Usmívat se do slunce

Za dnů dlouhého mlčení

tvá bytost se pomalu rozpouští

do sotva slyšitelné hudby

do obrázků, do talismanů

do vůně horkého čaje

do vzpomínek, které však nemluví

ptám se, jestli ještě jsi

jestli je to vše stále pravda

upadám v apatii z té nejistoty

z toho věčného přemítání

jestli ještě poznám, co je pravda

 

kdybych tě opět potkala

jaká radost z pouhé skutečnosti

radost až k zalknutí,

naráz mi dojdou všechna slova

chtěla bych toho říci tolik

že najednou nemůžu

nevměstná se to do těch pár chvil

a tak raději mlčím

kochám se blízkostí tvých očí

mluvíme o všedních věcech

a myslíme na všechny ty ostatní

 

a já mám potom opět vůli

strhnout ze všeho ten těžký povlak splínu

a žít, malovat, zpívat, hrát,

zkoušet a učit se nové

přemýšlet o podstatě podstat

o nezištné lásce

o konečnosti všeho

a kráse téhož

kráse ukryté v bolesti

a v poznání ceny štěstí

 

chci tě potkávat

ještě aspoň chvíli

mlčet o tom všem společně

usmívat se do slunce

a předávat si sílu

pro "potom"

 

---