Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seESC #43: Panna, nebo orel?
Autor
Rimmer
Červencové slunce pralo do balicího papíru se zhuleným Snoopym. Roztrhl jsem ho a odklopil víko. Pixel natěšeně zatleskal.
„Bah!“ Škubl jsem sebou a upustil vykulený latexový obličej na deku.
„Můžeš jí říkat Rút,“ dloubl do mě loktem.
Je mi 31.
Maminka mi dala k narozeninám tlakovou pistoli na čištění odpadu a kolegové z kanclu se složili na nafukovací pannu.
A když si navíc objednáte World of Warcraft, zkompletujete celou loser sadu a dostanete tričko I ? CELIBÁT zdarma.
„Dej to pryč!“ křičel jsem šeptem, abych nevyplašil zbytek koupaliště. „Nafukovací panny mě děsej!“ zakryl jsem němou tvář tubou opalovacího krému. „Vypadaj, jako… by se staly svědky něčeho nadpozemsky zrůdného a navěky strnuly v pozici nevyslovitelné hrůzy.“
„Třeba… se jenom divěj,“ Pixel ukousl špičku tvarohového Míši. „Always stay curious, znáš to.“
Kolem proběhla holčička s nafukovacím kruhem a srovnatelným výrazem. Pixel se zamračil a přihodil mi do krabice balíček prezervativů.
„Myslím, že jsi nepochopil celou ideu dávání dárků. Cílem je udělat obdarovanému RADOST. Ne si z něj dělat prdel.“
„Nedělám si z tebe prdel,“ ukřivděně si schoval do batůžku ozdobnou mašli pro další použití. „Viděl jsem na internetu figuríny, co si jsou lidi doma schopní vyrobit, aby měli s kým mít sex. Strašidelný, kámo,“ zvedl závažně obočí. „Kostlivci z bižule, ruličky toaletního papíru. To nechceš vidět,“ začal vytahovat z boční kapsy tablet.
„Tak mi to neukazuj!“ zastrkával jsem ho zpátky.
„Nechci, abys souložil s paňácou, co má obličej namalovanej na medicimbál a místo pánve rouru od vysavače zatlučenou v čelním skle trabantu.“
„To je od tebe fakt šlechetný. Děkuju. Posunuls můj sexuální život na nový level.“
Pixel se zatvářil jako Nicholas Winton a velkodušným rozpažením mě pozval na svou kudrnatou hruď. Popadl jsem víko a začal ho mlátit kartonem přes hlavu.
„To si fakt myslíš, že jsem takovej zoufalec?!“
Narozeniny mě nepřestanou překvapovat svou nápaditostí, jak být vždycky ještě příšernější než loni. K dvaatřicetinám dostanu pásový opar.
„Tak… nejdřív jsem myslel, že seš takovej ten běžnej nepíchač, jaký potkáš v obchodech s hlavolamama a stolníma hrama, ale pak sis začal vymýšlet imaginární přítelkyně, a to jsem věděl, že je zle.“
„Rút byla opravdická!“
„Jasněěě,“ Pixel si lehnul na záda a přes tvář si položil tričko. „Atraktivní DVACÍTKA na SEZNAMCE. Která si mezi všema vybere zrovna TEBE. A druhej den po prvním rande se ti přizná, že má přítele, se kterým se sice pořád hádají, ale bojí se ho opustit, protože má strach, že ji nikdo jiný nebude schopný doopravdy milovat, protože její rodiče jsou studení čumáci, kteří jí nikdy nedali najevo kouska citu. A tobě nevěří, že to s ní myslíš vážně, protože jsi copywriter, takže medový řečičky jsou tvoje práce.“
„Přesně tak… to bylo.“
„A Magnesii Literu v kategorii Červená kniHOVNA získává… Michal Chliewegh!“ začal sarkasticky aplaudovat.
„Ty nejdivnější příběhy píše život.“
„A LSD.“
„No schválně. Kdybys byl literární postavou, uvěřil bys v sebe? Nebo by sis myslel, že seš přitaženej za vlasy?“
„To už je na mě moc meta.“ Vybalil Andulu. „Jdu se koupat.“ Desetkrát jí zhluboka fouknul do zátylku, vzal ji do podpaží a vydal se k plaveckým drahám.
U dětského brouzdaliště se k němu připojil ramenatý plavčík. Chytil Pixela za loket a doprovodil ho ven z areálu.
Zul jsem si boty, pověsil sako a pohodil pannu a odpadní pistoli na fatboye. Odšťavnil jsem si 4 pomeranče a sedl si k počítači.
Pustil jsem si na YouTubu Videotape. A otevřel složku Photos:
Rút v národním kroji. A její komiksové obočí.
Hanka… úšklebkem not impressed hodnotí rozkrok odlitku jedné z pompejských obětí.
Sylva na fotce z Vánoc 2013 brečí do punče, protože její homosexuální přítel „omylem“ rozšlápl dětskou chůvičku, kterou preventivně koupila, protože „byla v akci“.
Táta mě učí střílet ze vzduchovky do plakátu Kelly Family.
V životě nemáte nic pod kontrolou. Nic. I to, že se zítra probudíte, je jenom domněnka. Můžete si plánovat cokoli. Ale když to bude v rozporu s tím, co si naplánovala vaše rakovina varlat, sexuální orientace vašeho partnera nebo třeba Vesuv, máte po ptákách.
Sečteno a podtrženo se nedá dělat nic jiného, než se každý den SNAŽIT a nechat se překvapit, co se bude dít.
Neproměněné lásky. Poztrácení přátelé. Vyprchané okamžiky. Mrtví psi. 2 hodiny jsem surfoval minulostí, poháněn sebelítostí a Radiohead, až se pomalu setmělo.
Když jsem se zakusoval do předposledního korbáčiku, mobil zatančil na desce stolu 2vteřinový mikrotaneček.
GMAIL. Máte 1 novou zprávu:
‚Sorry, kámo. Kamikaze už nechce blog. Vybrali si levnější variantu kampaně, která zahrnuje jenom sranda posty na Facebooku.‘
Celou Karma Police jsem jenom zíral na displej. Z úst mi visela sýrová nit.
Těknul jsem očima k plastové Rút. Vypadala překvapeně.
Za oknem zaštěkal pes. Vstal jsem a stalkersky zamžoural skrz žaluzie. Byla to naše sousedka. Sotva 25letá holka. Bez nohy. Končí jí nad kolenem. A stejně jde každý den 2× na procházku se psem. Znova a znova před sebe klade pár berlí a levou nohu, zatímco pravou drží ve vzduchu. Obejít blok jí trvá skoro hodinu. A vořech vesele skotačí kolem a vůbec si nedělá hlavu s tím, že není čistokrevný.
Podíval jsem se zpátky na Rút. Ale její výraz se změnil. Teď byl… smutně vyčítavý. Zamrazilo mě.
Se znepokojením jsem si uvědomil, že co jsme přišli domů, trávíme večer oba stejně. Kecli jsme si na zadek, dali ruce od sebe a čumíme jak puci. Akorát já na monitor, zatímco ona na rozmázlého komára na protější zdi. Což má rozhodně větší meditační potenciál. Kristova… noho. Jak se můžu divit, že se mi všechno dojebe, když je moje míra aktivity na úrovni nafukovací panny?
U obrubníku zastavilo auto. Vystoupil jednonožčin boyfriend, objali se, políbili a začali usměvavě konverzovat.
Tak to by stačilo.
Chci být panna? Dřepět doma na gauči a pasivně čekat, než mi naposledy ujde ventil. Nebo budu orel? Napnu křídla, vyrazím do neznáma a cestou třeba chytím i pár zajíců.
Popadnul jsem klíče a sako a prásknul dveřmi. Naskočil do tramvaje. Stavil se do papírnictví. Pak do kanclu. Vyjel jsem výtahem do našeho patra. Postavil doprostřed openspacu stativ se zrcadlovkou a zmáčknul tlačítko RECORD.
2 názory
baví mě, jak celý text plave - pro mě docela neznámé moře, občas záchytný ostrov. Nejvíc se směju, když je na tom někdo hůř než já :) Vůbec se nesměju ...
Pro mě je tahle série dost zklamáním. Zkusím napsat proč a bude to asi dost negativní, tak promiň. Ta kritika se nevztahuje jen k tomuhle dílu.
Nejdřív to dobré. Líbí se mi ten rámec, v kterém se to odehrává. Prostředí kanceláře není nijak originální, navíc je tam vidět inspirace britským a americkým The Office, ale to vlastně nevadí, je to dobré univerzální prostředí, na kterém se dá vybudovat dlouhý komediální text.
Některé vtipy jsou fajn. Ty vtipy jsou dost monotematicky vystavěné (shození patosu), ale proč ne. Dialogy běží rychle, jsou živé. Protože je tam velká dávka vtipů, nevadí, když je sem tam některý dost trapný, ztratí se to.
Horší věci:
Přijde mi, že vůbec nedokážeš prostředí kanceláře využít. Jako by sis nevěděl rady, co s postavami dělat. V kanclu čekám, že funguje nějaká dynamika skupiny, ale tady v tom není vůbec patrná. Vypadá to, jako by celý kancl sestával jen z Michala, šéfa, Pixela a pak nějakých zaměnitelných žen. Nebo je tam jen jedna žena? Vlastně nevím. Navíc jak přibývaj epizody, tak se to víc a víc vzdává toho prostředí kanceláře a ulítává to někam jinam. Proč vybrat prostředí a pak ho nevyužít, resp. zahodit?
Nevím, proč musej být všichni hajzlové. To popravdě není jen tvůj problém, jen to moc nechápu... tohle je nějaké specifikum českých komedií, že dokážou humor dělat jenom z toho, že jsou všichni idioti a svině? Nejsmutnější na tom je, že samotný vypravěč je hajzl, ale ten text s tím vůbec nepracuje, místo toho neustále řeší, jestli by se radši neměl věnovat tvůrčímu psaní. Což mi přijde podivně ufonské... to, jestli má Michal dělat nebo nedělat tvůrčí práci, je jeho nejmenší životní problém. Je to, jako kdybych četl stesky Hitlera, že měl místo zabíjení židů zůstat u malování krajinek, že by to rozvíjelo jeho tvůrčího ducha líp. Hmm, jak nad tím přemýšlím, není to stejné: ty stesky Hitlera bych si přečetl radši. Tam by aspoň bylo vidět, že text pracuje s nasázkou. Tady mi přijde, že jak tomu textu, tak vypravěči chybí naprostá schopnost reflexe slov a činů.
S tím je propojená další věc. Slova, chování, činy visí ve vzduchoprázdnu. Někdo něco udělá, někdo něco řekne a jede se dál. Nic nemá žádné následky. Něco takového bych čekal u bláznivé grotesky, ale tenhle text se docela bolestivě snaží o to mít nějaký přesah. Srovnej si to třeba s britským Kanclem. Ten seriál měl několik kvalit, jedna z nich byla, že se přes to, že to byla komedie, snažil být realistický. Někdo udělal třeba nějaký vtip, ale ten vtip nevisel jen ve vzduchoprázdnu, zároveň charakterizoval postavu, popřípadě měl následky (u šéfa vedl třeba k ostrakizaci). Tady všichni hláškují a všechno je to tak nějak jedno...
Michal se neustále snaží někam posunout, chce psát, dělat něco tvůrčího. Ale nakonec tohle vždycky končí jen u kýčovitého gesta a la "přebírám osud do svých rukou". Byl to patos a kýč už poprvé, ale když se ten samý mustr točí znovu a znovu, tak to v určitém momentě působí už jen bezradností. Jako bys toužil, aby tam byl nějaký vývoj postav, ale zároveň nevěděl, jak na to. Což podle mě jen ukazuje, jak nešťastně je vybudovaný svět Escapu. Když všichni vtipkují a všechno je jedno, když jsou postavy jen primitivní karikatury, bez hloubky, bez vlastností, jen prázdné bedýnky na hláškování, tak není ani žádný jejich vývoj možný.