Vemte mi smysly, nejvíc cit

Cením si opětovné návštěvy i nahlédnutí do větší hloubky myšlenek čtenářů. :) Toho se mi již dlouho nedostalo, takže děkuji. 

Ještě pro zajímavost, co se odehrává v hlavě. 

"Můj synu, houpeš se/ na stříbrném koni/ dnes nejsem si přítomna/ ani v krvi"

Vidím i linku s měřením hCG, od počátečních radostných očekávání až po zjištěnou ztrátu. V krvi by ještě byl, ale v lůně už nic...

"je obzor stále svěží/ avšak úzkost ve rtuti/ olizuje mraky"

Mateřský strach, když horečka stále stoupá. Rychlost zvratů, tak typická pro rané nemoci.

..................

Baví mě přemítat nad různorodostí, rozdíly mezi vznikající myšlenkou, jejím následným záznamem, přepisy, doroubovanými významy a čtenářskými výklady. 

"dozvuk mateřství lyrické hrdinky vsakuje do způsobu psaní. a že odtud ty zdrobněliny, kolébavost, stylizace.."

Tohle je ohromná charakteristika.

Říkám si, že možná teprve stav zklidnění, na nějž dosud u hrdinky nedošlo, umožnil by jí ono "stejně ale pro mě by podobnému tématu víc prospělo trochu víc ticha, úspornosti, nenápadnosti.."

Jestli je pro rozbolavělost něco typické, je to protiřečení si v přímém přenosu. Na to mi pasovaly ty prudké přenosy nálad, k tomu mi seděl i ten závěrečný výkřik "odbolte mě, znecitlivte", jako role analgetik těsně po zákroku.

...................

Není mi zřejmé - a vnímám to tak, že ani nemá přesně být - kolik toho hrdinka se svým synem stačila...

Láká mě číst i umírněnější verzi, poznat rozdíly, posun.

Je skvělé, že někomu ještě stojí za to u něčího díla napsat tak obsáhlý komentář. Vážím si toho, i když si ho budu muset přečíst nejspíš ještě několikrát. Jinak nevím, co bych nyní odpověděla, ale vše beru na vědomí a děkuji! 

říkám si, že je v tom psaní hodně kudrlinek, ale dají se přijmout -- nejschůdnější pro mě je brát je tak, že dozvuk mateřství lyrické hrdinky vsakuje do způsobu psaní. a že odtud ty zdrobněliny, kolébavost, stylizace.. stejně ale pro mě by podobnému tématu víc prospělo trochu víc ticha, úspornosti, nenápadnosti.. ale samozřejmě nevím.

pár poznámek ke čtení: u většiny obrazů mi přijde že mají spíš nastínit náladu, naťukávat nevýslovné "něco", je to celé hodně symbolické, hodně zaměřené na smysly.. pocity kterým je nějak přiřazeno nějaké chování, tomu bych se spíš vyhýbala, přijde mi to jako až příliš snadný "program".. takový způsob konkrétno-abstraktní směsi se mnou už moc nemává -- obcházíš své nekonečno. úzkost ve rtuti olizuje mraky. pokoj voní smíchem. ohňostroj citů. -- atd. jasně, každá ta věc má jinou ehm "koncentraci", třeba ohňostroj citů je pro mě dost klišovité místo a třeba "pařát natrhl mi stín" zase takové dramatické, efektní.. ale nakonec jedno i druhé působí na mě málo důvěryhodně. ale přijde mi že je to jako celek psané pečlivě a tyhle míň důvěryhodné věci jsou používané záměrně a mají místo v té mateřskosti, tajemství, tragice.. že se to všechno obrací do jazyka, který potom je podobně rozporuplný.. ale stejně.. je to takový ozdobný jazyk a ten se vlastně odkazuje k tomu že bude znít ozdobně. -- na druhou stranu třeba "dokud jsme se měli" je moc hezký verš, takový přirozený. podobně dál "chci si tě umět představit". nebo se mi líbí poznámka "sedávám sama u trati / znám muže, kteří milují / svoje ženy" víc než potom navazující "vlastním potem črtají svůj sen" nebo víc než ty velké verše kde je obzor, úzkost, děsuplný škleb, nedosah k nebi..

ten název je nakonec zajímavý kontrast k tomu, že celá báseň je zaměřená na smyslovost a na cit a že vybízí spíš k citovému čtení -- ale zároveň tomu názvu moc nevěřím, té promluvě v závěru, vzniká z ní pro mě až moc rozporů -- je to jako variace na "zabijte mě, já sama nemůžu". nebo "zabijte mě napůl, budu jen napůl". (vzniká mi otázka co všechno by znamenalo "vemte mi smysly, nejvíc cit", jako by ta věta byla zároveň i sama proti sobě) -- je to pro mě jedna z věcí, co mi spíš zní jako že není důležitý dosah toho sdělení -- ale že důležitější je, že hrdinka v zoufalství potřebuje být slyšet. potřebuje být slyšet a přitom říká "vemte mi smysly". --- ne, prostě, ono to asi souvisí s i tou celkovou ozdobností. asi bych měla číst ten závěr jen jako vyjádření bolesti a odevzdání a podlehnutí ztrátě. že hrdinka už nemá co ztratit. jenže to je podobné, jako když někdo říká "už nemám co ztratit"

Každopádně se k ní vracím, a co musím vyzdvihnout, nepoznala bych, že je inspirována.

Ano, líbí se mi - co do nápaditosti - právě přítomnost v krvi, úzkost ve rtuti a protisměr mládí. V kontextu pak název, který dokáže autenticky zprostředkovat intenzitu prožívané bolesti. Vystihnout zoufalou touhu trpící.

Trochu jsem přemýšlela, zdali protisměr a proti proudu byl, či nebyl cílený záměr?

 

Nemám dar sepsat přesvědčenou kritiku, jsem zamyšlený čtenář.

Mockrát děkuji za kladnou odezvu i připomínky. Pravda je taková, že se nechávám emocemi strhnout. A že ambice mám spíše v próze, kterou zatím na lit. webech nepublikuji. Poezie, nebo pokusy o ni byly dlouhá léta můj život. Dnes už to tak není, napíšu něco již jen jednou za čas. Proto jsem se i vrátila na tento web, abych zjistila, jestli mne to tu časem zase nakopne. :) Takže díky moc a co bude dál, se uvidí :)

však to je dobře, já z obsahu mám také dobrý pocit.

určitě  tě nechci chytat za slovíčka :)  řídím se citem... a tahle báseň mě baví i na třetí čtvrté čtení -  to střídání ... ohňostroj citů (pche) a hned pařát natrhl mi stín(hmm)

namíchala to holka zajímavě :)

agáto, chraň bůh, já jsem určitě nenapsal, že ty emoce zde nepatří. To jsi jen špatně pochopila.

...už dnes však máš jeden výrazný předpoklad, chuť vyjadřovat se formou poezie a neskrývat emoce....

myslím, že ty emoce do týhle básně prostě patří a jsou moc prima vyjádřené - sentimentální balast? njn, když vyjádřit tohle téma jinak ani nejde snad...

Báseň má několik hezkých míst, obrazů, např. ...dnes nejsem si přítomna ani v krvi... nebo ...každý den, který se točív protisměru mládí..., těch zavánějících patosem je však zatím víc. Přesto, díky plynulému rytmu, se doobře četlo. Určitě tě čeká mnoho práce, pokud máš větší ambice, už dnes však máš jeden výrazný předpoklad, chuť vyjadřovat se formou poezie a neskrývat emoce. Avšak chce to zkušenost i čas, aby člověk, píše-li pro jiné, projevoval i odstup, oprošťoval emoce od sentimentálního balastu a nacházel pro ně takové vyjádření, aby splynuly s běžným jazykem.

skvělá báseň - toť moje hlubší kritika - hluboká jako Macocha :)

Děkuji, ale báseň je skutečně pouze inspirovaná osudy jiných. Takže klidně všichni můžete kritizovat, co hrdlo ráčí. :) 

Nelze než popřát hodně síly.