Naděje

co měla jsem kdy ráda

obloha pláče nad tím

co bylo a není

blíží se kuropění

srpem mává nebe

a hvězdy teskně planou

šeptám prokřehle

„ne sbohem, ale na shledanou“

na shledanou tam někdy

v tom jiném, lepším světě

a slůvko něžné schovávám v prosté větě

„milovat a trpět je člověku dáno“

však po slzavé noci

přichází vždy usměvavé ráno

tak sbohem, když myslíš, lásko

kdoví

roky, co přijdou nám poví……

pod srdcem srdce tluče

tichounce, jako ptáče

tvář usmívá se

i přesto, že

duše ještě pláče