Čert tě vem

„Čert tě vem!“ křikl hostinský na kluka, co roznášel pití, když hoch rozlil víno po podlaze.  Královský výběrčí daní Jáchym se na to díval, a usmál se.

„Ani to není ono?“ zeptal se muže, se kterým seděl.

„Ne,“ odpověděl mu jeho společník, „musí to jít z hloubi duše, aby to mělo patřičnou sílu.“

Na Jáchymovi nebylo nic zajímavého, zatímco muž, se kterým seděl u stolu, přitáhl pozornost okamžitě. Už jen jeho červené šaty a klobouk s dlouhým pavím perem, stejně tak jeho kozí bradka a uhrančivý pohled zvláštně šikmých očí. Většina lidí si pouze domýšlela, co je to za člověka, jen Jáchym se ho v opilosti ze žertu zeptal, jestli není čert. Jáchym dostal kladnou odpověď a po chvíli už byl naprosto přesvědčen, že onen muž mluví pravdu. Od toho okamžiku cestovali spolu. Pravé jméno čerta bylo Anariel, ale Jáchymovi řekl, ať ho v přítomnosti dalších lidí nazývá Mistrem. Jáchym má výsadní postavení, ale ostatní nic vědět nemusí. Co chvíli mu Jáchym předhazoval, ať vezme do pekla toho, či onoho, koneckonců, lidé se do pekla nebo k čertu posílali neustále. Ale Mistr stále odmítal s tím, že žádná z těch řečí, které slyšeli, nebyly myšleny vážně.

„Jsi moc měkký na lidi,“ řekl Jáchym Mistrovi nad vínem v hostinci, „projdeme se po vesnici a uvidíš, že tady někoho najdeš.“

„Nu, malá procházka ničemu neuškodí, proč ne.“

 

První, na koho narazili, byl vozka, který měl do vozu zapřaženého osla, co se odmítal pohnout. „Aby tě čert vzal, osle pitomá,“ křičel vozka na osla.

„Posloucháš, Mistře? Cožpak to není případ pro Tebe?“ Zeptal se Jáchym.

„Nikoli, příteli, osla přece do Pekla vzít nemohu,“ usmál se Mistr. 

„Jistě, že nemyslím toho osla, ale vozku, vždyť se ohání čertem, jakoby nic. To Ti nevadí?“

„Proč by mělo? Je rozzlobený a to už tak lidi dělají, že v hněvu říkají různé věci. Kdybychom vzali do Pekla každého, kdo nějak zakleje naším jménem, nezbyl by na světě nikdo.“

„ Zvláštní Mistře, jsi zástupcem Pekla, ale jsi milosrdnější než samo nebe.“

„Ale ne, příteli, však ještě uvidíš, jsem zač.“

 

Šli dál vesnicí a narazili na ženu, která před chalupou prala prádlo. Kolem ní pobíhala malá holčička. „Běž si hrát třeba k čertu, ale tady se mi nemotej,“ křikla žena na děvče.

„Tohle je určitě ono, podívej se, jak je matka rozzlobená na dceru,“ řekl Jáchym.

„Které dítě někdy nezlobí rodiče, milý Jáchyme? Podívej,“ odpověděl Mistr a ukázal na dítě. Děvčátko zakoplo a začalo plakat. Na to matka hned přiběhla, „broučku, proč brečíš, co se stalo?“ zeptala se žena.

„Já jsem zakopla.“

„A odřela si koleno. Tak já ti to pofoukám a hned to přestane bolet, uvidíš.“

„Pohleď, příteli,“ řekl Mistr, „ta žena své dítě hluboce miluje, i když na ni občas zvýší hlas. Kdybych zde zakročil, napáchal bych velkou škodu a od toho tu nejsem.“

„Mistře, jsi příliš měkký na lid. Podívej, já jsem výběrčí daní a tak máme podobnou práci, že ano? Co kdybych Ti ukázal, jako to dělám já?“

„Bylo by mi potěšením, příteli, vždy se rád přiučím.“

 

Došli k malé, špatně udržované chalupě. „Otevři, jsem Jáchym z Rumburku, královský výběrčí daní a přišel jsem z povinnosti k mému úřadu,“ řekl Jáchym a zabušil na dveře. Po chvíli otevřela stará žena. Když uviděla Jáchyma, její tváří proletěl nešťastný výraz.

„Co chceš, pane?“ řekla, „už nemám nic.“

„To se ještě uvidí, babo,“ řekl Jáchym a vrazil do chalupy. „Ale…co je tohle, babo? Úplně nová pánev? Vždyť jsi řekla, že už nic nemáš. A daně jsi taky řádně nezaplatila. Takže tahle pánev propadá knížeti.“

„Není moje, pane. Musela jsem si ji půjčit od sousedů, abych si měla na čem uvařit. Všechno ostatní jsi mi už vzal.“

„Tak si to vyřiď se sousedy, tahle pánev už patří knížeti,“ řekl Jáchym, pak se otočil k Mistrovi, „takhle se na lůzu musí, Mistře. Jinak nepořídíš dobře. Pojď, tady jsme skončili.“

„Kéž by tě čert vzal, Jáchyme,“ ozvala se stařena. Mistr se zarazil a podíval se na ni.

„Myslíte to vážně, má paní?“ zeptal se ženy. Ta byla nejprve překvapená tím, jak k ní ten muž v červeném mluví. „No jasně, že myslím,“ nakonec řekla, „nepoznala jsem krutějšího muže než pana Jáchyma. Ždíme ze všech poslední groš a nemá kouska slitování. A slyšela jsem, že se většina toho, co vybere, se stejně ke knížeti nedostane. Sama bych se upsala ďáblu, abychom se ho zbavili“

„Děkuji, má paní,“ řekl Mistr, smekl klobouk a hluboce se stařeně uklonil,“velice jste mi pomohla.“

Jáchym zesinal. „Přece bys neposlouchal takovouhle neurozenou prosťačku,“ řekl.

„Urozenost nebo neurozenost pro mě nic neznamená, příteli. Pojď, máme před sebou dlouhou cestu.“

---