Samota, smrt a italské boty

Z Ystadu na opuštěný ostrov – tak by se dala popsat literární cesta Henninga Mankella, známého a oblíbeného autora detektivních románů, který se rozhodl napsat něco zcela výjimečného.

„Život je jako vztah člověka k botám. Nedá se doufat nebo si představovat, že sedí. Tlačící boty jsou skutečnost.“

 

Henning Mankell je švédský spisovatel žijící v letech 1948–2015. Proslavil se především svými detektivními romány s inspektorem Kurtem Wallanderem odehrávajícími se ve švédském městě Ystad, věnoval se však také psaní divadelních her nebo literatury pro děti. Jeho detektivky se dočkaly televizní adaptace v podobě seriálu s Kenethem Branaghem v hlavní roli. Mankell měl poměrně zajímavý život, z něhož velkou část strávil v africkém Mozambiku. Tam žil se svou ženou Evou, dcerou Ingmara Bergmana, a vedl divadelní společnost.

 

„Naučila jsem se, že Bůh šeptá, zatímco ďábel křičí.“

 

Protože je Henning Mankell všeobecně znám díky svým detektivkám, Italské boty mohou mnohé čtenáře překvapit. Ačkoliv určitě nelze říct, že by toto dílo nemělo s detektivkou vůbec nic společného. Hlavním hrdinou je Fredrik Welin, postarší muž žijící sám na opuštěném ostrově. Každý jeho den je téměř totožný s předchozím, skládá se z několika pravidelných úkonů, jako je potápění v díře v ledu nebo psaní do deníku (nejčastěji o počasí) a přemítání nad životem a minulostí. Zaběhnutý řád naruší nečekaná návštěva jedné ženy a než si to Fredrik stačí uvědomit, jeho život je úplně jiný – a plný mnoha nečekaných žen.

 

„Na povrchu člověka nikdy nemůžeme vidět, jak těžce rozdrásaný je uvnitř.“ 

 

Kniha je psána v první osobě, takže má čtenář velmi jasnou představu o tom, co si hlavní hrdina myslí o dění kolem sebe. Ale o něm samotném nebo o jeho minulosti se dozvídáme jen v náznacích – z nich je patrné, že Fredrikova minulost je velmi temná a plná nevyřešených věcí. Fredrik sám je postavou, která může některé čtenáře pěkně štvát svým cynickým, někdy dost alibistickým a nezodpovědným způsobem života a přemýšlením. A ani o žádné další postavě, kterých v knize není mnoho, nelze říci, že by byla jednoznačně sympatická a vždy ta „dobrá“. Postavy nejsou černobílé a často se chovají nevyzpytatelně. To je ale způsobeno také tím, že je čtenář sleduje Fredrikovýma očima, takže jim do hlavy nevidí a nikdy neví, co od nich může čekat. I to činí čtení Italských bot velmi autentickým zážitkem.

 

„Vždycky rychle vstát, když člověk upadne. Nikdy nezůstat ležet. Ale přesně to jsem udělal. Poté co jsem se dopustil té velké chyby, zůstal jsem ležet.“

 

Poklidné, pro někoho možná až nepříjemně nudné tempo, kterým kniha začíná, se poměrně rychle a rázně promění. Fredrikův život je plný záhad, ty se ale postupem času neřeší, spíše naopak – kupí se jedna za druhou. Místy připomíná děj v knize absurdní drama, vše se zdá být těžce uchopitelné a pochopitelné. Při čtení na vás může dýchnout samota a šeď opuštěného ostrova a Fredrikova života. Významnými tématy v knize jsou navíc smrt a utrpení, fyzické i duševní, takže nejde vyloženě o příjemné a pozitivní čtivo. Mankell však tímto dílem nabízí hned několik podnětů k zamyšlení. A děj má často velmi dramatický spád, je plný neočekávaných zvratů a překvapení, které jsou snad i v kontrastu k jinak klidnému zbytku. Italské boty jsou velmi realistickou knihou ze života a jsou také plné filozofování a zajímavých myšlenek. Dá se říct, že si v ní každý najde něco svého, ačkoliv svým stylem nebo typem postav každého nenadchne.

 

„Jsou dva druhy pravdy: pravdy triviální, pro něž jsou opačné názory naprosto absurdní, a pravdy hluboké, které se poznají podle toho, že jejich protikladem je zase pravda.“

---