Rytířův nářek

Svítá, mám za sebou přetěžkou noc,
na místo lásky mám v sobě jen zlost,
čeká mě kremace mé vlastní duše,
mé tělo je plné děr od šípů z kuše.
Tak mi odpusťte, že jsem tak smělý,
na místě usínám a měl bych být bdělý,
dlouho jsem bojoval – o život, o naději,
celý jsem od krve, ruce se únavou chvějí.
Po boku mém smrtka se ohavně šklebí,
na kostnaté tváři má odkryté hledí,
pomalu poklekám, v očích mám prach,
ze všech možných pocitů zůstal jen strach,
mám rozbité brnění, na plášti kříž,
od lidí vzdálený, k smrti mám blíž.
Zbyla jen žízeň a hlodavý hlad,
meč se mi ztupil, kůň dávno již pad,
má lásko vzdálená, vzpomínej beze zloby,
rytířů jako jsem já, plné jsou hroby,
krédem mým byla jen čest… a také sláva,
nad hrobem mým poroste zelená tráva,
slaný pot v očích mě štípe, snad jsou to slzy,
vychází slunce, pro mě stmívá se brzy,
za pár chvil budu stát před tváří Boží,
obzor je vzdálený, krvavě hoří.
Teď zbývá mi poslední z těch těžkých chvil,
s krví z mých ran mi ubývá sil,
jsem jako kámen, jenž vhozený do vody dosáhl dna,
zůstal jen nebeský klid… a mír… a laskavá tma.