Cestou IV.

                Ocitnul jsem se po boku nedosažitelně dalekým horám a vysoko nad hlavou mi vykvetly cáry svatebních rouch. Hloubka pozbyla svou bezprostřednost díky proporcím hraček, co nabraly všechny známky civilizace, její zdánlivě nesmrtelný díla, i končiny, kam se rozhodla nezasáhnout. Letová hladina tří tisíc metrů to dokáže.

                Hluboko, vysoko, daleko – slova vyvolávající pocit nedosažitelnosti účelu, co jsme si zvolili. A přitom je v nich ukrytá i nepředstavitelná krása bezmoci. Krystalizuje v nichnejlidštější touha něčeho dosáhnout nemilosrdně ničená čímsi vyšším. Něčím, proti čemu si človíček najednou přijde jen jako figurka ve hře s pravidlama tak složitýma, že dračák se zdá na roveň honění káči.

                Dávnověký obyvatelé dnešního Řecka tomu něčemu říkávali osud, námořníci se dodnes spokojí s o úroveň nižším Poseidonem a filosofie neustále pátrá po jméně. Nebudu vám lhát, já ho nevím. Nemám ani dost rozumu, pochyb, odhodlání nebo jednoduše víry. Možná ani mít, po pravdě řečeno, nechci.

                Obecně nutno podotknout, že se v skriptoriích, aulách univerzit a stínech ambitů pro označení onoho vyššího cosi vžilo označení Bůh. Hledali jsme ho tak dlouho, až jsme konstatovali, že ho najít nepůjde. Pro jistotu jsme si ho hledat zakázali – všichni hledači jsou od těch dob buď lháři, zločinci, nebo šílenci. A pro ty, co se odvážili tvrdit, že ho našli, to platilo a platí dvojnásob.

                No co, ono na tom trochu něco bude: Společnosti, co jen hledá Boha, zatraceně schází to, čeho nemá dostatek ani žádná z jejích postaviček – čas. Což mě vede k jádru věci. Co když Bůh a všechny konotace s tím výrazem spojený prostě neexistují? Co když je jenom jedna jediná všeobjímající kosmická síla – přičemž se nejedná až tak o sílu jako spíš o fundamentální vadu materie světa?

                Co když je Bůh chyba a skutečný omezení je naše prostá nedokonalost bez příčiny?

                Kdo ví? Snad jedině Bůh.

                No nic – jdeme na přistání, aspoň to říká Ray, tak musím končit.

                „Jo, jasný, Kurtzi, už se poutám!“

                Over and out, baby. Over and out.