O koberci, který chtěl létat a jak se to naučil

V obývacím pokoji ležel květovaný koberec s třásněmi a protahoval se do všech stran. Nikdo nebyl doma, takže nehrozilo, že by na něj někdo šlapal, mohl si tedy v klidu zdřímnout. Obě křesla i sedačka spaly, bylo slyšet jejich slabé pochrupování. Také televize byla vypnutá a odpočívala. Knížky v knihovně občas něco zabrumlaly nebo si protáhly hřbety. 

Koberec se ale nudil. Spát se mu nechtělo a koukat stále do stropu už ho nebavilo. Přemýšlel o tom, co nedávno viděl v televizi. Létající koberec! Zkoušel si představit, jak by to bylo krásné, kdyby se mohl vznášet ve vzduchu. Uviděl by svět shora a nemusel by ležet pořád nečinně na podlaze. Co kdyby to zkusil? Jenže nevěděl jak.

Pohlédl k oknu. Bylo otevřené. Vida, to je příležitost! Musí se nějak dostat k oknu a potom z něj vyskočit do vzduchu. Ale jak na to? Nejlepší bude, když se smotá do ruličky a doplazí se tam. A hned to taky udělal. Smotal se a jako píďalka se plazil k oknu. S námahou se vyšplhal na okenní parapet a překulil se na druhou stranu. A najednou z okna úplně vypadl a žuchnul dolů na dvorek.

Byla to velká rána. Koberec se celý potloukl. Všecko ho bolelo. Zůstal proto nehybně ležet. Jakmile se pokusil pohnout, projela jím bolest od jednoho konce po druhý. Měl pocit, že ho bolí každá nit. Ani nevěděl, jak se teď dostane zpátky.

Najednou se objevil tatínek z jejich bytu. Vida, potřebuješ vyklepat, pomyslel si. Vzal koberec, pověsil ho na klepadlo a začal do něj bušit prakrem. „Áúúú, áúúú!“ křičel koberec bolestí. Tatínek se zarazil a naslouchal. Odkud se ten pláč ozývá? Možná pláče nějaké dítě. Opět párkrát plácnul do koberce. „Áúúúúúúúúú!“ naříkal opět koberec. Tatínek se lekl. Raději koberec smotal a zanesl ho zpátky do obývacího pokoje.

Koberec byl rád, že je zase doma a roztáhl se na podlaze. Fňukal.

„Co se ti stalo?“ pravilo jedno z křesel.

„Ále, zkoušel jsem létat a spadl jsem. Ještě jsem za to dostal nářez,“ stěžoval si koberec.

„To nebylo moc moudré,“ mínilo křeslo. „Měl ses nejprve s někým poradit.“

„Myslel jsem, že je to jednoduché. Viděl jsem létající koberec v televizi.“

„Tak se s ní poraď.“

Koberec se na ni tedy obrátil. „Paní televize, neporadila byste mi? Chtěl bych létat jako pták.“

„Létat jako pták? To není tak jednoduché. Nejprve se podívej, jak se to dělá. Ukážu ti to.“ A televize mu pustila pohádku o létajícím koberci. Pohádkový koberec se ve vzduchu vlnil a náš koberec to po něm zkoušel na zemi opakovat.

„Děláš to dobře,“ pochválila ho televize. „Ale pro začátek bude lepší, když ti někdo pomůže. Podívej, kolik venku lítá holubů. Popros je, aby lítali s tebou.“

Koberec se zaradoval. Doplazil se oknu a zavolal na holuby. Přilétlo jich celé hejno. Koberec jim vysvětlil, že by rád létal.

„Tak dobrá,“ pravil jeden z holubů. „Vylez na parapet a my chytneme tvé třásně do zobáku.“

A koberec to udělal. Čtyři holubi ho chytli každý za jeden roh a spousta dalších holubů kolem dokola, koberec ani nebyl pod ptačími křídly vidět. Najednou opravdu vylétl z okna a vznášel se ve vzduchu. Měl z toho úžasný pocit. Bylo mu nádherně lehko, plaval jako vzducholoď, díval se dolů na dvorek, potom na zahradu, holubi s ním letěli dál a dál, viděl ulice a spousty domů. Když obletěli velký okruh, vrátili se k oknu do jeho obývacího pokoje.

„To bylo krásné!“ radoval se koberec. „Moc vám děkuju, kamarádi.“

A tak se koberec s holuby domluvil, že si s nimi občas zalétá. Opakovali to každý den. Koberec se postupně létání naučil, už nepotřeboval tolik holubů, aby mu pomáhali a jednou nastal ten kýžený zázrak: koberec letěl sám! Měl z toho velikou radost. Když se vrátil do obývacího pokoje, všichni mu nadšeně tleskali.

„Tak vidíš, žes to dokázal,“ řekla potěšeně televize. „Až zas poletíš ven, tak nám řekneš, co jsi viděl.“

Od té doby koberec občas vyletěl ven, zakroužil nad městem, potom se vrátil zpátky, spokojeně se natáhl na podlahu a dal se do vyprávění...