Dvě jizvy: 10 - Naráz všechny / Otázka volby

Do háje…!  Se zaťatými zuby jsem ten pohled zase zvednul.

Nebylo třeba nic říkat. Její výraz mluvil za vše a bylo mi jasné, že se mnou to bylo podobné. Naše pohledy se setkaly, a zatímco v tom mém viselo napjaté očekávání, v tom jejím byla zádumčivá zvědavost.

„Pokoušela jsem se přijít na to, proč si mě držíš od těla. Proč se mi vyhýbáš…“

Překvapeně jsem se zamračil. Ženským nikdy nic neujde, krucinál…

I ona se zamračila. „Ano, všimla jsem si toho. Takhle se muži nechovají. Normálně ne.“

Překvapením jsem nevěděl, co říct; mlčel jsem. Z mých rtů nezazněla obhajoba a to ticho vyznělo téměř jako přiznání. Ale nebylo v tom nic než ledový strach z toho, co poví. A z toho, co to bude znamenat. V následujících pár minutách mohla říct cokoliv.

Bylo mi více než jasné, že došlo na lámání chleba.

„Dirku, co jsi zač? Ty nestavíš lodě, že ne?“ pokračovala, „Kde se ti najednou vzala na tváři ta jizva? Proč se skrýváš před objektivem? A proč u sebe nosíš dýku? Nebylo to poprvé, co jsem si jí všimla. A proč se nervózně rozhlížíš pokaždé, když se octneme na opuštěném místě? Jako by na nás měla ze tmy vyskočit banda gangsterů…“

Přešlápla a nespouštěla ze mě zrak. „Vím, že mi něco tajíš. A nejspíš to není nic dobrého, jinak bys se mnou nezacházel tak opatrně. Jako bych byla z křišťálu. Jako bych se pod sebemenším tlakem měla rozbít… Ale zároveň si mě předcházíš, netušila jsem snad ani, že existuje tolik způsobů, jak dát ženě najevo… zájem. Ty… ty jsi tak neobyčejný. Všechno mě na tobě mate. Nikdo o mě zatím tak nestál a nehýčkal mě. Ale nikdo mě ani tak neodmítal, ne tak elegantně, ne tak obratně. Před čím mě chráníš? Proč si mě nechceš pustit blíž? Co jsi zač? Tajný agent? Nebo nějaký divný mafián s dýkou namísto pistole? Protože pokud to není nic takového, potom nic nechápu. Vím, že mě… chceš…“ to slovo téměř zašeptala, „Vím to. Dokazuješ mi to stále. Tolik pohledů, letmých pohybů plných…“ nedořekla, „A přesto se mě straníš.“

Chvíli jsem na ni zíral, má tvář byla nejspíš bez výrazu, jak se v ní míchalo všechno to, co i ve mně. A potom jsem si přejel prsty přes čelo, abych promluvil - konečně, po tak dlouhé době. Byl v tom děs i úleva.

„Máš pravdu, Corinne. Pojď dál, prosím. Jen pojď. Musíme si promluvit.“

Vstoupili jsme společně do obývací části mého malého apartmá. Corinnin pohled padl na rozložené čerstvé plány nové lodi. Přistoupila k nim, pohlédla na ně a potom i na tužky rozházené kolem. A na celý ten nepořádek, který k tomu patřil.

„Ty opravdu lodě stavíš… To sis nevymyslel…“ Její myšlenky se přetvářely ve slova možná rychleji, než chtěla.

Dívala se na plány ještě další chvíli, nerušil jsem ji.

Teprve potom ji zaujalo jméno lodi napsané v pravém horním rohu v tabulce s technickými údaji, která byla zatím vyplněna jen zčásti. Jméno lodi tam ale nechybělo: CORINNE.

Vzhlédla ke mně. „Ničemu nerozumím. Je nejvyšší čas, abys mi to vysvětlil.“

Pokusil jsem se přijít blíž k ní. Neodehnala mě, nepokusila se couvnout. Proto jsem ji vzal za ruku. Nechala mě sevřít její dlaň v mé, ale pokud se mi to nezdálo, zatínala přesto zuby očekáváním.

„Ano, je tu něco, co o mě nevíš. A ano, snažím se tě chránit. A všechno jsem ti to měl říct už dávno. To, že jsem nedokázal uvěřit tomu, co se mezi námi děje, nebyl jediný důvod, proč jsem chtěl zmizet z tvého života. Corie…,“ bylo zatraceně těžký najít slova, „… já nejsem typ chlapa, který by ti mohl nabídnout modré z nebe. Nemohu si dovolit… trvalejší vztah. A vlastně ani nepředpokládám, že by o něco takového měla některá žena po mém boku zájem, kdyby mě doopravdy znala. Nejsem jako ostatní.“

Dívala se na mě a mezi očima se jí objevila vráska. Dostala ledovou sprchu. Její výraz byl stažený.

„Proč?“ zeptala se prostě.

Pozvedl jsem obočí. Jo, tohle chutnalo doslova jako shnilá jablka. „Je tu něco, co se o mně nikdo nesmí dozvědět. Dokonce ani ty ne… Něco, čeho se nikdy nezbavím.“ Uhýbal jsem pohledem, nechtěl jsem, aby viděla všechnu tu vinu, kterou jsem ždímal mezi prsty. „S tím tajným agentem a mafií vlastně nejsi tak daleko.“

Chvíli na mě koukala, mračila se a očividně si rovnala myšlenky. Dal jsem jí čas a čekal jsem, kdy zatáhne za list gilotiny a nechá ho klesnout na můj zátylek. Měla na to plné právo.

„Pořád nechápu… Ty nemůžeš mít ženu? Nebo nechceš?“ zeptala se pak. Nenadávala, nevyčítala, měla můj obdiv. Ale vrásky na jejím čele se prohloubily.

„Tak trochu od obojího,“ protlačil jsem mezi zuby. „Vlastně se ženám raději vyhýbám. Vyhýbám se… vážným vztahům…“ Všechna ta špína lezla na povrch. „Nemohu se vázat, ne na dlouho.“

„A to tedy znamená co? Týden, dva? Nebo třeba i rok? Nebo musí stačit jedna noc?“ Její hlas zněl jízlivě i zklamaně zároveň. Rty se jí zkřivily v hořkém úšklebku.

„Corinne…“ Co mám, sakra, odpovědět? Chce to vážně vědět? A po jak dlouhou dobu vlastně mohu doufat, že bych ji udržel mimo to všechno? Musel jsem se zbláznit nad tím vůbec kdy uvažovat.

Znovu se zamračila. „Jak velké to tvé tajemství musí být, když jsi za něj ochoten zaplatit takovou cenu?“

„Není to otázka volby, Cor. Nemohu si vybrat.“

„Proč sis potom začal se mnou?“ V jejím tónu se objevil náznak bolesti. „Proč jsi mě do toho zatáhl?“

Bylo mi, jako bych visel ve vzduchu napíchnutý na vidle. Jak asi muselo být jí ?!

„Ze začátku jsem neměl tušení. Nechtělo se mi věřit. A když jsem ho měl… nedokázal jsem přestat. Snažil jsem se. Vím, že to není omluva. Vím to a všechno beru na sebe. Ale - nedokázal jsem tě nevídat. Nedokázal jsem tě prostě odškrtnout tak, jak jsem to dělal do té doby, s ostatními. S jinými ženami. Obrátila jsi všechna má předsevzetí vzhůru nohama. Jako bych úplně přestal myslet.“

Můj hlas se vytratil do ticha a všechno to mezi námi zůstalo viset ve vzduchu.

„Prokrista…“ hlesla a znělo to spíše jako zaklení.

Položil jsem své dlaně na její ramena a zadíval se na ni tak upřímně, jak jen to bylo možné. „Tak teď to víš. A měla bys odejít. Na tvém místě bych to udělal. Dřív než to všechno bude ještě horší.“

Dívala se na mě a nepatrně nadzvedla bradu. Jako by jí její hrdost bránila sklonit se před osudem, který na ni tlačil. Dívala se na mě zpříma. Bolestivě jsem se kousnul zevnitř do tváře, abych ten pohled dokázal vydržet. Nehodlal jsem se chovat jako zbabělec.

Ale ona jen stála, dívala se na mě a nehýbala se.

„Prosím, Cor… “ Měl jsem chuť řvát nebo do něčeho třísknout a především jsem měl chuť ji sevřít ve svých rukách a nepustit.

„Sakra,“ procedil jsem mezi zuby, „Nedokážu tě vyhnat, musíš… prostě odejít… Pokud ti záleží na tvém štěstí alespoň tak, jako na něm záleží mně, jdi, prosím. Hned. Se mnou tě nečeká nic dobrého. Můj svět je nebezpečný. Já sám jsem nebezpečný.“

Sundal jsem ruce z jejích ramen a stiskl rty do tenké linky. Stála přede mnou. Volná. Ale stále se ani nepohnula.

Zatraceně!!!

„Chceš, abych odešla?“ zeptala se namísto toho, aby to prostě udělala.

„Ano,“ odpověděl jsem po chvíli tíživého ticha. „Ačkoliv kdybych mohl, zabránil bych ti v tom.“

Dívala se na mě tiše, sklíčeně a přitom měkce. „Bylo by příjemné, kdybys to udělal,“ řekla potom, otočila se a popošla k mé polici s bourbonem, jako by ani o nic nešlo. Překvapeně jsem ji sledoval. Odšroubovala zátku z lahve a napila se ze skleničky, ze které jsem ještě před chvílí pil sám. Potom ji položila zpět.

Opřela se oběma rukama o roh stolu, který stál před ní.

„Ale nebudeš muset, Dirku. Nikam nejdu. Ne, když je to tak. Miluješ mě a právě teď jsi to dokázal víc, než možná tušíš. Nedovedu si představit žádného jiného muže, který by pro mě chtěl udělat to, co ty právě teď. A proto se nenechám vyhnat, ať už jsou k tomu důvody jakékoli. Nezastrašíš mě nebezpečím, které ani nesmím znát. Na to příliš miluju zase já tebe. A pokud je ještě něco, co mi můžeš dát, když se o mě konečně přestaneš bát a chránit mě sám před sebou, dej mi to. Hodlám si vzít všechno, všechno z tebe, co můžu mít. Ne jen pár týdnů, měsíců, několik nocí… Chci tě celého. A budu se o to rvát.“

Svět se zastavil. Všechno kolem nás ustrnulo ve své jedinečné věčné podobě, když to říkala. Měl jsem chuť ji strhnout do náruče, líbat ji a tisknout. Měl jsem sto chutí si ji konečně přestat odpírat. Vzít si ji a vychutnat, z plna hrdla, se vším všudy.

Před očima se mi zatmělo a chvíli trvalo, než se ta tma rozestoupila a než jsem se posbíral natolik, abych mohl promluvit.

„Cor… Proboha, Cor…“ zavrtěl jsem hlavou. „Nad tím nemůžeš vyhrát,“ můj vlastní hlas byl slabý a nepřesvědčivý. Všechno se ve mně vařilo.

„Zatím to tak nevypadá…“ odpověděla, pustila se stolu a přešla až ke mně. Položila dlaň na mou hruď a podívala se na mě zpříma. Bojovně, chtivě a zároveň křehce… a k zešílení svůdně. Byla tak neuvěřitelně na dosah, lákavá, odvážná. Mé tělo ztuhlo a pod mou kůží se probudila energie. „Kromě toho…, Dirku,“ dodala jemně i rozhodně zároveň. „…nedokážu odejít. Tak mě buď odmítni, teď a napořád, nebo mi dej šanci. Já risknu cokoliv.“

Vyrazila mi dech, naprosto a úplně. Zíral jsem na ni a ten moment trval celé věky. Ta moje část, která ještě zůstávala střízlivá, mě nutila ji nechat jít. Odstrčit ji, utéct. Ale celým zbytkem jsem ji chtěl, k zešílení chtěl. Poslední má vůle byla napjatá k prasknutí.

Zíral jsem na ni a nebyl jsem schopen udělat nic.

Ve chvíli, kdy přejela svou dlaní přes mou hruď a dotkla se mého krku, jsem to vzdal. Její oči, její doteky, to vše mluvilo za vše. Nechal jsem to být – i kdybych stokrát chtěl, neměl jsem šanci. Dotyk jejích prstů na kůži mého krku byl tak omamný, tak úchvatný. Pozvánka do ráje.

 Veškerou svou vůli jsem nechal daleko za sebou. Prohrál jsem, na celé čáře.

„Nemůžu, já nemůžu… nechat tě jít…“ nevěřil jsem tomu, že je to opravdu můj hlas. Že říkám právě tohle, navzdory všemu, co jsem věděl, co bylo jasné.

Ale nejspíš teprve v ten moment jsem to pochopil. Co jsem si vůbec snažil celou tu dobu nalhávat? Nedokázal bych ji nechat jít, ani kdybych sebevíc chtěl.

Ne-do-ká-zal bych to.

Popadl jsem ji a sevřel v náručí. Nesnažil jsem se omezovat svou sílu a jednoduše jsem si vzal, co mi nabízela. Vzal jsem si ji. Byla moje, vždycky měla být moje… Přejel jsem dlaněmi přes její záda, téměř hrubě ji k sobě přitáhl a přitiskl své rty na její. Neomaleně, naléhavě.

Vzdychla úžasem, úlevou a radostí, ať už prýštila odkudkoli, a přitiskla se ke mně svou vlastní silou. Ucítil jsem naráz všechny křivky jejího těla.

Líbal jsem ji jako smyslů zbavený. A ona se otevírala mým dotekům, během chvíle mi byla tak blízko, jak se mi ještě před chvíli ani nesnilo.

Přejel jsem špičkou jazyka přes její horní ret tak, jak jsem si to už kolikrát představoval, když o tom neměla tušení. A potom skousl. Její spodní ret se zvlnil mezi mými zuby, lahodný, poddajný. Vzdychla a natiskla se ke mně v klíně. Hned potom její koleno začalo stoupat po mém stehně až k hrbolu uprostřed mých kalhot. Přitom zajela rukama za moje záda, v prstech sevřela košili a napnutou látkou si mě držela blízko u sebe.

Její jazyk vycházel naproti tomu mému a cítil jsem i její zuby.

Před očima jsem měl naprosté černo, vymalováno. Stačil jsem si uvědomit, že jsem totálně nahraný. A pak jsem to všechno hodil za hlavu.

Ruce jsem vrazil pod její oblečení stejně, jako ona začala pátrat pod tím mým. A přiměl jsem ji couvat ke dveřím do ložnice. Přesně tam jsem se chtěl dostat - a to co nejdřív.

Namísto toho jsme ale oba dopadli na stěnu vedle dveří. Její vášeň byla strhující, její vlasy se dotýkaly mého krku, mých ramen pokaždé, když hodila hlavou. A její dotyky byly horké, přímo žhnuly. Cítil jsem ji všude. Její rty na krku, hladové dlaně na své kůži. Natlačil jsem ji na zeď a v rukou jsem konečně stisknul dokonalá pevná ňadra, jejichž tvrdé špičky se rýsovaly skrze oblečení. V ten moment jsem na zádech ucítil ostrý dotek jejích nehtů.

Donutila mě zasténat, donutila mě na okamžik ji přestat líbat a zalapat po vzduchu. Byla ještě úžasnější, než jsem se odvažoval doufat. Kdyby mě nyní chtěla odmítnout, klesl bych k jejím nohám a žebral o další.

Její boky se vlnily proti mým a její vůně byla k nesnesení opojná. Přitiskl jsem svou dlaň na její stehno a vyjel po něm výš. Výš a do středu, tam, kde byla ještě měkčí, teplejší a… ano, věděl jsem, co ucítím, pokud odrhnu lem kalhotek. Zvala mě dál, stála o ten dotyk…

Ale zarazil jsem se.

Nepřestával jsem ji líbat, zatímco jsem položil ruce na její ramena a odtlačil ji skrz dveře k posteli. Zastavila se zády k ní a já ji posadil na její kraj. Klesnul jsem před ni na kolena.

„Corinne, jsi tak nádherná… Vždycky jsi byla, od první chvíle, kdy jsem tě viděl.“

Zadíval jsem se na ni a ona pootevřela přivřené oči, aby na mě pohlédla.

Dlaněmi jsem sjel z jejích ramen po jejích pažích až do pasu, potom přes boky až ke kolenům. Taková krása si zasloužila úctu, ocenění, lásku. Zasloužila si dostat všechno, co k lásce patří a všeho vrchovatě.

Nedokázal jsem nevyjádřit svůj obdiv, nemohl jsem jí nedat najevo, jak moc mě uchvátila.

„Nech oči zavřené…“ řekl jsem polohlasem a dlaněmi přejížděl po jejím těle. Všude, kde to jen šlo. Pomalu, něžně a důkladně. Těmi doteky jsem vzdával čest každému kousku, který ji tvořil. A ona pod mýma rukama ožívala, zářila. Její dech se přitom nepatrně zklidnil a já ji pomalými pohyby laskal a svlékal z oblečení. Ve svých dlaních jsem cítil vibrace, těšně pod kůží. Její energie mě vtahovala do sebe, hrozila zažehnout ve mně sílu, která měla zůstat mimo. Věděl jsem, že tenhle směr musím mít pod kontrolou.

Zatajil se mi dech, když se přede mnou objevila její ňadra v celé své kráse. Kulatá s něžnými tmavšími terčíky uprostřed a s tvrdou špičkou, pobízející k tomu vzít ji do úst. Teď byl ale čas dotýkat se jich jen prsty, dlaněmi a hřbetem ruky. Pokoušel jsem se nevzít si víc, ne hned. Její hlava byla mírně zakloněná a husté vlasy jí splývaly na záda.

Položil jsem jí dlaň pod záda, abych ji mohl podepřít, a chtěl jsem jí naznačit, aby si lehla. Ale ona otevřela oči, zadívala se na mě a zamířila svými rty k mým. Neuhnul jsem. Příliš mě fascinovala. Lehce se jich dotkla, aby je víceméně minula, a hned potom jsem ucítil její jazyk a zuby na svém krku.

„Cor…!“ vyhrknul jsem, když se zároveň bez varování dlaní dotkla mé tvrdé erekce přes látku kalhot a ta poskočila dalším návalem ostře probuzené energie. Pokusil jsem se uhnout. Uhnout dřív než… se jí zmocním, bez čekání, bez ohledů.

Ne tak rychle! Ne s ní. Zaslouží si víc…

 Snažil jsem se krotit sám sebe, ale její prsty snadno našly zapínání kalhot, které bez nesnází překonaly. Dotýkala se mé nahé kůže, přímo v centru mé rozkoše, a když mě uvolnila z těsného oblečení, mučivě pomalu mě pohladila po celé délce. Zavřel jsem oči a zvrátil hlavu ve snaze vydržet, nevzdat to.

Hned potom ale její prsty vystřelily k límci mé košile. Sevřela ho v prstech a strhla mě k sobě, na sebe.

Znovu jsem zalapal po dechu, tak jako ona. Nečekal jsem dál, nemohl jsem čekat, zkrátka to nešlo. Musel jsem ji cítit. Prsty jsem jí zajel pod sukni a neobytně jsem nahmatal to místo mezi jejími stehny. Oba jsme v ten okamžik zasténali, ona se prohnula v zádech a já k ní natlačil své boky. Do úst jsem vzal konečně vrchol jejího ňadra, abych ho ochutnal.

Chtěl jsem být v ní a mé vzrušení přímo hořelo touhou. V hlavě mě pálilo a její klín mě zval dál vlhkostí, kterou jsem cítil na prstech. Ty klouzaly v jejím klíně a přes její jadérko, které pod mými prsty ožívalo. Z hrdla se mi draly přerývané hrubé vzdechy a její sténání při každém mém dotyku bylo jako ta nejkrásnější hudba. Andělský zpěv. Vlnila se a kroužila boky…

„Dirku!“ vzdychla hlasitě, „Prosím…“ Její prsty se znovu dotkly mé erekce, obtočily mě a přejely po citlivé kůži.

Mým vědomím otřásla erupce, která roztříštila poslední zbytky mého sebeovládání a zdrženlivosti. Chtěla mě tak jako já ji. Stejně neodkladně… Musel jsem ji mít. H-n-e-d.

Dlaněmi jsem jí vyhrnul sukni až do pasu a její kalhotky posunul stranou.

Hergot!!! Uvědomil jsem si na poslední chvíli. Bez ochrany?! Stiskl jsem rty a ostrými zuby si zajel do jazyka. Kolik neurvalosti a bezohlednosti se ve mně nacházelo?

Hledal jsem sílu se odtáhnout s vědomím, že tahle chvíle se díky tomu ztratí v nenávratnu. Ale chtěl jsem se o ni postarat.

„Dirku!“ hlesla, když ucítila mé zaváhání.

„Cor, takhle ne…“ než jsem stihnul větu dokončit, zatmělo se mi před očima a z hrdla se mi vydral ostrý sten. Její nehty se zabořily do mých zad a vzala si, co chtěla. Přitáhla si mě a vyšla mi vstříc. Bez přemýšlení, bez obav, bez nutnosti čekat. Její tělo mě pojalo tak snadno a hladce, jako by na světě neexistovalo nic přirozenějšího. Vklouzl jsem do ní s hrdelním ostrým zasténáním, snadno a celý. A cítil jsem ji všude kolem.

Její odezva byla okamžitá. Natlačila se proti mně a začala se pohybovat tak, jak jí velela její přirozenost. A já si ji vzal prudce a naléhavě. Přesně tak, jak jsem to nechtěl udělat, ale k čertu s jakýmikoliv úmysly! V mém vědomí vybuchovaly ohňostroje jisker a na ničem ostatním nezáleželo.

Vzepřel jsem se na kolena a podebral ji pod zadečkem. A přesně takhle jsem si vzal všechno. Včetně těch nejkrásnějších smyslných pohledů, které mi mohla nabídnout. V hlavě mi pulzovalo a pod kůží také, když má erekce klouzala tam i zpět a mé prsty umocňovaly její potěšení.

Neprostupně se mi zatmělo před očima, když ji zachvátila extáze a ucítil jsem kolem sebe stahy její rozkoše. Strhla mě s sebou na vrchol, mimo hranice tohoto světa. Jako by mezi pouhými dvěma údery mého srdce byla celá věčnost; čas i prostor ztratil svůj rozměr.

Její síla mě ovládla, jako bych něco takového zažíval vůbec poprvé.

---