Okamžik na který nezapomenu . . .

Okamžik, na který nezapomenu
Každý člověk má ve svém životě určité chvíle - okamžiky, na
které nikdy nemůže zapomenout. Chtěl bych vám teď vyprávět jeden příběh, který je pro mě mezníkem a nezapomenutelným okamžikem v mém životě.
Narodil jsme se poměrně mladým rodičům a doufám také, že jsem byl a nadále i jsem takzvané "Chtěné dítě". Vzhledem k tomu, že jsme zpočátku neměli kde bydlet, bydleli jsme společně s maminčinými rodiči. Byl to pro mě ráj na zemi. Všude plno pozornosti dospělých, kteří se předháněli, v péči o mě. Mamince bylo 19 let a dle jejího vyprávění, celý můj kojenecký věk měl probíhat a skutečně probíhal přesně podle knih, které maminka neustále studovala. Tak plynul spokojeně můj život, až do toho okamžiku, který všechno změnil.
My tři, to je maminka, tatínek a já jsme se přestěhovali do nového krásného bytu. Najednou bylo všechno jiné. Babička s dědečkem nebyli v dosahu, tatínek musel vydělávat a my s maminkou byli na všechno sami dva. Pozornost dospělých byla ta tam a my museli spoléhat jeden na druhého. Je pravda, že jsem byl malý, ale přesto si pamatuji, že jsem si najednou musel také někdy hrát sám, že prostě nebyl pořád někdo po ruce. Ale i pro maminku to bylo těžké.
A tak bylo nutné udělat změnu a já jsem se dozvěděl, že brzy budu mít sourozence. Začal jsem se moc těšit, ale za nic jsem nechtěl sestru a pevně jsem věřil a doufal, že budu mít bráchu. V té chvíli se čas neuvěřitelně vlekl a já si pamatuji, že jsem se mnohdy i několikrát denně ptal, kdy přiletí "vrána" a donese nám vytoužený přírůstek do rodiny.
Jak čas plynul, byl jsem víc a víc přesvědčen, že to bude jistě kluk. Maminka s tatínkem mně sice říkali, že to není jisté, ale já si skutečně jistý byl. Tak konečně nastal vytoužený okamžik. Maminka musela do nemocnice, protože "vrány" přilétají pouze tam a já trpělivě čekal až se maminka vrátí domů, samozřejmě s bráchou.
Není těžké uhádnout, co se nám narodilo a jaké bylo mé zklamání, když jsem se dověděl, že mám sestru. Nechtěl jsem tomu vůbec věřit a najednou jsem se přestal těšit, až přijdou domů a byl jsem neustále rozmrzelý. Nemohu ani vyjádřit své zklamání, když maminka donesla něco malinkého, zabaleného v bílé peřince a řekla mi, že je to moje sestra a jmenuje se Dáša.
Ale Dáša rostla a já ji měl víc a víc rád. Najednou mně úplně přestalo vadit, že je to jenom "ségra". Všechno jsem jí vyprávěl, ona jenom ležela, dívala se na mě a poslouchala. Vždycky, když mě uviděla, zasmála se na mě a já věděl, že i ona mě má ráda. A tak jsme byli konečně čtyři a já pochopil, že všechno na světě má svůj řád a smysl a že i děvčata jsou na světě proto, aby byly naše sestry a kamarádky.
S odstupem času chci však říct, že dnes mám dvě sestry a někdy si jen tak v duchu sám pro sebe, aby mě nikdo neslyšel a nikdo o tom nevěděl,řeknu, že nějaký ten "brácha" by přece jen "bodnul".

Okamžik, na který nezapomenu. Každý člověk má ve svém životě určité chvíle - okamžiky, na které nikdy nemůže zapomenout. Chtěl bych vám teď vyprávět jeden příběh, který je pro mě mezníkem a nezapomenutelným okamžikem v mém životě. Narodil jsme se poměrně mladým rodičům a doufám také, že jsem byl a nadále i jsem takzvané "Chtěné dítě". Vzhledem k tomu, že jsme zpočátku neměli kde bydlet, bydleli jsme společně s maminčinými rodiči. Byl to pro mě ráj na zemi. Všude plno pozornosti dospělých, kteří se předháněli, v péči o mě. Mamince bylo 19 let a dle jejího vyprávění, celý můj kojenecký věk měl probíhat a skutečně probíhal přesně podle knih, které maminka neustále studovala. Tak plynul spokojeně můj život, až do toho okamžiku, který všechno změnil. My tři, to je maminka, tatínek a já jsme se přestěhovali do nového krásného bytu. Najednou bylo všechno jiné. Babička s dědečkem nebyli v dosahu, tatínek musel vydělávat a my s maminkou byli na všechno sami dva. Pozornost dospělých byla ta tam a my museli spoléhat jeden na druhého. Je pravda, že jsem byl malý, ale přesto si pamatuji, že jsem si najednou musel také někdy hrát sám, že prostě nebyl pořád někdo po ruce. Ale i pro maminku to bylo těžké. A tak bylo nutné udělat změnu a já jsem se dozvěděl, že brzy budu mít sourozence. Začal jsem se moc těšit, ale za nic jsem nechtěl sestru a pevně jsem věřil a doufal, že budu mít bráchu. V té chvíli se čas neuvěřitelně vlekl a já si pamatuji, že jsem se mnohdy i několikrát denně ptal, kdy přiletí "vrána" a donese nám vytoužený přírůstek do rodiny. Jak čas plynul, byl jsem víc a víc přesvědčen, že to bude jistě kluk. Maminka s tatínkem mně sice říkali, že to není jisté, ale já si skutečně jistý byl. Tak konečně nastal vytoužený okamžik. Maminka musela do nemocnice, protože "vrány" přilétají pouze tam a já trpělivě čekal až se maminka vrátí domů, samozřejmě s bráchou. Není těžké uhádnout, co se nám narodilo a jaké bylo mé zklamání, když jsem se dověděl, že mám sestru. Nechtěl jsem tomu vůbec věřit a najednou jsem se přestal těšit, až přijdou domů a byl jsem neustále rozmrzelý. Nemohu ani vyjádřit své zklamání, když maminka donesla něco malinkého, zabaleného v bílé peřince a řekla mi, že je to moje sestra a jmenuje se Dáša. Ale Dáša rostla a já ji měl víc a víc rád. Najednou mně úplně přestalo vadit, že je to jenom "ségra". Všechno jsem jí vyprávěl, ona jenom ležela, dívala se na mě a poslouchala. Vždycky, když mě uviděla, zasmála se na mě a já věděl, že i ona mě má ráda. A tak jsme byli konečně čtyři a já pochopil, že všechno na světě má svůj řád a smysl a že i děvčata jsou na světě proto, aby byly naše sestry a kamarádky. S odstupem času chci však říct, že dnes mám dvě sestry a někdy si jen tak v duchu sám pro sebe, aby mě nikdo neslyšel a nikdo o tom nevěděl,řeknu, že nějaký ten "brácha" by přece jen "bodnul".

---