Zjevení Janovo

Téměř každou cestu z práce domů si Jan dobrovolně prodlužuje. Ploužením se podél řeky oddaluje další část dne. Po levici líné olejnaté Labe, po pravici linie domů v historizujícím stylu. Celé tohle město je o návratu k osvědčeným jistotám, jakýkoliv pokus o nějaký posun vpřed vyznívá nepatřičně a trapně. U jednoho z domů pravidelně zvolní krok. Z fasády vystupuje několik tváří, reliéfy Faunů, Satyrů, Jan v nich ale nejraději vidí démonické bytosti, ďábly. Protože krev není voda a jemu proudí žilami krev východoslovenských evangelíků.

            Na první pohled vypadají všichni ďáblové stejně, ale Jan už je dobře zná, přesně ví, kterému cuká v koutku a který na něj spiklenecky pomrkává. Před hlavními dveřmi se Jan vždy na chvíli zastaví, tenhle démon ho zajímá nejvíc, šklebí se s největší chutí. „Posmívá se mi. Mně, mým nenaplněným přiblblým snům, mým velkým nicotným starostem, mým dětským strachům odněkud z nevědomí“. Ale Jan ten posměch přijímá, protože ví, že je démon v právu. Je vševědoucí, na rozdíl od něj vždy nad věcí. „Dokonalej zmrd. Dokonalej.“ Pravidelně se navzájem zkoumají. Tak dlouho, dokud Jan nemá pocit, že ten souboj v zírání prohrává. Pak teprve může jít dál ulicí a pak přes most domů.

            Když se všechno sype, utíká Jan zase k němu. Na cigáro a pro porozumění. „Moje soukromé zhmotněné zjevení šelmy,“ chechtá se pak spolu s ďáblem. A ďábel na oplátku ještě víc zkřiví rozevřená ústa a vtahuje všechnu bolest světa jako Jan cigaretový kouř. A samolibě opakuje: „To zlo jsem já.“

            Další z mnoha večerů, kdy Jan neví, jestli zůstat se svou ženou, v tomhle bytě, v tomhle městě, na tomhle světě. Utekl na lavičku k řece s ďáblem v zádech. Se škodolibostí sám k sobě pije, kouří a zvrací do sebe. A vrací se ke každému trapnému momentu dalšího zbytečného dne. Ke každému hlubokému záseku, který je třeba zasypat solí, aby nebyl zapomenut. „Co ti je? To je kvůli mně? Vždyť se nic neděje, všechno je v pohodě.“ „Všechno. Všechno je na nic, nebo se brzy v nic obrátí. Ani žádná apokalypsa. Prostě nic.“

            Už s naplněnými vnitřnostmi pivem a kouřem odpotácel se k tomu domu. Civí na ďábla, nadává mu. V duchu – je z těch lidí, co nemají odvahu řvát nahlas. „Ty kreténe, čuráku, seš úplný hovno.“ Potřeboval by se vyprázdnit, ale všude jsou lidi. Všude oči, všude na světle. Chtěl by si jako šváb zalézt někam do tmy, do kouta, pod stůl, zazdít se a ulevit si a v tom uspokojení pak nejlépe umřít. Zkusil vzít za kliku dveří, vlastně ho to nikdy dřív nenapadlo. Dveře povolily. Nějak se mu rozklepaly ruce, asi z toho pohnutí hmoty i ducha, napadlo ho, ale opatrně ještě zabral. Nalevo bylo schodiště, ale nikam nahoru se mu stoupat nechtělo. Dveře naproti, nejspíš do dvora, byly dokořán. Pomalými trochu nejistými kroky prochází těmi dveřmi a opravdu se ocitá na dvoře. Jen tráva a vysoký statný strom, platan. Ulevil si a klesá ke kmeni. Cítí v zádech ty odlupující se pláty kůry. Další cigareta a chápavé pohledy do tmy. „Takhle by klidně mohlo vypadat peklo. Naprosto nenápadně. Můžeš jen tušit, že v něm jsi. Ale kde máš nějakej důkaz? Ani tímhle si nemůže bejt člověk jistej.“

            Obyvatelé města procházejí dál kolem řeky. Do svých domovů, do svých hospod, za svými jistotami. Nad hlavami hvězdná obloha, možná. Kdyby se jen zaklonili, kdyby jen přestali hltat prázdno. Jan se v tom městě zastavil, ve městě spolehlivého života, z nějž mu zbyl jen nespolehlivý přelud. Přibližuje se k němu postava, jde pevně, pomalu roztahuje paže. Kráčí po uschlé trávě. Ne, ta tráva hoří, každý její krok zažehne další trs. Rozevírá ústa, jako by bytost chtěla pohltit celou jeho existenci, Jan tenhle výraz přece zná. Postava je stále blíž, tvář stále zřetelnější, ale Jan ví, že se ho nikdy nebude moci dotknout. „To zlo jsem já. To jsi věděl. Jen sis to nechtěl a nemohl přiznat. S tím bys přece nemohl žít. To by nebylo snesitelné. A ty potřebuješ život. A život potřebuje tebe.“

            Asi usnul. Určitě usnul, na přízraky nevěří. „Nebo to byl přízrak opilců, to jedině,“ uchechtl se, „ta tvář. Co je to, sakra, se mnou.“ Chvíli si myslel, že to byl ďábel nad dveřmi. Vážně ho napadlo, že si ďábel odskočil z fasády na dvůr, aby ho poučoval o životě. „Ne, to nebyl on. To jsem byl já. Ne fyzicky, ale byl jsem to já. Obviňuju všechny kolem sebe, celej zasranej svět obviňuju a lituju se, jak mě všechno sráží, dusí, ničí. A přitom to zlo jsem já. To zlo jsem já.“ Jan těžce vstal a šel žít. Žít nesnesitelně.