Čtvrtá strana trojúhelníku

Můj pokoj jako by v tu chvíli měl tvar trojúhelníku. Na první pohled se nic nezměnilo – jen jedna stěna chyběla... A zrovna ta strana – o kterou se bylo potřeba opřít. To jsem ale tenkrát ovšem nemohl tušit.

Sněžilo. A já nastoupil do nové práce právě v tom největším předvánočním nákupním běsnění. A zezačátku to přitom vypadalo docela fajn. Jenže, místo toho, abych se aklimatizoval, den ode dne to bylo horší. Reklamy! Pořád ty dokola omílané reklamní slogany... „TADY JE SVĚT JEŠTĚ V POŘÁDKU...“ Jenže ono něco jaksi v pořádku nebylo. HRŮZA! Fronta zákazníků mě připadala jako filmový pás. Desítky, stovky políček kinofilmu...

Po směně jsem se zastavil na benzínce a nakoupil jsem si několik piv. Myslím tři, čtyři ... tedy žádná katastrofa, ale přece.

Dneska mám volný den. Doma nemůžu vydržet – tedy v tom svým trojúhelníku. Vyrážím do města –  píšu esmesky do různých stran. Žádná odpověď. Tak tedy volám – volám ženám, kamarádkám, se kterými jsem byl nějakou formou v kontaktu během posledního roku. Trochu jsem si popovídal – a domluvil se, že třeba ještě zavolám. Jenže v následujících dnech jsem ztratil telefon a veškeré vazby byly zpřetrhány.

Nejím. Sním třeba jeden párek v rohlíku za celý den. Jeden kolega v práci se na mě nesnesitelně lepí. Ano, ze „strážnýho anděla“ se skutečně vyklubal „strážnej“, jak mě varoval odborný lékař, ke kterému jsem byl  nakonec poslán.  Jo, když někdo dokáže předem odhadnout situaci, tak k němu vždycky nějakém způsobem přilnu. Možná až příliš – stávám se nekritickým. Možná až příliš nekritickým.

Pak mi už doktor předepsal jenom nějaké léky. Tedy nějaké léky...možná až příliš mnoho léků s neznámými cizokrajnými názvy...

Zázraky prý dělat neumí... nechal se slyšet.

Prostě čtvrtá strana trojúhelníku byla stále v nedohlednu – s mým pokojem bylo stále něco v nepořádku.