Vykoupení

 

           Tohle se nemělo stát...tohle se nemělo stát… šeptal si pro sebe nevěřícně Marius. Tohle se nemělo stát… Jako kdyby tato tichá zoufalá mantra mohla změnit skutečnost. Tohle se nemělo stát...stále dokola. Prosba pronášená ve stejném rytmu jako zběsilý tlukot jeho srdce. Vytrvalá a neúnavná jako bušení beranidla do dubových dveří. Tohle se nemělo stát… Teď už spíše jen nářek po uvědomění si, že je to vše neodvratitelné pravda. Neodvratitelná jako skutečnost, že bytelné ocelové panty se pod nárazy beranidla začínají chvět a otřásat se jako celý dosavadní Mariův život.
„Tohle se...“
„Ale mělo, Marie...“ pevný hlas plný jistoty a klidu. „Muselo.“

              

„Marius von Hassen.“ vydechl ohromeně starosta Železného Brodu až se mu roztřásla druhá brada. Znovu zkontroloval dopis i pravost pečetě a z nitra se mu ozvalo další vydechnutí.
„Petro!“ zakřičel zpoza stolu. „Petro, ty líná ženská! Okamžitě mi připrav sváteční šaty, budeme mít na návštěvě samotného lovce čarodějnic.“

              

Starosta Bek se sebekriticky shlížel v zrcadle. Hedvábné šaty s vyšitým emblémem Železného Brodu – krumpáčem a kladivem – byly střídmé, leč svým způsobem elegantní. A lépe padnoucí někomu mladšímu, pomyslel si. A někomu o dvacet kilo lehčímu. Byl v úřadu už pěknou řádku let. Přemýšlel, kdy přesně se změnil z toho statného horníka v tuto oplácanou a šedivějící náhražku sebe sama. Promnul si čelo rámované ustupujícími a řídnoucími vlasy. Posledních pár let. Posledních pár let života v blahobytu. Pár let osamocených nocí, kdy mu dělal společnost jen věrný džbán vína, kterým se snažil vyplnit prázdnotu po náhle ztrátě své ženy. Potřásl hlavou, aby zaplašil podobné myšlenky. Ještě jednou se podíval do zrcadla a zkusmo zapumpoval bicepsem jako zamlada, kdy takto zkoušel ohromit vesnická děvčata. Ještě stále tam někde je, usmál se spokojeně. Ještě stále se pod tou horou sádla skrývá ten mladík z dolů.

              

Marius von Hassen se obezřetně a s podezřívavostí svému úřadu vlastní rozhlédl kolem sebe na vesnici Železný Brod. Stejná jako bezpočet dalších vesnic, které téměř vymizely kvůli úpadku jejich hlavního zdroje příjmů. Dřevo se vykácelo, ryby vyhynuly, úroda nevzešla nebo jako tady, železná ruda, tolik ceněná v císařských kovárnách, byla vytěžena do poslední žíly. Ale jako inkvizitor, lidmi přezdívaný lovec čarodějnic, věděl, že tam, kde něco vyhyne, vždy nabízí své místo pro něco dalšího. Zamyšleně si promnul několikadenní strniště. Kolikrát už viděl celé vesnice pod vlivem temných sil, které slibovaly nikoliv moc a bohatství, ale jenom prosté přežití. Železný Brod, další bohy zapomenutá víska, která čeká na svůj konec.

„Vítám Vás, lovče čarodějnic Marie von Hassi!“ zvolal starosta Bek hlasem hraným veselým a uctivostí, která však Mariovi napověděla, že muž před ním je spíše zkroušený a plný pověrčivého strachu.
„Starosto.“ sklonil formálně hlavu Marius.
„Jaká byla cesta?“ pokračoval slavnostně starosta. „Mohu Vám nabídnout jídlo nebo pití po tak dlouhém cestování? Samozřejmě jsou Vám k dispozici mé soukromé pokoje.“
Marius si v duchu povzdechl. Starosta nestál o jeho přítomnost, stejně jako nikdo jiný. Spíš se mu snažil podbízet, aby ho dostal na svou stranu s nadějí, že pokud by se na něj nebo na jeho blízké něco našlo, přivře nad tím oči.
„Děkuji starosto, ale jak zajisté chápeš, pravidla mého řádu mi zakazují tvou ušlechtilou nabídku přijmout. Ubytuji se v hostinci.“ odpověděl inkvizitor.
„Ale zajisté, zajisté.“ odpověděl pohotově starosta a Marius si překvapeně všiml, že místo úlevy nebo nespokojenosti, vycítil z mužova hlasu spíše zklamání. Možná je opravdu jen zkroušený…
„Ale zítra se stavím za úsvitu probrat záležitost, kvůli které jste si vysloužili pozornost mého řádu...“

              

Bek nervózně procházel po své pracovně. Od úsvitu už uplynula nějaká doba a ten mladý lovec se stále neukázal. To je určitě nějaká jejich hra, jak znervóznět podezřelé, pomyslel si a uvědomil si, že to vlastně zabírá, i když nic neprovedl.
„Ale kdo jiný má být podezřelý než starosta...“ zamumlal si nabručeně, když přišel k oknu.

Železný brod nikdy nebyla nějaká nóbl vesnice. Ani za dob, kdy byl mladík, ani za dob svého děda, kdy byl obchod s rudou na vrcholu. Jedna radnice, jeden zaplivaný podnik, kam přicházeli horníci propít svou celodenní mzdu, polorozpadlý kostelík polozapomenutého boha a narychlo zhotovené dřevěné chatrče, které sloužily spíš k odpočinku horníků mezi šichtami než k nějakému spořádanému útulnému životu.

„Ale nikdy to nebylo jako teď!“ praštil v návalu vzteku, který překvapil i jeho samotného, pěstí do cihlové zdi. „Starosta Bek! Nejlepší horník, kterého lidi milovali a zvolili ho svým představeným. Starosta, kterému před očima umírá celá vesnice a on svým lidem nepomůže!“ každá další věta, každý úder do zdi byl jako rána obléhacím beranem do stavidla, za kterým udržoval svou zoufalost. „Starosta, který pomalu vyprazdňuje své sklepy vína, aby se nemusel cítit provinile, když si vzpomene na prosebné výrazy svých lidí. Starosta, který neudělal nic! Který neznamená nic!“ Naposled udeřil zakrvácenou rukou do zdi a přitiskl k ní čelo se slzami na krajíčku.

„Starosta, který poslal pro pomoc.“ odpověděl tiše Marius ode dveří.

Bek úlekem málem spadl na zem a nemotorně se upravoval.

„Inkvizitore.“ utíral si slzy a krev do šatů. „Jak, jak dlouho jste tam stál?“ zeptal se ublíženě.

Marius se musel v duchu pousmát. Ten chlapík byl opravdu spíše jen zkroušený a nešťastný než podezřelý. Teď už to cítil jasně. „Tak dlouho jak bylo zapotřebí, starosto.“

              

„Všechno to začalo loni. Zmizelo pár mladých horníků.“ rozpovídal se starosta. „Nic zvláštního, jestli mi rozumíte.“

Marius seděl naproti starostovi a dělal si brkem poznámky a povzbudivě kýval hlavou. „Proč nic neobvyklého?“

Bek se ušklíbl a ukázal na okno. „Viděl jste to sám. Zásoby rudy jsou téměř vyčerpané. Obchod nekvete. Co tady ty mladé drží? Můžou zůstat, živořit a bušit krompáčem do skály v naději, že se ještě někde objeví nová žíla nebo přejít přes les kolem hory a za den nebo dva být na pobřeží a tam se buď chopit sítě nebo nastoupit na loď. Hádejte, kterou variantu bych si já vybral být na jejich místě.“

Marius kývl na znamení souhlasu a udělal si další poznámku. „Kdy jste tedy zjistili, že je v tom něco víc?“

Starosta se poškrábal na hlavě a udělal na hrudi ochranné znamení kladiva. Polozapomenutý znak boha, který už nebyl tolik v oblibě. Marius udělal další poznámku.

„Ti, co zmizeli se začali objevovat. Za několik dní. Ale už ne živí...“ starosta se celý rozklepal a hlas se mu vytratil. Rukou zašátral po neexistujícím korbelu vína a pak znovu udělal znamení kladiva.

„Starosto. Prosím pokračujte.“ naléhal Marius, ale na starostu to nemělo žádný účinek. „Starosto, u všech bohů, tohle je důležité!“

Pak se v Bekovi něco zlomilo. Sevřel pěst, aby zastavil třesot a praštil s ní do stolu. „K čertu s tebou lovče! Ty jsi tady nebyl! Ty jsi neviděl, co se stalo. Ty jsi ty lidi neznal od malička jak běhali v blátě mezi chatrčemi a povykovali po sobě slova, které pochytili od horníků bez toho, aby znali jejich význam a nevinně se jim chichotali. Neviděl jsi je vyrůstat v mladé silné hochy a krásné dívky, neoddával jsi je!“ nával vzteku pominul stejně prudce jako začal a starosta se opět proměnil v toho zkroušeného nešťastníka. „A ani jsi je pak neviděl bloudit po náměstí. Stíny. Jenom stíny...“ hlas se změnil v pouhý šepot. „Poznali jsme jen díky jejich hlasu. Jak nás volají. Ptají se, co se s nimi stalo. Jestli je to jen sen.“ Bek se podíval Mariovi do očí. „A neslyšel jsi ten křik. Ten křik lovče!“ uchopil inkvizitora pevně za rukáv až mu vylil do klína obsah kalamáře. „Zatracené duše. Tak se tomu říká. Ale nikdy jsem si nedokázal představit tu hrůzu. Ta muka. Křik, když si uvědomili, že to není sen. Že jsou zatracení.“

Marius se vykroutil ze starostova železného sevření a stoupl si. Očividně zaskočen jak informací, tak reakcí muže naproti něj. Potřeboval si utřídit informace. Potřeboval chvilku času ke zjištění, jaký typ magie nebo kletby to mohlo způsobit.

„Omlouvám se starosto. Neměl jsem na Vás naléhat, ale chápete, jak je ta věc urgentní.“ zkusil se formálně omluvit a neprojevit náznak soucitu, který se k muži jeho postavení nehodil. Starosta neodpovídal a upřeně hleděl do stolu. Ne do stolu, uvědomil si Marius. Na něco na stole. Přiblížil se zpět na své místo a pohlédl na svitek, na který se vylil inkoust. Všechny poznámky byly nečitelné. Až na pár písmen. Už věděl, proč starosta neodpovídal. Čitelná písmena vytvořila vzkaz – stín a prach.

              

Marius seděl v hostinci a listoval v zažloutlé vázané knize. Posvátná kniha jejich řádu. Jeden z nemnoha opisů první knihy, která byla sepsána prvním inkvizitorem. Mužem, který založil jejich řád. Ne jako obranu proti Temnotě, ale jako očistný plamen, který ji má vymýtit. Ochranu měli na starosti kněží a chrámy. Když už byl tento val zdolán, nastoupila Inkvizice jako plamenný meč spravedlnosti. Marius s úctou obracel jednotlivé stránky a hledal indicie k nalezení kouzla, které způsobilo tuto anomálii. Podvědomě tušil, o jakou magii se bude jednat. Spíše s nadějí hledal informace, které by tuto domněnku vyvrátily.

               Z hledání ho vyrušil zvon a dupot nohou dole v hostinci. Něco se stalo. Opatrně zavřel knihu, uložil ji do kožené sedlové brašny a pomalu se vydal ke dveřím pokoje se zlou předtuchou.

„Henrik. Něco se děje s Henrikem.“ uslyšel tlumené hlasy z hostince a ženský vzlykot.

              

Běžel po rozbahněné ulici za zástupem lidí, kteří se od něj podvědomě odvraceli. Dlouhý jezdecký plášť, vysoké holínky a svaté relikvie navěšené na bandalíru jasně dokazovaly k jakému řádu patří. Těm ostatním stačil pohled na dvě nabité jednoranné pistole a dlouhý rapír u boku – nepsané poznávací znamení lovce čarodějnic.

               Když zadýchaný dorazil k oprýskané a nahnilé dřevěné chatrči sevřel se mu úzkostí žaludek. Na chřípí ucítil jednoznačný závan magie. Pro normální lidi nepostřehnutelný, pro někoho, kdo ale byl roky trénován k odhalování této anomálie, pomalu hmatatelný. Každým krokem cítil na svém těle mravenčení, cítil, jak se mu začínají ježit chlupy po celém těle, když se přibližoval k ohnisku kouzla. Lidé beze slova ustupovali a nechávali ho projít. Táhlé zaskřípání rzí naskrz prožraných pantů a naskytl se mu výjev jako z pekla.

               „Pomozte mu! Dobrý pane, pomozte mu!“ skočila na něj žena ve středních letech a vzlykala mu bezradně do pláště. Marius jí instinktivně položil ruku kolem ramen, ale po chvilce ji něžně, ale nesmlouvavě odstrčil a pomalým krokem opatrně postupoval k posteli, kde se v bezhlasé agónii svíjel krvavým potem zbrocený muž. „Pomozte mu, pomozte mému Henrikovi.“ vzlykala za ním, ale Marius už ji nevnímal a automaticky sundával z ramene bandalír s relikviemi. Jakmile se přiblížil na krok k posteli, muž se přestal svíjet a hleděl z lovce na bandalír a zase zpět.

               „Při relikviích svatých, zbavuji tě kouzla.“ pronesl hlubokým hlasem Marius a odzátkoval lahev s posvěcenou solí a začal kolem postele dělat ochranný kruh. „Solí z hor Salgundu, nevkročí už žádná kletba k tvému loži.“ Dokončil kruh a vytáhl svíci, kterou zapálil křesadlem své pistole. „Svíce z kláštera z Volkogradu ať vyžene temnotu z tohoto domu.“ Muž na posteli s prosbou a nadějí v očích němě sledoval inkvizitora, jak bere do rukou další lahvičku. „Vodou ze Zřídla Světla z tebe smývám nečistou magii.“  nabral do dlaně vodu a pokropil jí muži čelo. V ten moment Mariovi ztuhly všechny svaly v těle.

               „Nemůžeš smýt jeho hříchy, zaklínači.“ ozval se šepot jako z desítek hlasů najednou. Marius vzhlédl a uviděl muže, jak hledí s hrůzou ke stropu. A pak je spatřil také. Svíci ozářená chatrč osvětlila stíny dříve se schovávající v temnotě. Desítky stínů. Desítky lidských siluet. Ztracených duší Železného Brodu. „Jeho hříchy si žádají odplatu.“ vzdechly stínu znovu a proháněly se po celé místnosti. Kroužily kolem ochranného kruhu jako supi nad zdechlinou.

               „Zmizte démoni Temnoty! Na tohoto muže nemáte žádnou moc!“ zahřímal Marius, vytáhl čirý krystal a zvedl ho nad hlavu. „Při Krystalu z hole prvního Inkvizitora, vraťte se zpět do Nicoty, která vás stvořila!“

               Odpovědí mu byl tichý smích. Smích tak tichý a zlovolný až se Mariovi vytratila další slova zaklínání. „Nemáš zde žádnou moc, zaklínači. Na tuto duši nemáš o nic větší nárok než tento ubožák. Ani ty, ani tvoji slabí bozi.“ Muži na posteli tekly z očí krvavé slzy a tiše vzlykal. „Neplač Henriku, přišli jsme si pro tebe, jak jsme slíbili.“ místnost naplnil smích stínů a vzlyky muže, který se chytil prosebně lemu lovcova pláště.

               Marius se vzpamatoval a pokračoval v zaklínání. „Nechť mi Světlo dodá sílu a očistí duši tohoto svého věrného služebníka. Kéž jsou mi velcí bohové svědky, když vzývám jejich...“ další slova nedokončil. Muž se začal zmítat a zakřičel společně s ostatními stíny. Vesničané i Henrikova žena v hrůze a panice utekli a Marius s bezmocným výrazem sledoval, jak se z úst muže před ním zvedá oblak prachu až ho celého pohltil. Marius křečovitě svíral krystal až se mu jeho hrot hluboko vryl do dlaně a potřísnil zem krví. Pak výbuch, který ho odhodil na protější konec místnosti. Před tím, než lovec omdlel, uviděl na posteli hromadu prachu a nový stín, který zoufale vyl společně s ostatními v plápolajícím svitu svíčky.

               „Známe tě Marie...i tvé hříchy možná přijdeme vykoupit...“

              

„Lovče! Vstávej lovče!“ slyšel Marius jakoby zdáli. „Lovče! Potřebuji tě! Ona tě potřebuje!“ Henrik otevřel oči a spatřil vyděšeného starostu, který s ním naléhavě třásl. Kývl hlavou a za jeho pomoci se postavil vrávoravě na nohy. Hlava mu pulzovala bolestí a každičký sval řval vysílením.

               „U Morkaie! Jsi živý!“ zahřměl starosta a div že ho neobjal.

               „Co se děje? Henrik...“ zeptal se Marius a zalétl pohledem k posteli. Sůl i s prachem byly rozfoukány po celé místnosti a utvořily jediné slovo – Rilla.

               „Henrik je pryč.“ konstatoval starosta naprosto zřejmé. „Ale musíme jí pomoct!“ a začal lovce strkat do dveří.

 

                Pod okny se hemžil zástup vesničanů. Špinaví, potrhaní, páchnoucí potem i strachem, přesto se zběsilým výrazem ve tvářích. Jako hejno krys zahnané do kouta, pomyslel si Marius. Někteří třímali v rukou kladiva, jiní krompáče – jejich nástroje obživy – jiní mávali nad hlavami provizorními loučemi. Nenávistné výkřiky byly mířeny směrem k radnici. Všichni si přáli jediné – krev.

                Marius odstoupil od okna a zadíval se na mladou tmavovlasou dívku sedící uprostřed starostovy pracovny. I když se ji starostova služebná snažila umýt a obléct do čistých šatů, měl Marius pocit, že výsledek byl poněkud rozporuplný. Rilla, jak se dozvěděl od služebné Petry, seděla tiše se sklopenou hlavou, objímajíce se rukama. Ani mýdlo nedokázalo její kůži zbavit špíny docela. Jako stigma. Na sobě měla jednoduché šaty, které musely vyjít z módy snad minulé století, bezpochyby po Bekově ženě, které v kontrastu se zuboženým stavem dívky působily nepatřičně. Kolem Rilly neustále pobíhala starší služebná Petra, u které jako by se rázem probudil mateřský instinkt a v jednom kuse dívku buď hladila po vlasech nebo jí konejšivě něco šeptala. Maria z úvah probudilo zadunění, odskočil od okna a uviděl kámen, který někdo z vesničanů prohodil až do místnosti. Situace se začínala vyostřovat.

„Je čas začít.”

 

                „Řekni nám své jméno.” zopakoval Marius sedící za starostovým stolem už po několikáté od zahájení výslechu. Před sebou měl rozloženou svatou knihu Inkvizice a čistý list papíru, nad kterým netrpělivě čekalo pero namočené v inkoustu. Už se ptal potřetí, ale dívka nejevila sebemenší známku, že by se chystala odpovědět nebo že by vůbec přítomnost lovce čarodějnic vnímala. Marius začínal být neklidný. Celá tahle situace se začínala stupňovat. Dav jednohlasně označil za viníka kletby mladou dívku. Její jméno v domě poslední oběti byl pro ně dostatečný důkaz o její vině. Jako vlastnoruční podpis ďábla. Ale Inkvizice se musela zabývat věcí hlouběji. To je to, co odlišovalo práci inkvizitora od pověr a unáhlených dedukcí prostého sedláka nebo horníka. Alespoň v to doufal.

                Dívka znenadání zvedla hlavu, až se z té nečekané změny v jejím chování Mariovi rozbušilo srdce, a tiše odpověděla: „Rilla. Jmenuji se Rilla.” Zkoumavě se zadívala na lovce čarodějnic, kterému se z jejich uhrančivých očí zatočila hlava. „Ale to už víte.”

„To není podstatné. Protokol je protokol.” odpověděl Marius a napsal krátký zápis do rozloženého listu. „Kde jsi se tady vzala? Podle místní matriky jsi se tady nenarodila.”

Rilla se zamyslela a odpověděla: „To bych taky ráda věděla. Odkud pocházím. Kdo mě odložil u schodů zchátralého chrámu. A proč…”

Marius ji zkoumavě sledoval a obrátil se na starostu: „Je to pravda, Beku?”

Starosta klidně přikývl. „Je, lovče. Starý Theorik ji našel před více než dvaceti zimami jako malý uřvaný balíček zabalený ve špinavých hadrech na schodech a ujal se jí. Přesně jak řekla. Nikdo nevíme odkud je. Po pravdě jsem ji ani často nevídával ve vesnici. Žije u starého kněze.”

Inkvizitor naškrábal dalším perem pár poznámek a podíval se dívce tvrdě do očí. „Jsi příčinou té kletby jak míní téměř celá vesnice?”

Očividně zaskočená touto otázkou nedokázala odpovědět. “Jsi příčinou té kletby? Odpověz!”

„Ne! U Světla nejsem!” vyhrkla ze sebe vyděšeně, až se zacítil Marius provinile.

„Proč si to tedy o tobě myslí? Co jsi jim udělala?” pokračoval ve výslechu a nespouštěl z ní oči. Snažil se zachytit každičký její pohyb. Každé mrknutí oka, uhnutí pohledem, tik, třes rukou... Cokoliv, co by mu napomohlo ke zjištění pravdy.

„Nic jsem nikomu neudělala…” vzlykla. Jako by na povel se k ní rozběhla služebná a začala ji utěšovat. „Nic jsem nikomu neudělala…” zopakovala a pak se v ní něco zlomilo. „Nic!” zakřičela a odstrčila Petru stranou a podívala se s hněvem na lovce. „Dvacet let jsem v této vesnici. Této bohy zapomenuté vesnici. Nikomu jsem za celou dobu nikomu nestála ani za pohled, ani za povšimnutí. Když jsem žádala o práci, krčili nade mnou nos. Když jsem prosila o šaty, hodili mi špinavý pytel. Když jsem škemrala o jídlo, vyhnali mě s výpraskem.” Marius tento výlev sledoval se zaujetím a nespouštěl z ní oči. “A ty se ptáš, co já jsem jim provedla?” nadechla se a inkvizitor zvedl smířlivě ruku, aby ji upokojil. „Jestli mě chceš upálit jako ty ženy v Horní Louce, posluž si.” vyprskla na něj jedovatě.

„Odkud…” zíral na ni šokovaně Marius. „Odkud to víš?”

 

                „Je to pravda, lovče?” zeptal se rozhněvaně starosta, když zůstali o samotě, a nasupeně pochodoval po místnosti.

„Je.” odpověděl prostě a klidně.

Starosta se zastavil, promnul si oči a zakroutil hlavou. „Měl jsem to vědět. A já blázen poslal pro lovce čarodějnic. Měl jsem poslat pro kněze nebo pro vojsko. Je to moje chyba…” Otočil se na Maria: „Pozval jsem si do vesnice vraha,” vyplivl mu do tváře.

Marius ho praštil. „Jak se opovažuješ, starosto? Zapomněl jsi, s kým mluvíš?” zařval. „Jsem inkvizitor z Řádu plamenného meče. Dělám to, co musím. Upálil jsem čtyři čarodějnice a zachránil tím celou vesnici. Odvrátil pohromu, která se nad ní vznášela. Kdo jsi ty, abys mě soudil? Co ty víš o magii a kletbách?”

Starosta si utřel krev z rozbitého rtu hřbetem ruky, uklonil se a dal se k odchodu. Těsně před dveřmi své pracovny, kterou si teď zabral inkvizitor, se otočil a s úšklebkem mu odvětil: „Máte pravdu, inkvizitore, jsem jen prostý horník z prdele světa, ale i tak vím, že ke zrušení kletby stačí zabít jednu čarodějnici…”

 

Marius hleděl na čtyři živé svíce přivázané řetězy ke kůlům. Vybavoval si, co se stalo. Kletba. Plody plné hnisu, dobytek, kterému zaživa uhnívalo maso, mutace u lidí. Podíval se na mlčky hořící postavy. Čtyři. Všechny čtyři rozvibrovaly Kranův trojúhelník, relikvii určenou k hledání osob a předmětů disponující magickými silami. Jen jedna z nich byla příčinou kletby. Dle nařízení Inkvizice „Nenecháš čarodějnici žít” se zachoval správně. Ale když pozoroval, jak plameny olizují to, co před několika chvílemi byla živá bytost, cítil hluboko ve svém nitru pravdu. Nezachoval se správně. Postava v plamenech se najednou pohnula. Marius cítil, jak se ohořelá lebka dívá z prázdných důlků přímo na něj. I tvé hříchy možná přijdeme vykoupit.

 

Trhl sebou a probudil se z neklidného snu. Uslyšel křik. Vyskočil z postele a rozběhl se směrem odkud se ozýval. Byl to ženský křik, o tom nebylo pochyb. Přesně jako křičel Henrik, pomyslel si. V mysli mu vyvstal obraz Rilly, která se pomalu mění na stín. Zaplašil tu myšlenku a zrychlil.

 

Nebyla to Rilla. V malém pokojíku služebné už zůstala jen hromada popela, když udýchaný Marius dorazil.

„Co se to stalo?” ozvalo se zašeptání. Lovec se polekaně otočil a uviděl na stěně stín postavy. Petra. „Je tady taková tma…a chlad…” Marius polknul, neschopen slova. „Je to sen?” Na stěně se objevily další stíny a šouravě se blížily. „Kdo jste? Co jste?!” V ten moment služebná pochopila a z jejího přízračného hrdla se ozvalo mrazivé zavytí. Zatracené duše, tak se tomu říká. Marius věděl co teď čeká. Přízraky pohltí stín Petry a společně pak zmizí. Ty se ale zastavily. Marius cítil chlad na zátylku. Něco bylo jinak.

„Měl jsi nám pomoct!” ozvaly se hlasy odevšad a zároveň odnikud. „Měl jsi nás zachránit!” Zaskočený inkvizitor couval pryč z místnosti. Bandalír s relikviemi mu vibroval na hrudi. Něco tady bylo jinak. Něco tady bylo špatně.

„Lovče! Co se…” nedokončil starosta, který se také přihnal probuzený hlukem. Jako na povel stíny vyskočily ze zdí a zhmotnily se v kouřové přízraky. První sekl po Mariovi nehmotnou imitací meče. Ten instinktivně zvedl rapír, aby ránu zablokoval, ale kouřová čepel jím prošla, jako by ani neexistoval. Tam kde se dotkla inkvizitorovy kůže, naskočily puchýře. Marius sykl, pustil rapír a levou rukou zvedl pistoli a vystřelil. Posvěcená kulka narazila do přízračného protivníka silou beranidla a odhodila ho zpět na stěnu, kde se s rozzuřeným kvílením změnil zpět na stín. To už ale ze stěn vystupovali další protivníci.

„Pryč!” zakřičel na Marius na starostu a na Rillu. „Musíme zmizet!”

„Ale kam? Venku nás čeká rozzuřený dav, který nás v lepším případě ukamenuje k smrti.” odpověděl Bek.

Marius uskočil před další přízračnou zbraní a vystřelil ze druhé pistole. „Tady nás čeká něco horší než smrt.”

Vyděšený starosta spatřil, s čím Marius bojuje a roztřásl se. Roztřásl se ne jejich nadpřirozeným zjevem, ale tím, že je poznával. Jeho lidé. I v této podobě jim na tvářích zůstával ten výraz čiré nepopsatelné agónie, který si prožili před smrtí, ale i tak v nich poznával vesničany.

„Tunel. Projdeme tunelem, který ústí před kostelem.”

Lovec v běhu sundal z ramene bandalír a hodil ho vstříc novým útočníkům. Celou chodbu ozářilo průzračné bílé světlo, jak se koncentrovaná moc relikvií setkala s přízračnou mocí. Ozvalo se hrozivé zakvílení, že i dav vesničanů v hrůze zapomněl na svou krvelačnost a s nářky ustoupil od dveří radnice.

„Pojďme.” řekl, když se mu po výbuchu jasu vrátil zrak.

 

Klopýtali tmavým, nahrubo vykopaným tunelem s rukama na stěně. Vedl je Bek, který jako by pod zemí pookřál. Asi ta léta strávená v dole, pomyslel si Marius. Možná byl dokonce i u výkopech tohoto tunelu. Rilla byla hned za ním a držela mu ruku na rameni, neustále klopýtající o nerovný povrch tunelu. Marius šel poslední a neustále se otáčel za zvukem přízraků. Nezdálo se, že by je doháněly, ale u magie si člověk nemůže být jistý ničím. Taky by klidně mohly každým okamžikem vystoupit z temné chodby tunelu. Potlačil tuto myšlenku a zaměřil se na bolest na pravé ruce, kterou projela stínová čepel. Vzhledem k chladu, který cítil při doteku, musel mít popáleninu na svědomí spíše mráz než oheň. Je tady taková tma...a chlad... Odkud přízraky přišly?

„Lovče, jsi tady?” zašeptal Bek zepředu.

„Ano.”

„Tunel by měl brzy končit. Můžeme se ukrýt v kostele. Je to jen krátký běh a jsme u dveří.”

„To by mohlo vyjít. Skryje nás tma.” kývl na souhlas inkvizitor.

 

Marius, zabraný v myšlenkách, narazil do Rilly před sebou. Tiše se omluvil a snažil se očima proniknout skrz tmu, aby viděl, proč zastavili.

„Jsme tady.” ozvalo se zašeptání zepředu. „Jak otevřu poklop, rychle vylezte po žebříku.”

„Ale hlavně tiše. A držte se při zemi.” doplnil Marius.

Tunelem se neslo vrzání, jak starosta našlapoval po zrezivělém železném žebříku. Inkvizitor pomalu vyskočil leknutím, když se ozval ještě horší zvuk, který musel být slyšet na stovky metrů daleko – železný poklop tunelu.

„Rychle!” zakřičel Bek. „Slyšeli nás!”

Už nebyl čas na plížení.

 

Kostel byl podstatně dál než “krátký běh”. Všichni tři se rozběhli, co jim síly stačili, ale vesničané byli skoro u nich. Lezení po žebříku jim zabralo víc času, než trvalo zburcování vesnice hnané nenávistí a strachem. Vedle Maria dopadl kus kamene. Ani se neohlížel, aby neztratil drahocenné vteřinky. Kostel se rychle blížil. Zblízka vypadal ještě zchátraleji a Marius přemýšlel, zda to byl dobrý nápad. Tady se těžko ukryjí před rozzuřeným davem. Další kámen. Ještě sto metrů. Posledních sto metrů. Už viděl, proč Bek navrhl kostel. Masivní dřevěná vrata jako od pevnosti. Zvládnou to.

Uslyšel zaburácení a cítil závan větru, když kolem něj proletěla kulka. Pistole, které odhodil! Bek zafuněl a svalil se k zemi. Na jeho béžové košili se rychle utvořil krvavý květ. Marius zastavil a ohlédl se. Vesničané je rychle doháněli.

„Beku, pohni se, už jsme tam!” zasupěl inkvizitor, když se snažil zraněného starostu zvednout.

„Ne, lovče!” zakřičel a odstrčil ho. „Běžte!”

Marius sledoval jak se starosta, klopýtající a fuňucí, rozbelhal směrem k davu. Prvního skolil k zemi ranou jako když kopne býk. I dalšího. Lovec sledoval v hrůze, jak na něj dav zaměřil svou pozornost a hněv. Viděl, jak se Bekovi do boku zaráží špice krompáče. Slyšel křupnutí kosti, když mu kladivo udeřilo do ramene. Otočil se a narazil do Rilly.

„Musíme mu pomoct! Nemůžete ho tam nechat!” křičela a z očí jí tekly slzy.

„Je mrtvý, Rillo, musíme do kostela!” zatřásl s ní.

„Čarodějnice!” zakřičel někdo z vesničanů. „Upalte čarodějnici!” a lůza se rozběhla.

 

Oba bušili do masivních dvěří co jim síly stačily. Nikdo se neozval. Dav se rychle blížil. V rukou třímali zakrvácené krumpáče i kladiva – už ne symbol jejich obživy, ale nyní symbol smrti. Na hlavami točili pochodněmi jako předzvěst toho, co se chystají udělat. Rilla vzlykla a její pěsti zanechávaly na dveřích krvavé otisky. Nezvládnou to. Marius se otočil směrem k davu a sevřel ruce v pěst. Nadechl se a vykročil jim vstříc. Smířený se svým osudem. Ozvalo se zavrzání otevíraných dveří. Ohlédl se s nadějí. Pomalu. Strašně pomalu. Nad hlavou se mu rozezněl hrom. Před očima se mu zatmělo. Ne hrom, uvědomil si, když padal k zemi. Druhá pistole.

 

Znovu stál před hořícími hranicemi. Teď z nich ale necítil vlnu žáru, ale nepopsatelný chlad. Cítil, jak mu omrzává tvář navzdory plamenům, které před ním plápolaly. Plamenům ze čtyř lidských pochodní. Měl jsi nám pomoci. V záři plamenů se třepotaly stínové postavy. Měl jsi nás zachránit. S bušícím srdcem sledoval, jak se čtyři kdysi ženské postavy změnily v prach, viděl jak z popela povstaly stíny a vydaly se k němu. Všichni jsme jen stín a prach Marie, možná přijdeme vykoupit i tvé hříchy...

 

„Vstávej!” ozval se hlas a Maria polila vlna chladu. Rozebral se a uviděl starého kněze, který svíral prázdný kbelík vody. V hrudi mu pulzovala bolest. Podíval se uviděl neuměle ošetřenou ránu.

„Kulka prošla skrz.” oznámil mu kněz. „Nejsem felčar, ale myslím, že prorazila plíci…”

Marius se postavil na vratké nohy a rozkašlal se. Celým tělem mu projela agonie. Podíval se na krev na své dlani. Bezesporu plíce...

Podle sražené krve mu nezbývalo moc času: „Kde je Rilla?”

„Dav ji odvlekl. Mysleli, že jsi mrtvý. Nestačil jsem otevřít dveře…. Je mi to líto.” sklopil hlavu kněz.

Lovec se podíval rozbitým oknem kostela ven. Stále ještě byla tma. Když se nečekaně vyplížím. Možná ještě není pozdě. Můžu se proplížit a zachránit ji. Pak to zaslechl. Nic by nemohl zaměnit za klepání beranidla na dubová vrata...

 

Tohle se nemělo stát.…tohle se nemělo stát… šeptal si pro sebe nevěřícně Marius. Tohle se nemělo stát… Jako kdyby tato tichá zoufalá mantra mohla změnit skutečnost. Tohle se nemělo stát.…stále dokola. Prosba pronášená ve stejném rytmu jako zběsilý tlukot jeho srdce. Vytrvalá a neúnavná jako bušení beranidla do dubových dveří. Tohle se nemělo stát… Teď už spíše jen nářek po uvědomění si, že je to vše neodvratitelné pravda. Neodvratitelná jako skutečnost, že bytelné ocelové panty se pod nárazy beranidla začínají chvět a otřásat se jako celý dosavadní Mariův život.

„Tohle se...“

„Ale mělo, Marie...“ pevný hlas plný jistoty a klidu. „Muselo.“

 

Marius se otočil a pohlédl na starého kněze, který se na něj vědoucně usmíval. Jako by se kolem nic zvláštního nedělo. Jako by se celá vesnice nezbláznila, nepostřelila ho, nezabila starostu a nehodlala upálit nevinnou bezbrannou dívku. Jako by se ani tato posedlá lůza nesnažila prorazit bránu jeho kostela.

„Kdo jsi?” zeptal se lovec a snažil se prohlédnout skrze masku kněze, za kterou se někdo skrýval. Nebo něco.

Kněz se usmál. „Chápeš rychle, lovče čarodějnic.” Mávl rukou a stál před ním muž ve středních letech. „Je tato podoba lepší?”

Marius odstoupil. Poznal v postavě jednoho z učitelů šermu z Řádu. „Ukaž mi svou pravou podobu, démone.” Marně zašátral po chybějícím bandalíru s relikviemi.

Postava se zasmála. „Démon. Temnota a Světlo. Pravda a lež. Laská a nenávist.” začal lovce pomalu obcházet jako sup kroužící nad obětí. „Vy lidé, jak jste ve svém dvoubarevném vidění světa tak omezení.”

Marius se ohlédl, ale zjistil, že stojí v opuštěném kostele sám. Klekl na kolena a vyzvrátil další krev.

„Nejsem nic z toho…” zašeptala mu postava znenadání do ucha, až úlekem spadl na zem.

„Co jsi?”

„Nejsem ani dobrý ani zlý, ani černý ani bílý.” pokračoval.

Marius se ušklíbl. „Teď mi dáš lekci o ohni a o vodě? Dobrý sluha, ale zlý pán? Tuto lekci jsme dostávali v Řádu. A prosím, ušetři mně jí. Jestli mě chceš zabít, posluž si.”

Neznámý znovu v úsměvu odhalil zuby a posadil se vedle klečícího lovce. „Jsem Změna. Jsem všechno, co se na tomto světě děje. Jsem hybná síla vesmíru. Podstata všeho.”

Inkvizitor na něj nechápavě hleděl. Snažil se zapátrat v paměti, ale nikdy o ničem podobném neslyšel. Změna? Blouzním ještě v horečce? Nebo jsem mrtvý?

„Nejsi mrtvý a ani se tě nehodlám zabít. Vlastně jsem ti přišel pomoci.” postavila se ta postava a zahleděla se do dáli. „Ó Marie, jak váš druh obdivuji. Jak se dokážete doslova proměnit ze dne na den. Viděl jsem vás běhat v otrhaných šatech po lesích, skrývat se v jeskyních a jíst mršiny. A teď…” odmlčel se a mávl rukou. „A podívej se, kde jste teď.”

Marius dostal další záchvat kašle. Nezbývalo mu moc času. Stejně jako dubovým vratům, uvědomil si, když slyšel, jak sténají pod nárazy beranidla. Ucítil slabý závan větru a rychle se otočil tím směrem zrovna ve chvíli, kdy se Změna znenadání znovu objevila. Lovec strnul v hrůze. Miliony barev rotujících v nekonečných spirálách, cítil, jak byl tím vírem vtahován. Zavřel oči a když je znovu otevřel dívala se na něj Změna tentokrát v dívčí podobě ne nepodobné Rille a nadšeně se usmívala.

„Výborně Marie. Zvláště ty jsi mě zaujal. Ty, jako neohrožený inkvizitor, který jde na svou první trestnou výpravu. Inkvizitor, který i proti své vůli nakonec upálí všechny čtyři. Který pak ale najednou obrátí a začne se stavět proti vlastnímu řádu. Který je vyslán sem. Přijede jako hodný mladík, pak zatvrdne, pak se změní na rytíře chránícího dívku.” nadšeně zatleskala jako malé dítě. „Ó Marie, jak si přeji vědět, jaká změna se v tobě odehraje tentokrát.”

 

Marius už slova ani nevnímal. Cítil, jak mu život uniká z těla. Svalil se na zem a z úst mu vytékala krev. Každý nádech byl těžší a těžší. Každý úder pomalu vypovídajícího srdce slabší a slabší. Tak takhle skončím? Postřelený vesničany a napůl šílený na kraji světa? Zvedl hlavu a pátral po té podivné postavě. Neviděl nikoho, jen několik kroků od něj ležela sekera. Nádherný kus práce. Tenká jako list papíru, popsána runami, které nikdy neviděl. S toporem dlouhým skoro jako on sám.

„Vezmi si ji, jestli ji chceš zachránit, lovče.” ozval se smích od neviditelného přihlížejícího. Marius se zamyslel. Pořád měl před očima pravou podobu Změny. Co to ale přesně bylo? A co přesně zaplatí za její pomoc? Zavřel oči a uviděl před nimi čtyři hořící ženy. Otočil hlavou a vedle nich hořela pátá. Další kvůli mně nezemře i kdybych měl zaplatit duší, procedil spíše ve svém nitru. Další svou nečinností neodsoudím k hranici. Natáhl ruku a sevřel topor sekyry.

 

 

Dveře pod provizorními údery beranidla konečně povolily. Banda otrhaných vesničanů s rozšířenými zornicemi a pěnou u úst se vehnala do kostela a zmateně se ohlížela kolem sebe, pátrajíce po někom, na kom by si mohla vylít svou krvežíznivost. V ústrety jim vyšla jediná postava. Zakrvácený muž v rozervaných špinavých šatech lovce čarodějnic. Místo bandalíru se mu táhla stuha krve, místo pistole jen díra hrudi, namísto rapíru dlouhá sekyra. Vesničani zavyli jako hyeny a zaútočili. Přesně to jsou. Mrchožrouti. Marius prvního rozetnul nad pánví, dalšího srazil zpětným úderem toporu. Skrývající se za maskami lidí. Další úder, další padlý. Pomalu postupoval, vyhýbal se nemotorným úderům krompáčů a kladiv a kosil jednoho za druhým. Vzpomněl si na mrtvolu starostu jak do ní s nadšením a nenávistí kopou.

Dorazil posledního a vyšel jako v transu před chrám. Spatřil to, co viděl i v Horní louce – hranice, u ní bezbranná plačící dívka, která ví, jaký osud ji čeká. A před ní shromážděný dav nadšeně povykující v očekávání na tu podívanou. Budou se smát její bolesti, budou chrlit urážky a plivat na ni. Budou zvedat své děti, aby lépe viděli a také si užily ten pohled. Věděl, co musí udělat. Něco hluboko ukryté v sekyře to vycítilo a spokojeně zavrnělo.

„Všichni zemřete!” zakřičel napůl hlasem svým, napůl té věci ze sekery tak, že se vesničané zděšeně ohlédli.

Vlétl do nich jako derviš. Roztočil sekyru kolem své osy a kosil je jako shnilé klasy obilí. Muži, ženy, děti. Nedokázal s nimi soucítit. Neviděl v nich už bytosti hodné soucitu, porozumění, odpuštění či dokonce života. Jenom mor, který musí být ze světa očištěn.

Každá rána, každý padlý. Každý život, který vzal zesiloval pouto mezi ním a sekerou. Konečně pochopil, jaký úděl má mít Inkvizice. Žádné hony na čaroděje. Žádné upalování mladých dívek, které projevily magické schopnosti. Ne. Inkvizice je Plamenný meč. Má trestat ty, co podlehli Temnotě, kterou v sobě nosí každý.

 

„Zachránil jsi mě…” špitla dívka, když se před ni dopotácel Marius pokrytý litry slepené krve a upadl na zem před navršenou hranicí. „Věděla jsem, že to dokážeš.” podívala se na tu spoušť, kterou za sebou lovec nechal. „Odčinil jsi své hříchy…” pronesla pobaveným tónem.

Marius k ní zvedl pohled. Místo ustrašené dívky se na něj dívala pobaveným dravčím výrazem a bez námahy protrhla pouta, která ji držela u kůlu. Mariova znavená mysl nechápala.

„Upálil jsi čtyři nevinné dívky, Marie. Abys zachránil vesnici.” přišla k němu a pomohla mu vstát. „A teď jsi vyhladil celou vesnici, abys zachránil čarodějku.” řekla a začala se štěbetavě smát.

„To ty? Ta kletba?” zeptat se Marius, který se pomalu začínal probírat.

Zakroutila vážně hlavou. „Ne, lovče. Tu kletbu na sebe seslali sami. Stejně jako lidé v Horní louce. Upálil jsi nevinné ženy.”

Mariovi se zatočila hlava a posadil se na zem. „Ale...byly to čarodějky…”

„Ano, ale ne všechny kletby máme na svědomí my. I v lidech je dost síly na to někomu ublížit. Lidské duše skrývají zlo, Marie. A když se jich spojí stovky… Dokáží konat zázraky jako v chrámu, ale také sesílat kletby přímo z Temnoty.” poučila ho.

„Ale...proč jsi neřekla že jsi čarodějka? Proč jsi…” na tváři se mu mihl výraz pochopení. „Ty jsi chtěla, aby to takhle dopadlo. Věděla jsi, co se stane!” vyskočil na nohy a vyděšeně se na ni podíval. „Změna.”

Usmála se a uklonila se. „Bravo. Říkala mi o tobě a tvém potencionálu, ale zprvu jsem jí nevěřila. Přišel jsi sem přece zrušit kletbu. A to jsi dokázal. Zničil jsi původce této kletby. Tohoto davového šílenství.”

Marius nevěděl co má říct. V duchu si vybavoval slova Změny. Jaká změna se v tobě odehraje tentokrát. Byl manipulovaný. Od samého začátku svého života. Neviditelná ruka ho směřovala až k tomuto okamžiku. Nebyly to jen spekulace. Cítil pravdivost svých myšlenek od té věci v sekyře, která mu jako by přikyvovala nad každou úvahou.

„Ale proč?” zadíval se ublíženě na čarodějku.

Ta se na chvíli odmlčela. „Sama nevím, lovče, čím je hnaná nebo co ve skutečnosti je. Mě našla, když se u mě objevily sklony k magii. Naučila mě, jak je skrýt. Mluvila o tom, co s námi lidi dělají. Jak sami na sebe dokážou uvalit nejhorší zvěrstva a pak svalit vinu na nevinného. Mluvila o Inkvizici a mluvila o tobě, Marie.” zamyslela se. „Nevím, jaké má plány s tebou. Jestli jsi její šampion, vyvolený nebo prostě se jenom nudila…” otočila se a dala se k odchodu.

„Kam si myslíš, že jdeš čarodějnice?” zakřičel na ni Marius hlasem plným zloby.

Usmála se. „Říkala jsem ti, že jsem nevinná. Chceš mít na rukou další krev nevinného, Marie?”

Lovec se otočil a zhnuseně se podíval na louku posetou kusy stovek těl. Ženy, děti, mladí, staří. Všichni bez výjimky zabití jeho rukou. Vycenil zuby a pevně sevřel topor sekyry, která vycítila změnu v něm. Vší silou své vůle bojoval proti té věci, která se snažila odradit lovce od toho, co chtěl provést. RIlla vycítila to napětí a zděšeně se otočila. Přesně v ten moment, kdy ji lovec sevřel do náruče. Zajíkla se, když s ní skočil na hranici. Bušila do něj, když zvedl sekyru nad hlavu. Snažila se seslat kouzlo, když jejím ostřím sekl do železných pout a vykřesal z nich jiskru, která podpálila olejem nasáklé dřevo. Křičela, když ucítila žár. Utichla, když pohlédla do smutných očí lovce, který ji držel v náruči.

„Nikdo nejsme bez viny.” zašeptal jí do ucha, když je začaly olizovat plameny. Zavřela oči a opřela svou hlavu na jeho hruď.

 

Změna pozorovala se zaujetím ten nejneobvyklejší úkaz – lovec čarodějnic a čarodějnice. Objímajíce se jako milenci. Jediní nevinní v celé vesnici. Dobrovolně stojící na hranici.  Usmála se a nadšeně zatleskala. „Opravdu pozoruhodný druh…”

 

---