Písmák Dějiny aneb Čágo belo šílenci
(část první: Dějiny)
v dětství byl život fajn
hned od začátku toho filmu
jsem věděl
Křížová výprava dětí
tam, kde končí věčnost a začíná
teď.
jsme jen na krátké návštěvě
majitelé pravdy tu rozdávají volební guláš a telefony za korunu
Listy v breviáři
Tušil jsem
med dnů,
dlouhého procesí,
které se vleče
Udělám víc
Vždy na podzim se ptám:"Proč se mnou letos žádná nechtělapolibkem pod rozkvetlou třešníslavit první máj. "
Moje láska je jako spadané listí,hrabu jej na hromadu, abych nezapadal. Pálím deníky,milostné básně a dopisy.
Můj sad je opuštěný.
Půl života
Až budu za půlkou
– ani mág, ani alchymista –
bude mi chybět ještě dost
k celému člověku.
Baroko
Každá hodina
je žebřík,
po němž andělé vystupují
a sestupují z nebes.
Na co všechno mám
Mám na roli toaletního papíru a pecen chleba, na dvě žluté kuchyňské cibule, na kalendář s obrázky Josefa Lady či Alfonse Muchy, nemám na tu krásnou holku, která mi kalendář prodává. Mám však taky na diář na příští rok, mohu si dovolit propisku, která píše modře, láhev octa a tlačenku z Kauflandu – a to je teda kauf.
Mám na litr polotučného mléka, na deset vajec z chovu na podestýlce, ale nemám na kravín ani drůbežárnu, mám na kilo banánů, nejvíce mi chutnají ty hodně zralé, mám na prostěradlo a na nové boty si našetřím.
Mám na akrylové obrazy od kamaráda Jirky Vondry, ale nemám na Vangoghovy Slunečnice, můžu si pouštět Nirvanu na You Tube, ale musím se smířit s reklamami, mám na koňský salám, ale ne na koně.
Raněný
Vleču na zádech raněného,
život rychle vyprchá.
Odnáším ho na obvaziště
a mezi kulkami doufám
Mladík masturboval před studentkami
„Už přivezli noviny,“ prohodila máma, když mému postiženému bratrovi vyměňovala pleny.
Z jakéhosi rozmaru jsem se toho sobotního rána hned nabídl, že pro denní tisk dojdu, přestože mě příšerně bolela hlava.
Vyšel jsem na dvůr a odtud na rozsáhlé travnaté prostranství před naším domem, kde se po starodávném způsobu říká „na drahách“, kteréžto pomístní jméno kdysi označovalo obecní pastvinu.
Cestou od schránky nacházející se asi v polovině „drah“, pod sloupem vysokého napětí, jsem si prohlížel s ledabylým zájmem obsah právě doručeného plátku.
Soutěž
Vzpomínám si, jak mi kdysi jedna prostitutka řekla: „Sex není sport, sex je radost. “
Jsem ve vysoké věži a mluvím s někým, kdo je tu doma. Jak tak spolu hovoříme, nabývám dojmu, že obyvatel věže je vzdělanec s velkým rozhledem.
„Měl by ses přihlásit do soutěže.
Kolik je vlastně hodin?
Cestou k rybníčku za Úlehlí se neustále otáčím zpět. Mám strach. Jde se mnou můj mladší bratr Matěj a říká: „Neboj se, Jakub je posera. “ Jde s námi ještě někdo, ale místo tváře má jen prázdný ciferník, na kterém nejde přečíst, kolik je vlastně hodin.
Život není holubník
Otec se nade mnou sklání, v ruce drží svou velkou sekeru a říká: „Nechoď tam. “
Je to pro mě bolestné probuzení, obávám se, že mě přišel zabít a stáhnout z kůže. Jsem plný černého strachu, maso může upéci a sníst a kůži prodá do výkupu.
Utíkám před ním jako před velkým zeleným hadem, který za mnou syčí, abych „tam“ nechodil.
Moje boty jinému nepadnou
Na svých cestách
potkal jsem mnoho
učitelů moudrosti,
ale jen málo moudrých.
Můj prodýchaný čas
Hraju na jevišti blázna,
lidé se řehtají,
když padám jako hvězda,
je to jen hra, šílený kolotoč.
Přebíráme blbosti
Zahrálas na mou
vnitřní strunu,
slyšelas můj
nefalšovaný tón.
Zemanova definice společenských elit
Ti, kdo nejedí jelita,
to je ta jejich "elita".
Přišla ke mně touha
Dlouhá léta chodila okolo mě jako se při rozhovoru chodí kolem horké kaše, její řeč byla plná dvojsmyslných narážek, básnických obratů a obrazů tvoření i ničení. Po celou tu dobu jsem ji obcházel, podobala se hluboké jámě, propastné tůni. Byla příchutí a příslibem dnů příštích.
Pak ale přišla jako nevyžádaná nápověda a její první jasná slova po sérii vytáček a výzev zněla: „Čemu dáváš přednost.
Ideální já
Přestal jsem se dívat na porno, místo toho tajně doufám, že tě někde potkám.
Tak tě hledám cestou do Kauflandu, jako bych na tebe mohl narazit na dalším rohu, jako by sis se mnou hrálo na schovávanou. Když sejdu dolů na Podskalí, vidím tě ve stínu každého stromu i v temném křoví. Když jdu po lávce přes Otavu, strachuji se o tebe, abys snad neutonulo dole v zlatonosné řece.
Schovej tu žížalu
Viděl jsem ženu podobnou andělu,
kterému děti urazily hlavu.
Tvářila se jako silikonová panna
a sdělila mi polibkem můj úděl.
Zebe mě anebo tebe?
Někdo odešel do daleka,
zanechal za sebou jen dluhy a prázdný byt,
jeho bytí
nikomu nescházelo.
Psal jsem holkám
Psal jsem holkám
a pomyslně šeptal do oušek:
„touha není sprosté slovo. “
Kdo ví, třeba je to pravda.
Té, která se nevrací
Zapomněl jsem psát dobré verše.
Svět je zamračený Jakub Krčín.
Zbytečně žehrám před palácem
a ležím v parku na lavičce.
Za každým dívčím zadkem
Budu do sebe lít laciné víno
za pár pětek na tři krknutí,
budu pít z krabice nebo z petek,
i kdyby na chleba nebylo.
Třikrát Šumava
Rád bych spatřil moře –
asi se vypravím na Lipno.
–
Velký Javor v dálce
Hoď mi své srdce jako granát
Rozkrájej mě pohledem,
podobám se dortu
nebo válečnému poli.
Vyletím do luftu,
Těžký kříž mládí
„Bojuji,“ řekl mládenec starci.
V každém okamžiku byla možnost změny.
Mladík lepil střepy, jako by skládal puzzle.
Každou chvilku však narůstala i odnož šílenství.
Než básně ustoupí
Člověk je
eso v Božím rukávu,
roste a šílí
až do nástupu psychózy.
Přivést myšlenky do jiného stavu
Chtěl bych být v takové ráži,
aby se hvězdy zachvěly,
když k nim vyšlu vyzývavý pohled
se středem ve svém já.
Egon Bondy
"Vstoupil" v sedmnácti,chtěl s lidmi na ulicivolat "sláva", až přijde revoluce. Takový byl dobytek.
V padesátých letechbláznil jenom občas,byl to nejlepší způsob,jak zůstat naživu.
Pak šel do sebe.
Hvězda na východě
"Roztrhnu tě jako užovku. "někdo vztekle vyrval mé nepopsané listy. Jiný vyvýšil hada na poušti,kde už každá touha ztroskotala.
Tak dlouho mnou třáslna dlouhé žerdi,až moje hlava vyplázla jazyka pár ubohých veršíků.
Teologická úvaha
"Bůh je svině. "nadával muž středních letna nádražía házel mincedo nápojového automatu,jako by se modlil.
Cesta do Emauz
V Jeruzalémě mě chytil za rukáv:"jsem starší než čas. "Chtěl se mnou jít kus cesty,hodit řeč o Zákoně a prorocích.
Bál jsem se, že je dravec,že mi chce rozklovat játra. Měl jsem strach o život.
Málokdy zapadají
Jako filosof hledá člověka,pátrej po kamíncích. Místy kontrastují.
Jsou červené a černéjak z francouzských románů,černé a žlutév rozpuku rokoka.
Některý kamínekse občas zakutálí.
Hledám levný sex
Do bahna dávno zapadaly traktoryusměvavých dívek,které chtěly rozorat můj úhor.
Proč mě nikdo nenaučil,jak se správně vzdávat.
Jdu osamělou ulicía vzpomínám na své role. Hrál jsem tak urputně,až jsem zapomněl, co dělat.
Přede mnou vrávorá Li Po
I mrtví vstávají dnes v noci. Široké boky Venušemi ukazují směr z hospody domů. Své Nebeské hlasitě šeptám:
". kdybys mi dala,věž našeho kostela bude jako majáka paneláky se semknoumezi ploty.
Jen pro svých pět minut
Už stojím na prknecha celý bledý si seru do kalhot. Svět se točí,mám oči jako magor.
Je to jako věta bez velkého písmena na začátku,fráze řečená na půl úst,když počítám slova, která mi pochcípala na jazyku. Až jednou zařve někdo: "Dóóóst.
Přiměřeně máme rádi své zubaře
Když si pro mě přišla Zubatá, svírala mě krátkou chvíli úzkost, zda se dostanu do nebe. Pak se objevilo světýlko na konci nekonečně dlouhého černého tunelu. Vydal jsem se směrem k tomu jasnému bodu, který jakoby se přibližoval sám od sebe. Zjevily se mi schody, stoupal jsem po nich vzhůru až k nebeské bráně.
Za trochu lásky
Podobám se žebrákovi. Na prach všedních dnůrozdrtil život mou pýchu. Raději byl bych jako mnich.
Raději bych ve vichřicislyšel zpívat kosya viděl,kde jiným zrak jenom přešlapuje.
Žádná prsa
Zkoušel jsem vylézt do nebepo žebříku z pivních láhví. Brzy padala tma a barvy ze stromů,listy z kalendáře i můj žebřík.
Smrt přišla na hubených nohácha neměla vůbec žádná prsa.
Dvě miniatury
Žokejský aforismus
Život je jako Velká pardubická.
Věrozvěst
Bezzubá ústa mi zářila v úsměvu,když jsem zvěstoval Hospodina.
Jenom projít
Jdu na autobusdo španělské vesnice. Město je však plnéaut a klimatických aktivistů.
Je plné Židů a Palestinců,kteří spolu bojují v ulicíchjako dvě strany téže mince,hemisféry mého mozku.
Je plné tajících ledovcůa ruských tanků.
Farizejská
Bůh se ocitl v zajetí modlitebních knížek. Spoutali jsme jej formulkami farizejů,poslali jej na dovolenou k Černému moři,tam pase kozy s Pilátem a nám je dobře.
Nikdo už neleze z blázince přes plot,všichni chodíme hlavní branou. Blázni zešíleli a dělají kariéru,už nebloudí jako Mácha po nocích.
Kozy
Člověk musí mít čím platit,vždyť holky mají kozy.
Není čím míchat,piju kafe s přeslazeným koncem. Cesta domů je černá nebo s mlíkemjako padající noc nad Vítkovem.
Lidi mají domovy za okny.
Barvy života
Vidím proměnlivé barvy. Říkám si:"Vole, život je jaro, léto, podzim, zima. "
Jdu bez mapy protkané červenými, modrými,zelenými a žlutými čarami značených cest. Mobil jsem zahodil,jako se Mach a Šebestová zbavili svého sluchátka,když se chtěli milovat.
Hlídač kostela
Pozoruji ho už pár dní, vlastně celý týden. Přichází vždy asi ve dvě hodiny odpoledne, sedne si do jedné ze zadních lavic a tiše se modlí. Je to už starý známý, tak se po něm jen čas od času ohlédnu. To není, jako když se v kostele konal cikánský křest a já dostal strach.
Rybník
Chtěl bych se jednoupodívat k rybníku,u kterého jsem ještě nikdy nebyl.
Ale i kdybych obešel celý svět,vždycky se najderybník nespatřený.
Ať v mém nitru nevládne nevděk,nakonec chtěl bych vidětrybník Svět.
Dveře
Přátelé s hnusem odcházejí,moje tvář je placatá jako pomeranč. Slova se mi řinou z úst a mluví o lásce,kolem hlavy si kreslím svatozář.
Svou náklonností každého zdrtím,úsměvem svět si odvrátím. Jdu na námluvy,ale slovy nic nezískám.
Vyznání
Mám tě rád jako oblou horu Řípv té zemi, kde jednou bude líp.
Od prvního tónu v tobě tonu. Jsi moje vlast. Oplýváš mlékem, jsi sladká jako med,prudká i klidná Vltava hluchého komponisty.
Introspekce
naplněný až po okrajmarně toužím po obsahu,mám změnu v erbu svém,nikdy se nezměním,toužím daleko, vysoko,a bojím se dálek i pádu,jsem nadán mnoha talenty,marně usiluji o uplatnění,jsem lidem otevřen,vyhýbám se všem,neustále mířím do černéhoa nikdy se netrefím,bezcílně hledám smysl.
Žebrák
Lovím slova z Macochy,kterou matkou zvu. Inkoust z olihně beznadějejménem lásky prolévám.
Dělám to:- snad pro pochybnou slávu básníka,- snad pro dotek ňader prodejných,- snad k větší slávě Boží.
Přitom toužím jen po objetí,chybějícím článku lásky,která je vždy a všudeutržená ze řetězu.
Láska je jako...
"Buď soudný",říkají holky,zatímco čekají princena bílém koni.
Cesta ze školy
Toho roku byl teplý prosinec. Teploty klesaly pod nulu jen v noci a přes den se lidé brodili v sněhové břečce. Celá Volyně však již očekávala příchod Vánoc, nebo se tak alespoň tvářila. Velký smrk na Náměstí svobody byl už ozdoben řetězem žárovek, jež se rozsvěcely, jakmile se začalo šeřit.
Okna vesmíru
Ptal jsem se otce, z čeho je železo a z čeho se vyrábí papír, kde jsme se tu vzali a jestli jsou mimozemšťané. Táta mi odpovídal na poli pod hvězdným nebem: "Nebuď zvědavej, budeš brzo starej. " To už začínal šedivět, ve čtyřiceti již vypadal jako stařec. Je dobré dostávat rady do života.
Peklo
neumím se chovat, když jdu ven,dívám se kolem lhostejně,chybí mi srdečnost, laskavost,nemám v nebi poklad,
křičím z kotle vroucí smůly:„miluji vás. “ale pekelníci kolemnejsou lehkověrní,
snažím se mluvit jazyky,ale oni nerozumí,když hovořím hebrejskyo trůnu Davidově,
prorokuji brzký pád pekel,že bolest, utrpení a žal –to všechno pomine,ale oni dál přikládají pod kotlem,
Země
jsem jenom človíček,už nedorostu velké dějiny,jež vždy válcovalymoji malou zem,
s plnou hubou smíchuse nad mým hrobem sklánějíbestie se svými small talky,ale já nejsem špalek,
pro zemi svou milovanoutisíckrát vstanu třeba z hrobu,a nikdy neuteču jako lišákse svěšeným ohonem
a je mojí challenge,že nikdy nebudu
Vyplnit nirvánu
Mladí se vzdorem vykřikujísprostá slova,aby své mindráky vynesli do nebe. Někdy je třeba vyplnit nirvánu.
A co dospělí. Žijí, jen aby se neřeklo.
Konečné řešení
František Kavka měl toho sychravého dne na konci listopadu neobyčejně naspěch.
Ještě před snídaní si konečně udělal čas, aby zavolal své matce. Dlouho se jí neozval, cítil se poněkud provinile a chtěl to napravit.
V rozhovoru, jaký se běžně vede se starými rodiči, se matka jen tak mimochodem zmínila, že Františkovi minulé úterý přišel dopis ze strakonické pobočky Ministerstva užitečnosti.
Básnická touha
kněz ukázal svou uschlou rukou do dálky,
to měl od toho věčného umrtvování těla,
ďábel rozdal karty tady a teď,
básník opěvoval její tvář a ona zavřela klín,
Beránek
". je mrtev,"
šeptalas Boží jméno do zdi,
ze které tekla krev,
dýcháme vzduch bez naděje,
Cizí boty
chci si obout cizí boty
a jít do světa,
nebelhat se vlastním životem,
netrmácet se ulicí, kde jsem poztrácel svá léta
(auto)Portrét
Ostrý ledový vítr profukoval mezi masivními sloupy nesoucími střechu autobusového terminálu v malém okresním městě. Bylo pondělí dopoledne, všechny ranní spoje už byly pryč.
Na sousedním vlakovém nádraží rovněž panoval klid. Ve výpravní budově posedávalo jen pár babek čekajících na městskou a několik ztracených existencí.
Stále přicházejí
velký básník
jednou nohou
ještě nevkročil
na pole renesance,
Hypomimický
ze strachu jsem ztratil úsměv,
teď je marné číst v mojí tváři,
neprozradí nic z mého strachu,
lidé prchají před přízrakem,
Jako táta
chtěl jsem měnit svět, jít cestou úspěšných,
ale můj herec na scéně je potu(te)lný kazatel,
který si lebedí v paradoxech a říká,
že cesta je cíl, živoření už je život,
Tenkrát v Jeruzalémě
u hospodského stolu jeden přes druhého
opilí polygloti mluvili jazyky
Psycho
pod vedením karbaníka a náčelníka
blázni povstali,
strefovali se do Měsíce
raketami plnými psychiatrů,
Železná opona šílenství
Jsem rozdělen
zapomenutým císařským řezem
jako Berlínskou zdí
asi na dvanáct opic,
V předvečer svatého Valentýna
už nikdy nebudu vědec,
který ví,
ale ještě se chci ptát: "proč. "
zjistit, kde leží můj San Salvador. ,
Já, romantik
Po léta
střádal jsem bolístku k bolístce.
Nad rozbitým prasátkem
mučednická tvář v zrcadle
Noc s básníky
viděli jsme je léčit dotykem,
vyrážet na spanilé jízdy,
odzátkovat láhve noci,
toužit mezi řádky,
Na mostě
historici jsou rybáři,
loví v proudu úryvky,
herci improvizují
na zapomenutý text,
Nejsi
plul jsem na pramici
v tvých modrých očích
a nebyl to chtíč, ten lamač,
ale nápodoba v básních,
Toulky českou minulostí 18 (recenze)
Edici Petra Hory – Hořejše a jeho spolupracovníků „Toulky českou minulostí“ patrně není třeba dlouze představovat.
První svazek vyšel roku 1985, druhý (nejobsáhlejší) 1991, další svazky následovaly. Postupně nabyly typického rozsahu něco málo přes dvě stě stran. V polovině 90.
Netvor
Srdceryvná jitra zebou,
cesta domů vede přes světa kraj.
Básník ztracený uprostřed tajemství,
z dálky slyší vlky.
Povolání svatého Matouše
„Stvořit něco z ničeho je umění,“ řekl chlápek, kterému nebylo rozumět.
Přikývl jsem a napil se piva.
„Jak se máte. “ zeptal jsem se slušně.
Být básníkem
chceš-li, rozhazuj
verše s pohrdáním
jako Vladimír Holan,
nikdo mu nerozuměl,
Jeden den
František se probudil z bláznivých snů o lásce.
Jakmile se dal trochu dohromady, zapnul počítač, aby zjistil, co je nového. Jeho notebook nabíhal pomalu, ale na to byl František zvyklý. Uvařil si zatím alespoň kávu a roztáhl závěsy.
Víckrát ne
Stařec v duchu staví vesnický kostelík,
jehož věž zastíní městské výklady.
Vrací se ze hřbitova svých lásek
a tiše šeptá: „Bože, ještě chci žít. “
Košíčky
Marně lovím báseň.
V jezeře se koupají nahá slova jako v očích šílence.
Schovávám se ve křoví na břehu
a marně lapám po básnickém nádechu.
Otava ve Strakonicích
milenci doufají
pro jediný krátký nádech,
milostné tání,
pro jaro,
Star Trek: Nová generace
ptá se kapitán Picard svého druhého důstojníka:
máte data, pane Date.
Báseň o ženách
„Možná jednou napíšu skvělou báseň o ženách,“ řekl muž bez úsměvu, takový ten chlápek, u kterého nikdy nevíte, jestli vás přišel zabít, vyznat vám lásku, či zda je pouze misionářem nějaké sekty.
Na chvíli se odmlčel a když se z příšeří nikdo neozýval, pokračoval: „Když jsem byl mladý, chtěl jsem takových napsat stovky a skutečně jich stovky napsal, ale nedalo se to číst. Pak jsem zmoudřel, napsal o tom skvělou báseň, takové podobenství o malíři, který celý život maloval jeden obraz a nebyl s to jej dokončit. “
„A co to bylo za obraz, nějaká nahotinka.
Krátký dialog
On:
Jsem jako Kryštof Kolumbus, na cestě k tobě mám k sobě blíž.
Rozpal na jazyku všechny kacířské bludy.
Procházíme dveřmi v plamenech a valí se na nás kameny.
Dobří holubi
Sobota
Do oběda zbýval ještě nějaký čas, pan Sádlo ležel na posteli a spal. Hověl jsem si na svém lůžku a díval se do mobilu, zda je ve světě něco nového. Nic se ale nedělo, tak jsem si vyhledal obrázky nějakých nahotinek a dál civěl na displej telefonu.
Totiž dělo se toho hodně, ale jen máloco se mě nějak osobně dotýkalo.
Slova
vypouštíme dlouhé nesrozumitelné výrazy z úst,
komiksové bubliny se vznášejí
a mizí v dálce jako balónky,
kterým romantici svěřují plané naděje,
Zlámaná grešle lásky
už dlouho
se kutálím
a pořád nejsem
vykutálený,
Jiné krajiny
schody do nebe
jsou hotový očistec –
lidí jako v pekle
–
Miloš Zeman. Příběh talentovaného pragmatika. Intelektuál válčí s intelektuály
Monografie se zabývá životním a zejména politickým příběhem svého hlavního protagonisty, Miloše Zemana. Jedná se tedy vlastně o politický životopis.
Kniha politologa z Masarykovy univerzity Lubomíra Kopečka je odvážným počinem. Její hlavní hrdina totiž dosud žije a nadto je stále vrcholným politikem, nejedná se tedy o uzavřený příběh.
Vltava (Václav Větvička, Jan Rendek)
Když jsem byl malý, měli jsme doma knihu s krásnými fotografiemi Karla Plicky a doprovodným textem, jehož autorem byl František Kožík. Knížka vyšla roku 1959.
Černobílé fotografie v této velké publikaci zobrazovaly tok nejdelší české řeky od tehdy nepřístupných pramenů k jejímu soutoku s Labem v Mělníku.
Vltavské údolí zde zachycené již z valné části neexistuje, je zatopeno jednotlivými stupni Vltavské kaskády.
Svět nebude chudší
mám obě ruce –
levé a krátké
pracky tyrana,
svět nebude chudší,
Jedna vládne všem
byl jsem si tak jistý svými kruhy,
které mě držely nad vodou,
nyní opět Thalassa v mém nitru ožívá
ozvami předvěkého rytmu,
Rozvazuj uzle
apoštolové
s vyraženými zuby
šíří víru a někdo
už slaví dožínky,
Dědova mísa
„zavři mě na půl úst
do blázince,
zapřáhni moje tělo,
valník bez traktoru,“
Cesta do práce
ještě voní čas rumem,
škrábu báseň na papír
anebo do omítky
na zdi císařově,
Logos aneb Ježíš Kristus s.r.o.
chtěl jsem přes řeku Jordán
stavět most z rumu a pralinek,
most ze západního břehu Jordánu
na východní břeh,
Genesis
až na vrchol,
naše mládí je vyšší než hora,
pro nás řekl Hospodin Bůh:
„Budiž světlo. “
Václav Hrabě
Kdyby všichni lidé byli jako Václav Hrabě, soudruzi by ten socialismus nakonec vybudovali.
Návrat
nezapomeň,
že opakování je matka dechu,
tvé myšlenky se rozprchly po stráni,
jen dobrý pastýř
Na konci první třetiny,
když už voják nemůže dál
ve slepých úhlech těla,
které je jako tasemnice, trhací kalendář,
chodí běhat pod výběžky komunikace
Dívka mých snů
život rozdrobila do čísel na oslavu,
počítala léta Rimbaudova, léta Verlainova,
maso zčernalo zevnitř polibku,
v osamění sliny popraskaly,
Velký Javor aneb Cesta tam a zase zpátky
Včera jsem šel kolem hospody „U Čerta,“ nahlédl jsem dovnitř a býval bych pokračoval domů, ale seděl tam zase Vávrus, tak jsem šel z nezbytí dál. Vávrus je totiž svým způsobem kamarád nad všechny ženské. Ač moc dobře nevím, z čeho je vlastně živ, oslavujeme spolu často člověka popíjením nemírných dávek rumu.
Nejedná se ovšem o pravý rum.
Album
otevřené album –
rád bych si odpočítal
léta a kila,
která přebývají,
Staří bolševici
mysleli to dobře,
ale dělali to
po bolševicku.
Hledání básníka
ve volných chvilkách
hledám básníka
nakresleného tužkou,
jaké užívali poetové,
Exkomunikace
jdu po poli,
jsem uvnitř
svého kruhu
a všichni kolem
Tam u nebeských bran
ještě mi přibývá kroků
svižněji než roků,
jsem blázen do života,
snad proto abych ho měl už z krku. ,
Nemocná víra
Čím to je.
proč chytří lidé nikdy nepodléhají
zoufalství,
zatímco nadávám Bohu.
Nerovný boy
mám plná ústa i zuby
sladkých slůvek o pokoře,
chci jen vystavovat na odiv
jizvy utržené v nerovném boji.
Básník
žádný blázen nechce jít sám od sebe
s kůží na trh,
ale znal jsem jednoho,
kterému bylo stále dvacet a bez přestávky
Slova kouzelná, obyčejná
když rozřízneš
povrch skutečnosti,
co nalezneš
pod jazykem.
Poslední večeře
večeřadlo vítá
první hosty
scházející se na mejdan
jsme ve Strakonicích,
Kontakt
nezávisle na tom
jestli jsou na Seznam. cz
dobré nebo špatné zprávy,
bez ohledu na rostoucí či klesající čísla
Země krále Miroslava
své vlasy šedivé,
oči bez života,
rty nelákající k polibku. ,
to všechno nese s sebou
Romány
tulák čas zná mnoho povídaček z třetí ruky,
přidává jednu k druhé,
řadí je do dlouhých sbírek,
sepisuje naše životy do špatných románů,
Láska je k nezaplacení
lásko, chci se ti dát
a nebýt z levného kraje,
až mi tě budou brát,
chci tě pevně držet,
Láska je jako peníze
před dveřmi kostela
klečel žebrák,
šel jsem kolem s nutkáním,
ale nedal mu nic,
Miss universe
slova skřípou mezi zuby
a jindy jsou k nedostání,
sedím na gauči,
dívám se na "Miss universe,"
Rozsévač
šel do města Babylónu
marnotratný syn,
už zdaleka
laciné holky pokřikovaly
Jednou za uherák
ztratil jsem život
mezi řádky
dopadám
na pole neúrody
Ani za nehet paměti
až se rozbiju jako robertek na baterky,
takže už ani Venca Konopníků
mě nedovede opravit,
odejdu na smetiště dějin,
Slunce, seno, erotika
venkovský zeman drží v ruce vidle
a rozčilen uzavírá delší proslov k svému čeledínovi:
"kunda sem, kunda tam,
ale práce stojí. ".
Jednou
Holobůh
MLADISTVÝ DAVE LISTER: „Co znamená to H, vole. Heavy metal. “
ARNOLD JIDÁŠ RIMMER: „Ano, ovšem. “
holou hlavou bije do kavkazské skály,
Tužka, která se chce zlomit
vidím před sebou
své limity a konce,
ale který konec je ten správný.
kdo jej napsal, jak a proč.
Půjdeš volit, vole?
pečlivě volím své kroky -
pod nohama zpocená domovina souhlasu -
kam mě nesou
zemí, která nedýchá
Jinde
„vraťme se jinam. ,“
zněl z hlubin touhy osamělý hlas,
„. ale kde to je. “
ozval se chorých bláznů chór,
Díra v zemi
prší do jámy, kterou jsem chtěl
udělat díru do světa,
někdo se ze dna dívá na sluníčko,
které přes všechna očekávání není vidět,
Největší boháč (Vzpomínka na Jirku Vondru)
říkám si:
tvůj někdejší dech
se podobal mému nynějšímu dechu
a jako by to byl nůž,
Bonaparte
Starší práce britského historika Barnetta vyšla česky v Brně roku 2005.
Autor se úspěšně pokusil o novou verzi Napoleonova životopisu založenou na výkladu jeho osudu z hlediska vojevůdcova charakteru, jeho silných i slabých a temných stránek, strategických schopností a politických přehmatů, které jej nutily spoléhat na brutální sílu francouzské armády.
Příznačný je už samotný název knihy Bonaparte, tedy nikoliv Napoleon, jak se veliký Koršičan sám podepisoval a jak by jeho životopis pravděpodobně nazval jemu více nakloněný historik. Ostatně jeho soudobí nepřátelé, pro které byl uzurpátorem, jej nazývali pouze šéfem francouzské vlády.
Lepší shořet
jeden plave na povrchu
a dva kusy se topí pod hladinou,
nesourodé spřežení táhne vůz,
vozka se jen tváří,
Paměti
už neobuji cestu,
kroky přespolních dětí do snílkovské školy,
pýchu těch, kdo mají povinnosti,
ale ne každý nosí maršálskou hůl či básnické střevo
Kázání
lze z povolání lámat srdce dívek a žen,
být kamenem, který tu zanechal sochař bez talentu,
či šutrem jen tak vrženým proti otcovskému domu,
nebo skvrnou od semene na záplatovaných kalhotách,
About a girl
nejspíš chtěla ještě dneska
večeřet s Kurtem
v nirváně,
pamatuji slova obrácená zády,
Toužení
Svatý Pavel psal o lásce, naději a víře, ale největší z té trojice je pro mě osobně touha.
Rád píšu milostnou poezii, ač o lásce nevím nic. Všem holkám, které jsem kdy měl, jsem musel zaplatit předem.
Psaní básniček je lhaní, oblékání pravdy fíkovými listy literární formy.
Stvoření
„Budiž světlo,“ slyšel jsem neznámý zvučný hlas ze tmy na konci tunelu.
Tou dobou ke mně přišla smrt, bylo to za soumraku, jenž předcházel neděli 23. října 4004 př. Kr.
Rodičům se neodpouští
Všechny psychiatrické a jiné kapacity už nade mnou zakroutily hlavami a zlámaly své hole. Vím, že jsem nepoznal hořkost rozchodů, protože neznám sladkost lásky.
Často si říkám, že za všechno mohou druzí. Bůh je zticha, ani nemukne, jen občas zaslechnu jeho pomlky a řev.
Vztah
jdeme oba s kůží na trh,
hledáme na povrchu
stejné zájmy,
abychom se utopili,
Počta pro tebe
četl jsem dnes na netu,
že jedna paní
má manžela, přítele a přítelkyni,
láska je prý bez hranic,
České léto
jen pro nás
večer kouzlí na rtech cikána,
hvězdy nám zpívají
z hlubokého talíře nebe,
Polibek
můžu se bouřit
a vzdorovat,
vypínat
se až k vrcholům,
Soutok
někdy už sotva teče,
za roky ve tvém náručí
vyvzdychala kaňon,
hladíš ji,
Druhá neděle velikonoční
Beránkova
hlava
na misce cukroví
vykupuje hříchy světa,
Stvoření světa
„Budiž světlo,“ slyšel jsem neznámý zvučný hlas ze tmy na konci tunelu.
Tou dobou ke mně přišla smrt, bylo to za soumraku, jenž předcházel neděli 23. října. Ve stejný čas odešel ze světa jeden kantor.
Římská
jsem to tvé oko, které jsi neuhlídala,
ruka oddělená od těla,
jsi moje tělo, nepřátelská královno,
připoj mě jako ztracenou provincii,
Med
složení není na obalu
potištěném křiklavými slovy
a výživové údaje nalezneš
až přímo na jazyce,
Dvě miniatury
Krédo pokročilého začátečníka
pořád lepší být začátečník,
než konečník
Invalidní důchod
Kramářská píseň
KRAMÁŘ: Poslechněte, věrnj křesťané, hjstorjj ukrutnau, gež wskutku se stala wkragj mezj hrady Bezděz a Roll, tam přj Veljkém rybnjce, který sám Otec fátrlandu, Kárl IV. , kázal zbudowat. Byl totjž gjstý Schiffner chmelař a ten měl syna Wilhelma, to přeweljce wzpurné djtě bylo a do školy nechodjlo, pořád jenom po lesjch slaupežnjky běhávalo a úkoly nepsáwalo. Otec rozljtjl se na to děcko, vyhnal geg zhauzu za to wšecko.
Člověk
„Jaké by to asi bylo pomilovat se s Olgou Hepnarovou. “ ptal jsem se převozníka.
Dal jsem mu pár dobrých rad a nešetřil jsem slovy.
Měla to být moje poslední cesta, ale převozník chtěl minci, prý je to nějaký zvyk, nebo co.
Domov
zaslechl jsem svou myšlenku,
píseň domova,
ale moje bolest je zub,
který se musí vytrhnout,
Ztracená láska
Slova
viděli jsme naše city
tříštit se o hrany slov,
která jsme s námahou hledali
Romantická
chodit tak po širokém poli,
potkávat děvčata, která znal jen Mánes,
pár kroků od brány vždy přelézt zeď,
domy mých včerejšků však už
Líbačka s Brežněvem
Přišel ke mně můj život a schoulil se v rohu pokoje do klubíčka. Skočil jsem do večerky pro pár piv a snažil se svůj život nakopnout.
Pak jsem pozval kamarády a rozmlouvali jsme o tom, co všechno lze v životě dělat. Z police jsem vytáhl tlustou knihu a začal z ní předčítat nesouvislé pasáže.
Nahota
už nikdy nebudu Štěpánem Dedalem,
nenaleznu Leopolda Blooma,
ale básnit budu pošetile dál,
odjedu do Afriky
Básněmi účty nezaplatíš
mrtvý básník na nás řve,
honí si u toho,
ale už mu to nejde,
bičuje nás přívalem oplzlostí,
Miluji tě
o každé slovo,
každou frázi
vedeme zdlouhavou poziční válku,
až zvítězíš,
Zaplnit prázdnotu
jdu ulicí,
podobám se neandrtálci,
chodci do mě vrážejí,
ale já se necítím opilý,
U zpovědi...
s plným břichem přežvykuji –
kniha, bachor, čepec, slez –
a trávím rozkousaný a rozmělněný
včerejšek,
Mohu ještě...
jako básník vydělávat peníze
potisky levných triček,
za které se pak stydím,
vzít prapor a máchat před
Tělo
dokud lámeš chleba
trvá hra na lásku
až seberou plné koše
nalámaných chlebů
Guerrillero Heroico
neznám žádného básníka
pravý básník je nedočkavý
drží ruku na tepu dějin a křičí:
„. já protestuju, PROTESTUJU. “
Závist
třeštím ze zbytku sil
je to pořád tak zoufale málo
a vždycky se najde frajer
který řekne: „. já tomu nevěřím“
Řádky (ne)důvěry 2
blouzním o lodích plujících
dnem vzhůru
na jazyku COVID-19
pověz mi pár frází
Jsem potrhlej, šílím
chci, aby o mně lidé říkali:
„. je potrhlej, šílí. “
chci vesele i smutně
bláznit pro Krista
Kult (v)osobnosti
budoval stát
kapku po kapce
pouštěl lidem žilou
byl jako učedník
Štvanec (Variace na Villona)
hraju si na vlastním písečku
hledám v pytlíku polívčičku
která by šla přihřát
v prachu pátrám po ztraceném otci
Na smetišti dějin
sprejer zanechal
volající, protestující prázdné místo
tak akorát pro jeden piktogram
puberťácké touhy
Jak jsem potkal Ježíše
Moje hlava je prý jako reklama na vepřovou konzervu.
Na obraze šíleného malíře, jsem maloval podivný kraj kolem sebe, kde se lidé míjeli jako lodě na širém moři.
Ty lodě pluly bezduše daleko od Mysu Dobré naděje.
Jeden muž spadl přes palubu v bouřlivém moři barev.
Jak jsem potkal Stalina
Ve svém minulém životě jsem byl prostý sovětský dřevorubec, jenž kácel stromy a tím přispíval k budování socialismu. Už se ani nemohu upamatovat na své tehdejší jméno. Snad jsem byl ženatý, ale nevím s kým. Je možné, že má žena již byla nebožka.
Chlapeček
na školní tabuli
načmáral kluk křídou kundu,
do žákovské knížky perem,
tak mu zkuste nevěřit
Dotýkám se jí...
…ať právě kvete máj
nebo padá listopad
moje oči, moje ruce
laskají její tělo
Mládí
nikdy jsem nebyl mladý,
tak mladý jako Osip Mandelštam na fotce z roku 1914,
škoda, že tehdy ještě nebyl fejsbuk,
byla by to skvělá profilovka a Osip by na ni balil holky
Metamorfóza
každou chvíli to začne
budou se předvádět učení sloni
cvičené opice a jiné kejkle
sedím v šatně kouzelníků
Holka
ta holka
jako by říkala, že můžeme jít až na konec
nejspíš jen nevědomky
udávala směr všech mých myšlenek
On-line
„Přátele začneme ztrácet ve chvíli, kdy začneme mluvit pravdu,“ mudroval mírně obézní muž, který čučel už několik hodin na facebookovou stránku svého profilu a sledoval, jak si jej ostatní mažou z přátel.
Ráno měl padesát přátel a teď už jen osmačtyřicet.
Byl to muž, který na internetu nikdy neskuhral, ale příliš často mluvil pravdu. Prostě říkal, jak to je.
Hranolky od benzínky
Znal jsem jednoho chlapa, který se neměl rád a sám o sobě s oblibou říkával, že je čurák. Byl zakomplexovaný a nikdy neměl holku. Žádná ho totiž nechtěla.
Čím dál tím častěji se mu zdálo, že slunce zapomnělo zapřáhnout do svého kabrioletu fantazii.
Vincent
když jsem ještě žil mezi svými
přišla tma až k mému prahu
spatřila mě, jak se třesu
neustále opakovala polohlasem
až...
přestaneme počítat peníze-čas
nebudou se už více dějiny přepisovat na hokeji
přiblížíme se k vrcholu ze všech stran
až se všechny hrady a zámky
Každé místo...
je dobré
ale já chtěl být
generálem
(třeba i) po boji
...kde nejhlubší je les
chci
podepřít své bytí
hlubokým prožitkem věcí
protože jedině v dlouhém strádání
Klystýr pro všechny
„já k vám nepřiletěl z vesmíru“
opakuji na potkání všem a nikdo nevěří
snad proto, že jsem zelený mužíček
mám na hlavě tykadla a světélkuji
Mošna
v zemi za čekáním
sahám do mošny pro slova
kouzelná a prostovlasá
doufám, že nakrmím
Některé ticho
mám místo roušky
kuklu teroristy
holou rukou sahám
pro rohlík
Prokletý básník
sotva dvacetiletý proběhl svět
házel zasněným pohledem do daleka
po pivní pěně šly jeho oči stále dál
po vlnách moře a dívčích vlasů
Láska
místo chleba mám drobky
po večerech porno a telenovely
vysílám vesmírné lodě a sondy
do vzdáleného kosmu
Přítel
Měl jsem kamaráda nad všechny ženské. Živil se jako poustevník, bydlel po šumavských samotách. Spolu jsme vždy pili rum v hospodě "U Čerta" do němoty a oslavovali tím člověka. Za letních večerů se můj kamarád často díval na hvězdy.
Výjev z dějin
na předměstském nádraží sedí opilý apoštol
čeká na poslední vlak, usíná
a chvilkami vykřikuje: „QOU VADIS, DOMINE. “
pojď, provedeme něco šíleného
Démon alkohol
Jack London (vlastním jménem John Griffith Chaney, nar. 12. ledna 1876 v San Franciscu) se poprvé opil v pěti letech, když nesl svému otci na pole džbán piva. Poté se s alkoholem stýkal a potýkal dalších dvacet let, než se na něm stal v pětadvaceti letech závislý.
Dějiny KSČ od počátků do převzetí moci
Kniha Jacquese Rupnika, francouzského historika a politologa zabývajícího se dějinami a současností střední a východní Evropy, je věnována památce dvou pozoruhodných českých levicových intelektuálů: Záviše Kalandry a Josefa Guttmanna.
Záviš Kalandra, který byl roku 1950 popraven v procesu s Miladou Horákovou, ve 30. letech kritizoval moskevské procesy. Josef Guttmann se kromě kritiky těchto procesů „dopustil“ i negativního hodnocení postupu mezinárodního komunistického hnutí k nacistickému nebezpečí a kritiky sovětské stalinistické doktríny tzv.
Milování prvé
láska mě obešla
ale ty –
vnikla jsi do lesa mých představ
otevřeným gotickým oknem pod hvězdami
Sůl nad zlato
naučil jsem se téměř všechno
co není třeba
abych prožil spokojený život
jen něco ještě schází
První máj
jsme jen děti
které se těší, až se bude stavět máj
a dostanou buřta
u dohořívajícího ohně
Dionýsova plněná bageta
řekni mi, má tajná milenko
řekni mi, mazlivá studentko
za kolik peněz se mnou půjdeš do hradu spát.
tisíce slov jsem už poztrácel
Pasu krávy na cizím s.r.o.
dejte mi bílý list, bílé lůzy bílého masa ryk
dejte mi bílou a rudou růži, dejte mi bezejmenný občanský průkaz Utopie
šestého července jsem bez viny, dejte mi čistý štít
dejte mi erotickou aluzi na hnízdo rodných demencí
První česká království
Významný současný moravský historik Martin Wihoda napsal již dvě velké monografie z dějin českého staršího středověku a to tituly Zlatá bula sicilská (Argo, 2005) a Morava v době knížecí (NLN, 2010). Oběma prokázal své odborné schopnosti, neotřelost pohledu i kritický přístup k předchozí historiografické generaci, která přes všechna Třeštíkova slova o postmoderním dějepisectví byla přece jen ještě poznamenána dědictvím dějepisectví marxistického.
Martin Wihoda si udržuje především odstup od tzv. „středoevropského modelu“ s jeho představou přemyslovského státu jako jedné velké „knížecí vesnice“.
Věstonická venuše
tam.
kde končí řečiště mého tepu
a bytost plynule přechází v studený jeskynní pot
„já“ vyzařuje a žasne v tvárné hlíně
Útěk z jatek
ne, už nechci být na Velízi Vršovcům ku posměchu.
jsem Augiášův dobytek vyhnaný z rodného chléva
táži se: „KDE DOMOV, HNŮJ. “ a na účtě mám nedostatečný zůstatek lásky
přes čáru utíkám z jatek do bordelu, na luka zelená a dál
Afrika
před námi zeje černý tunel čas
tunel se podobá prádelní šňůře
čas se podobá tvé vagíně
na konci tunelu a na konci času
Chceš mě?
už zase
lámu nad svým napolovic ztopořeným
vesmírem
plným úchvatných vlasatic
Jiří Kořalka a "jeho" František Palacký
Rozsáhlý životopis z pera Jiřího Kořalky o Františku Palackém (14. 6. 1798 – 26. 5.
Dušan Třeštík a Počátky Přemyslovců
Je tomu již bezmála dvanáct let od onoho listopadového dne roku 2006, kdy jsem se dvěma dalšími reprezentanty Gymnázia Strakonice jel do Chebu na Dějepisnou soutěž gymnázií. Čelným odborným garantem soutěže měl tehdy být přední odborník na Přemyslovce, Dušan Třeštík. Tento náš význačný medievista byl tehdy však již natolik nemocen, že jej musel zastoupit Josef Žemlička. Neuplynul ani rok a Dušan Třeštík zemřel.
Období vzdoru I
(1)
s pleistocénní rozkoší nad sžíravými ohni nezřízené nirvány
nad mamutími kly, nad prsy Věstonické venuše
slastně a obscénně vřískáme
Cesta do Jabkenic
(Hodiny)
v pět hodin ráno ten nejdrtivější zvuk:
ticho
ta, jež nás všude předchází
Narozky Kurta Cobaina
Jsem sám, smrdím, civím z okna, polykám
je dvacátý únor, sníh netaje, připadá
mi, že se probudím
ze života snu do smrti nirvány