Přimýšlení duševní nemoci

Přimýšlení duševní nemoci

Refrénem v publicistickém díle psychiatra Cyrila Höschla je upozorňování na to, jak pomýlené a vlastně tmářské je vysvětlovat sebevraždy životní situací jedince; ve skutečnosti za to může porouchaná žláza v mozku.
Používá při tom dokonce i jeden argument. A to, že sebevraždy nelze vysvětlit životní situací jedince, protože mnoho lidí je ve stejné špatné životní situaci, ale sebevraždu spáchá jen pár z nich. Takže za to může ta žláza.
Vypadá to takhle:
Laická veřejnost celkem snadno chápe mechanismy smrti z tělesných příčin („zastavilo se mu srdce“), ale prakticky vůbec nechápe, že mezi ně patří také mozek (stejně pravdivé by mohlo být „selhal mu limbický systém, a tak spáchal sebevraždu“). Namísto toho u nevysvětlitelných úmrtí usilovně hledá srozumitelnou psychologickou příčinu („nevyvedly se mu děti“, „měl doma Semetriku“, „vyhodili ho z práce“). Ve své logice přitom zcela ignorují skutečnost, že mnoha lidem na světě se nevyvedly děti, mají doma Semetriku či je vyhodili z práce, a přes to sebevraždy nepáchají. Rozdíl je v tom, že nejsou dostatečně depresivní. ¹

Chyba je samozřejmě v tom, že hodnota je subjektivní, a tudíž si různí lidé cení těch „stejných“ věcí (špatné děti, špatná manželka, ztráta zaměstnání) různě. Takže tam ve skutečnosti není žádná „stejná situace“, není důvod u osob, které nejsou ve stejné situaci, předpokládat stejné chování, a tudíž jejich různé chování není třeba ničím vysvětlovat.

Sága pokračuje

Teď v prosinci se pan psychiatr ke svému srdečnímu tématu opět vrátil a nadělil nám i nějaký nový materiál. ² Tak se na to podívejme.

Začátek je jako obvykle:
Na pozadí 90 % všech sebevražd je duševní onemocnění, nejčastěji deprese, bipolární porucha, schizofrenie, úzkostné poruchy a závislosti na alkoholu a na drogách.
Okolí, jež tyto poruchy nedokáže rozeznat, přičítá sebevražedné chování svých blízkých vnějším vlivům, nejčastěji rozchodu s partnerem, ztrátě zaměstnání, nevyvedeným dětem apod.
Určitá geneticky daná zranitelnost vůči traumatům a zátěži ovšem nemění nic na tom, že se tyto vlivy do jisté míry vskutku uplatňují jako přídatné faktory a spouštěče, což ukazují agregovaná data o souvislosti sebevražedného chování s opuštěností, nezaměstnaností, rozvodovostí, životním stylem, zbožností (bezbožností), délkou slunečního svitu aj.

Pak přijde argument:
Je to asi jako s tuberkulózou a špatnou výživou: jste-li oslabeni, spíše souchotinám podlehnete, ale musíte se nakazit Mycobacterium tuberculosis, jinak tuberu nedostanete ani při hladomoru. Podobně netrpíte-li duševní poruchou anebo genetickou vlohou, může vás opustit třeba deset lásek a sebevraždu prostě nespácháte.

Infekce mycobacteriem tuberculosis je skutečně vysvětlení toho, proč jeden hladovějící tuberkulózu dostane, a jiný ne. Ovšem u sebevražd, tj. jednání, by měl takový argument smysl, jen pokud by bylo dokázáno, že sebevraždy nelze vysvětlit životní situací jedince. Což Höschl neudělal (a v tomto textu se o to ani nepokusil). Höschl tedy chce dokázat, že sebevraždy nelze vysvětlit důvody, a dělá to tak, že předloží argument, který je ZALOŽEN na předpokladu, že to důvody uspokojivě vysvětlit nejde.

Je to vlastně zajímavá demagogie, jakási „demagogie přeskočením“. Podstatou demagogie je manipulace s posluchačovou pozorností, a tudíž s obsahem jeho mysli, kdy chceme, aby posluchačova pozornost byla stržena k tomu, co se nám hodí – a tudíž ne k tomu, co se nám nehodí. A Höschl to dělá tak, že v řeči přeskočí to podstatné a skočí rovnou na konec, kde předvádí „Podívejte se, jak to s tou duševní nemocí pěkně sedí“. Spoléhá se na to, že čtenář nezná tuto prostou problematiku a nevšimne si, že to podstatné – to, o co právě jde – Höschl přeskočil, a neuvědomí si, že přesvědčivost jeho argumentu spočívá v tom, že předvádí, jak pěkně to s duševní nemocí dává smysl, POKUD platí to, čemu se tak obratně vyhnul: že sebevraždy nelze uspokojivě vysvětlit životní situací jedince.

Höschl tedy dělá to, že k těm důvodům k sebevraždě – rozchod s partnerem, ztráta zaměstnání, nevyvedené děti – které podle něj nejsou dostatečné a uznává je jen jako přídatné faktory a spouštěče, si PŘIMÝŠLÍ duševní nemoci, které mají sebevraždy uspokojivě vysvětlit. K takovému přimýšlení ale není žádný důvod. Höschl alespoň žádný neuvedl.

1) To byl rok 2003.
zde: http://www.hoschl.cz/?text=2329&lang=cz

Dále LP 2007:
…na pozadí sebevražd bývá velmi často onemocnění mozku, nejčastěji bipolární porucha, deprese a schizofrenie. (…) Je příznačné, že v případě srdce nebo ledvin se laici s představou smrtelného selhání orgánu dokáží smířit a dále se už neptají, ale u mozku je tomu jinak. Ten se jakoby nepočítá a všichni stále hledají nějaké zevní vysvětlení: že měl dotyčný nesnesitelné manželství, že ho někdo vydíral, že se mu nedařilo v práci, že se mu nevyvedly děti apod. To všechno může být pravda, ale mnoho lidí žije v příšerných manželstvích, jsou nezaměstnaní, mají děti kriminálníky a sebevraždu nepáchají. K tomu, aby se rozvinulo patologické chování s tak mocným mechanismem zábran, jako je sebevražda, musí se životní události setkat buď přímo s chorobou, nebo alespoň s vysokou zranitelností, a to už je skutečně záležitost fungování mozku jakožto orgánu. Zabít se můžeme zkrátka proto, že nám špatně funguje limbický systém mozku (ten „dělá“ depresivní náladu a tedy i změny chování), asi jako někomu špatně funguje srdce, játra nebo ledviny. Nic víc nic míň.
zde: http://www.hoschl.cz/?text=3184&lang=cz

A 2015
Zatímco v případě tělesných obtíží, a to i těch, které „nebolí“, jako je diabetes či vysoký tlak, většina z nás chápe, kde je zhruba jejich příčina a ví, že se musí léčit, v případě poruch chování a prožívání to mnohé z nás vůbec nenapadne a místo poruch v aktivitě předního cingula a jiných limbických struktur považují za příčinu svých potíží zlého šéfa, semetriku manželku či nevyvedené děti. Ty k rozvoji nemoci ve skutečnosti nepřispívají o nic více než opulentní večeře k pálení žáhy. Tj. přispívají, ale nejsou příčinou. Spousta lidí má život pod psa, přesto depresivní nejsou (a naopak, tak jako Vy). Každý rozumí tomu, že člověku mohou selhat ledviny nebo srdce, ale nenapadne ho, že selhat mohou také ty oblasti mozku, které dělají smutek či veselí a zajišťují pud sebezáchovy. Výsledkem pak může být i sebevražda.

2) zde: http://www.hoschl.cz/?text=5892&lang=cz