Mickey - Velký bojovník Kapitola 1.

Povídka na pokračování o zvířatech, lidech, dobrodružství a lásce

Mickey – Velký bojovník

 

Kapitola 1.

 

 

Je Únor 2017, rok, kdy ke mně přicupitala ta malá bílá kulička. Ve sněhu ho skoro nebylo vidět. Celý promočený, ustrašený.

 

„Pojď sem, pejsku.“ volám do mrazivého ticha. Nikdo kromě mě tu není.

„Komupak asi patříš, bobku?“

„Přece tě tady nenechám!“

 

Malá bílá kulička dostala po čase jméno Mickey. Stal se z něj ten nejvěrnější společník, jakého jen si člověk může přát. Ať už dělám cokoliv, stojí při mně. V jeho případě teda spíš leží.

 

„Kájo, někdo tě čeká před dveřmi! Asi by ses měla trochu víc usmívat, přijel z daleka.“

„Ale mami, vždyť už jsem ti říkala, že se seznamovat nechci! Mám svého psa a to mi stačí.“

„Ale pes neumí líbat. Hele, slib mi, že mu dáš aspoň šanci.“

„No, tak dobře.“

 

„Takže, čím se vlastně živíte?“

„Jsem zvěrolékař,mám kliniku v Praze.“

„Ale vždyť to je hrozně daleko!“

„Drahá...“

„Promiň mami, ale já se stěhovat nemíním.“

„Zlato,můžeš si ho alepoň vyslechnout?“

„Mě vzdálenost nevadí, mám sice hlavní pobočku v Praze, ale další mám ve Zlíně, mám dost zaměstnanců, kteří se o moji veterinu postarají, já můžu pracovat klekoliv...“

„No tak vidíš, drahá...“

„Hele, slíbila jsem matce, že ti dám šanci, ale pokud se mi nebudeš líbit...“

„Já s tím počítám, krásná dámo....“

 

„No tak co na něj říkáš? Řekni, že se ti alespoň trochu líbí. Je to dobrá partie, ráda bych tě svěřila do jeho rukou.“

„Mami, nevím v kterém století ty vlastně žiješ. Ale už to není tak jako dřív, kdy rodiče vybírali svým dětem partnery!“

„Kájo, vždyť já chci pro tebe jen to nejlepší. Miluješ zvířata, především psi a takový veterinář....to by se ti nelíbilo?“

„Já nevím, je to na mě všechno moc narychlo. Nemůžeš očekávat, že se zamiluju do nějakého cizího muže ze dne na den. To prostě nejde, potřebuji čas.“

„Jistě zlato, vem si času kolik jenom budeš chtít, ale hlavně mu dej šanci. Vypadá jako hodný kluk a ty už sis přece grázlů užila dost.“

 

Jsou věci, které ještě o mě nevíte. Studovala jsem na prestižní gastronomické škole, ale stejně nepracuji v oboru. Nebavilo mě to, a tak se teď živím jako Au Pair. Práce mě baví, ale někdy bych také toužila po vlastních dětech, ale na chlapy jsem dosud štěstí neměla. Jeden měl milionové dluhy, druhý se chtěl stát knězem a já mu stála v cestě. Třetí byl sexuální maniak, čtvrtý mě fyzicky napadal a pátý po několikaměsíční známosti řekl, že mě vlastně nemiluje. Takže jsem teď nějakou dobu sama a moje máma si asi myslí, že by bylo na čase to změnit, ale mě vlastně tento způsob života docela vyhovuje. Nikdo mě neprudí, nikomu se nemusím za nic zodpovídat, jsem svobodná a mám více času sama na sebe. A navíc myslím na toho malého chlupatého dropka. Rozhodně bych nechtěla přítele, který by neměl rád zvířata, protože jeho se nevzdám, to nikdy!

On je jako moje dítě, je moje všechno a navíc jsem zastánce názoru, že kdo nemá rád zvířata, ten nemá rád ani lidi. Proto je Mickey vždy moje první lekce jak poznat, co v daném člověku je.

 

„Nemůžeš alespoň jednou toho psa nechat doma? Vždyť Robert si v práci se zvířaty užije až až!“

„No a? Mickey je moje součást! Jestli o mě opravdu stojí, tak musí stát i o něj!“

„Jak myslíš, jen abysis tímto přístupem nezavírala vrátka ke šťěstí!“

 

„Ahoj, ale podívejme se. Kdopak to je? Tvůj psí společník?“

„Ano,jmenuje se Mickey. Vlastně jsem tě chtěla poprosit, jestli bys mu dokázal pomoci...“

„Vidím to.....to je artroza jak vyšitá. Asi tě zklamu, ale nic moc se s tím už dělat nedá. Jedině nějaké rehabilitace a vitamíny, později léky na bolest. Co se mu stalo?“

„Právě jsem myslela, že to mi dokážeš říct ty. Je to nalezenec.“

„Dobrá, zajedeme tedy do mé ordinace.“

„Opravdu ti to nevadí? Máma se nás neustálesnaží dát dohromady, ale já nějak na kluky nemám ani pomyšlení, hlavně když ten můj psí hrdina bude v pořádku.“

„Jasně, já tě chápu. Vlastně jsem teď po těžkém rozchodu a taky se nedá říct, že bych se chtěl hned s někým seznamovat. Ale jedno musím uznat, myslím, že jsi vážně fajn holka a mrzí mě to co se ti stalo před dvěma lety....já....“

„Cože? Ona ti o tom řekla? Promiň, ale není teď vhodná chvíle, kdy bych o tom chtěla mluvit.“
„Nezlob se, vím, že ztráta dítěte a ještě s takovým člověkem, musí to být bolestivé, ale nemyslíš si, že tohle je zásadní věc, kterou bych měl vědět hned ze začátku?“

„Prosím, nenuť mě o tom mluvit. Pojedeme s Mickeym na kliniku a potom ještě něco mám, takže docela spěchám, ano?“

„Dobře Kájo,jak si přeješ...“

 

„Takže podle snímků to vypadá, že je to po staré neléčené zlomenině.“

„Jeho původní majitelé museli být strašně nezodpovědní, musel hrozně trpět.“

„To ano, podívej jak mu to špatně srostlo, nedivím se, že teď dává nohu do vzduchu a bolí ho to při chůzi. Bohužel, kdybys ho dala na operaci, musel bych mu tu nožku znovu zlomit a to jistě nechceš. Radím ti, dávej mu nějaké vitaminy v sirupu, něco ti předepíšu. Je to krásný šťastný pes a může s tím žít, když se o něj jeho panička bude dobře starat. Jistě ti bude vděčnější než kdyby si měl projít další bolestí.“

„Jasně, to máš pravdu, nechci, aby zase trpěl. To nedopustím.“

„Jde vidět, že ten pes je celý tvůj život, ale nechceš do svého srdíčka vpustit i někoho dalšího?“

„V tuto chvíli ne. Robe, jsem ti moc vděčná za pomoc, ale už musím jít. No nedělej si se mnou moc velké naděje. Procházím složitým obdobím, kdy se sama v sobě nevyznám.“

„Dám ti tolik času kolik jen budeš chtít, jen mě prosím od sebe neodháněj. Chci ti pomoct. Chci tě naučit zase žít, Kájo. Líbíš se mi.“

---