Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDen památky nesmyslného řešení společenského problému
Autor
Matěj Dovala
Den památky nesmyslného řešení společenského problému
Žijeme bohužel v zemi, kde je fakt nežádoucího chování lidí řešen autokraticky násilně vnucenou „léčbou“ v psychiatrických nemocnicích a kde se tedy v masovém měřítku porušuje vláda zákona.
Je proti lidské přirozenosti, aby společnost připustila věznění lidí za něco naprosto žádoucího. Otázka tedy zní takto: Je to nežádoucí chování, které psychiatři „vysvětlují“ duševní nemocí, chování jako jakékoliv jiné, tj. má jedinec buď právo se tak chovat nebo aspoň právo na ochranu vládou zákona? Nebo je to, jak říkají psychiatři, jakási mentální obdoba somatických jevů jako je cukrovka nebo infarkt: něco, co nesouvisí s osobou jedince, jen se to projevuje v mysli a ne v těle, a společnost tedy jedná humánně, když lidi i proti jejich vůli těchto mentálních stavů zbavuje?
Na tuto otázku si každý z nás musí odpovědět.
A ze všech 365 dnů v roce, se asi žádný nehodí lépe pro připomenutí či „oslavu“ arbitrárnosti, vadnosti a nesmyslnosti odpovědi naší společnosti na tuto otázku, než den dnešní, Den památky Jana Palacha.
Sebeupálení je obecně považováno za důsledek duševní nemoci. Jak pěkně řekl psychiatr Cyril Höschl: Sebevražda je téměř vždy něčím nenormální, neboť normální je nevraždit se. 1
V roce 2003 došlo v Česku k sérii sebeupálení a sebezapálení; vyjádřil se proti tomu tehdy i prezident Klaus (nápadně velkou část ze sebepaličů tvořili psychiatričtí pacienti). 2 Jeden ze sebevrahů, Zdeněk Adamec, získal větší publicitu a byl o něm natočen i dokument. 3,4 Známý kněz a profesor Tomáš Halík ho v kázání porovnal s Janem Palachem takto:
Smrt Jana Palacha byla pro mnohé lidi - zejména mé generace, neboť jsme tenkrát byli stejně mladí jako on - jednou z přelomových životních událostí. Mnozí jsme si v následujících dvaceti letech "normalizace", kdykoliv se nás snažili zastrašováním či sliby pohnout ke kolaboraci, vzpomněli na Palacha a dostali sílu říci NE. Pro mě osobně znamenala oběť Jana Palacha velmi mnoho.
Jistě je mnoho důvodů, abychom čin studenta z Humpolce, Zdeňka Adamce, nestavěli do stejné řady s činem Palachovým. Dnes žijeme ve zcela jiné době a situaci než v roce 1969. Jistě mnoho věcí v naší společnosti může být důvodem k tomu, abychom se dopálili, ne však upálili. 5
Halík má pravdu. Tedy až na to, že stejně přesvědčivě lze argumentovat pro opak: že situace v roce 1969 byl důvod pro dopálení, ne však upálení, kdežto dnes…
Lidé si arbitrárnost ohledně Palacha uvědomují a psychiatrů se na to ptají. Dotázán na to, jak to s tím Palachem vlastně bylo, Cyril Höschl odpověděl takto:
Sebevražda může být důsledkem choroby (depresivní poruchy, schizofrenie), může být spuštěna pod vlivem alkoholu či drog, může být projevem kolektivního fanatismu nějaké sekty nebo nábožensky a kulturně podmíněného sebeobětování, ale může být také bilanční.
Jestliže Jan Palach chtěl vyburcovat národ v samém zárodku celospolečenského otupění a kapitulace, pak to nemá nic společného ani s chorobou, ani s alkoholem či drogami, ani s náboženským fanatismem či sektářstvím. Vylučovací metodou Vám z toho zůstane prakticky jen ten hrdinský čin… 6
Höschl má pravdu: Když duševní nemoc vyloučíte, tak vám skutečně nezůstane. Ale proč ji vylučuje? Je za tím něco jiného než to, že lidé Palachovu sebevraždu hodnotí pozitivně, a co je pozitivně hodnocené, nemůže být duševní nemoc, byť by to bylo sebenenormálnější?
Vraťme se k dvěma možným odpovědím na otázku „Proč se jedinec chová nežádoucím způsobem“ ze začátku. Palachův příběh krásně ukazuje, že lidé si arbitrárně volí, do které ze dvou historicky daných kategorií jedince zařadí. Vyvstává otázka: Skutečně projevy chorob mozku tak dokonale odpovídají převládajícímu morálnímu cítění? Nebo je to tak, jak říkají szasziáni, že převládající morální cítění určuje, co je projev duševní nemoci a co ne?
Na to si každý z nás musí odpovědět.
Jenom si je třeba uvědomit, co se v Palachově případě vlastně stalo. Stalo se to, že se v kontextu doby arbitrárně změnilo morální hodnocení jeho nenormálního chování. Takový jev je jistě velmi vzácný.
Zkusme teď vzít vážně to, o čem Palachův případ svědčí: že lidé skutečně arbitrárně rozhodují, zda jedince zařadí mezi duševně zdravé nebo duševně nemocné. Z toho ovšem plyne, že není důvod si myslet, že ta druhá kategorie má jinou než subjektivní existenci (protože se nejedná o nic jiného než vyjádření něčích pocitů a na kategorii „nemít duševní nemoc“ subjektivnost soudu nic relevantního změnit nemůže, když se jí vypovídá jen o tom, jaký člověk není). Takže máme společnost, kde jsou jedinci arbitrárně děleni na duševně zdravé a duševně nemocné, což má obrovský dopad na jejich práva, a to dělení je determinováno – jak vidíme na případu Palacha – kontextem doby, historicky, kulturně a pochopitelně mírou psychiatrizace společnosti. Stejně jako Palachovo nenormální chování je z projevů duševně nemocných arbitrárně vyňato, tak nenormální chování někoho jiného je mezi projevy duševně nemocných arbitrárně zařazeno.
Jak už bylo řečeno, je zřejmé, že takové změnou kontextu způsobené „vyřazení z duševně nemocných“ je velmi vzácný jev, a že tedy skoro nikdo z masy současných, minulých a budoucích obětí psychiatrického násilí takto zachráněn nebude. Všechny je ale můžou zachránit lidé, kteří si například na případu Jana Palacha uvědomí, o jaké arbitrární posuzování a tudíž autokracii se jedná.
1) http://www.hoschl.cz/?text=3184&lang=cz
2) https://www.novinky.cz/domaci/5210-klaus-vyzval-mlade-lidi-aby-se-neupalovali.html
3) https://cs.wikipedia.org/wiki/Zden%C4%9Bk_Adamec
4) http://www.ceskatelevize.cz/porady/10430569360-gottland/213562269910006-zdenek
5) http://halik.cz/cs/tvorba/proslovy-kazani/proslov/32/
6) http://www.hoschl.cz/?text=3950&lang=cz
9 názorů
Nejsem nijak vzdělám v oboru duše ani mozku, ale připadá mi, že největší psychopati jsou na těch nejvyšších místech, bohužel. Co se s tím dá dělat ? Zde tápu
Jeff Logos
19. 05. 2018Velmi pravdivé a svým způsobem i znepokojující
Matěj Dovala
21. 01. 2018Ano, ale já mám za to, že nikdo si nemyslí to co většina proto, že si to myslí většina. Je za tím to, že proto, že si to myslí většina, se to 1. k němu dostalo první a velmi brzy a 2. nedostal se k němu konkurenční názor. A teď jde o to, zda s tím má problém: morální nebo intelektuální. Pokud ano, a přijímá to tedy jen proto, že podléhá tlaku většiny, pak to jistě dobré není – byť třeba pochopitelné. Pokud ale ne, pak to nic špatného není: co je špatného na tom, že neodmítáte něco, s čím nemáte žádný morální nebo intelektuální problém?
Proč si nemyslet to, co většina?
Pretože sme "inteligentné" bytosti. Alebo nie sme?
Matěj Dovala
20. 01. 2018Ano, "Přelet" je z filmů, které z nám, to nejlepší zobrazení psychiatrie. Ovšem je třeba to brát ne jako dokument, ale jako umělecké zobrazení řekněme "duchovní podstaty" toho. (V psychiatrických nemocnicích to nevypadá jako v tom filmu.)
Stádo se skládá z jedinců a to, že jedinec přebírá názor většiny, není nic špatného – tím spíš, když je to něco, na čem mu nezáleží. Je tam důležitá ta arbitrárnost: rozhodnete se tak nebo tak, podle pocitů, a není tam nic objektivního, co by vás přinutilo přiklonit se k jedné variantě a tu druhou zamítnout. Což samozřejmě se stádností jde výborně dohromady: je to arbitrární, tzn. že to může být jakkoliv, není žádný důvod, proč jedno obhajovat a druhé odmítat, tak proč si nemyslet to, co většina?
Psychiatrie je instituce sociální kontroly! - tak to je výstižné. Nevyznám sa v problematike, ale ak je to tak... Čiže čosi na spôsob: Prelet nad kukučím hniezdom (Forman).
"Normálnosť" si ohýbame podľa vlastných (spoločenských) potrieb. Áno, to je dôsledok stádového inštinktu, o tom pojednáva etológia. Stádo sa rozhodne Palacha uznať, Adamca zatratiť. Stádo má vždy "pravdu".
Matěj Dovala
19. 01. 20181. Palachový důvody znám. Jde o to, že na Palachově případě se ukazuje arbitrárnost toho, jaké nenormální chování se rozhodneme považovat za legitimní a jaké ne. A toto naše "neuznání/uznání legitimnosti" pak vyjadřujeme výrazy chorobný/nechorobný. Jinými slovy je na tom krásně vidět, že ta psychiatrická "chorobnost" není něco, co ve světě rozpoznáváme, ale co do světa vkládáme, na základě našich pocitů.
Palachovo chování bylo hodně nenormální. Proto jsem ho taky srovnal s Adamcem: ten se taky upálil kvůli stavu společnosti, ale lidé to prostě neuznali. Je to příklad arbitrárnosti, která je v psychiatrii všudypřítomná. Palach se choval hodně nenormálně, ale lidi se to prostě rozhodli uznat za legitimní. Nějaký schizofrenik se dneska taky chová nenormálně, klidně i méně nenormálně než Palach, ale lidé se to prostě – úplně stejně arbitrárně – rozhodnout za legitimní neuznat. Prostě psychiatrické diagnózy jsou jen vyjádřením něčích pocitů.
2. Na psychiatrii nejsou zavření "ti zdravější". Samozřejmě, že to je tak, že "kdo je nepohodlný, je léčený". Jak jinak? Psychiatrie je instituce sociální kontroly.
Palach svojím upálením protestoval, protest nie je choroba. A protestoval nie proti okupácii, ale proti ľahostajnosti občanov. Chcel skrátka aktívne bojovať a nezniesol, že ostatní bojovať nechcú. On by tak či onak nejakým spôsobom zasiahol proti socializmu, takže by bol neskôr možno terorista.
Dosť ma mätie, že na psychiatrii sa liečia ľudia možno oveľa zdravší, než zvyšok národa. Neviem, čo sa tam deje, tvoje príspevky ale k tomu jednoznačne smerujú. Môže to tak byť, že kto je "nepohodlný", je liečený?