Maxmilián

13. 3. 2018 

Sedla si na pohovku a chvíli poslouchala ticho. Pak hodila nohy na stůl a lokla si vína z lahve. Červeného. Nestihlo ani pořádně zalít její chuťové pohárky a hlt končil v krku. Ani se nepokoušela poznat odrůdu a ročník, jak to běžně dělávala u lahví, které bez rozmyslu vytáhla z vinotéky. Ale zvědavost jí nedala a na etiketu se podívala.

„Jasný Zweigeltrebe,“ přitakala, jako by si to snad předtím myslela.

Sandřiny dny ubíhaly jeden jako druhý. Ale dnešek byl přece jen o trochu posranější než ostatní. A nemohl za to psinec na podrážce loubotinek, kterého si všimla až v práci, když se snažila ‚tu špínu z boty‘ otřít o tmavý koberec s dlouhým vlasem v její kanceláři. Při meetingu dělala, že nic necítí. Pak zavolala uklízečku, která dostala za úkol vyčistit ‚ten flek‘. Mytí hovna z boty si Sandra nechala na doma, další meeting naštěstí už neměla. 

„Jaké máme datum?“ houkla Sandra na sekretářku při podepisování jedné ze smluv, které jí asistent kupil v zásuvce se štítkem „K PODEPSÁNÍ“.

„Třináct,“ vykřikla sekretářka po krátké odmlce nazpět a dál klapala na klávesnici v předsálí Sandřiny kanceláře. Šéfová jí stejný dotaz pokládala každý den. Snad jí byl protivný právě zvuk klávesnice, který v kanceláři vládl, a chtěla jej prolomit. 

„Jasně,“ zamumlala Sandra. Ke smlouvě napsala 13. 3. 2018, podepsala ji uložila do zásuvky „PODEPSÁNO“.

Byly už dvě hodiny, a ještě ani nestihla oběd. Nutně si potřebovala dát víno a ta myšlenka ji chvíli brzdila před tíhou onoho data. Třináctého března. Došlo jí, že už je to 10 let, co slavila Maxovy narozeniny.

„Jani? Přesuň prosím zítřejší meetingy na příští týden, nebudu tady,“ řekla při odchodu sekretářce. Ta se ani nesnažila připomenout, že má na zítra domluvenou důležitou schůzku s obchodním partnerem. Za těch pár měsíců, kdy pro Sandru pracuje, už je jasné, že Sandra moc dobře ví o všech schůzkách i o jejich důležitosti. Když přesunout, tak přesunout.

*

Pach hovna na ní dotíral až z předsíně. Přijala ho jako odér dnešní noci. Jedné z těch nocí, kdy sama před sebou nelže a pak pravdu zas na nějakou dobu utopí na dně druhé lahve vína…

 

 „Snad to byl jenom sen a probudím se jako pták

Vyletím nad oblaka a zamrznou mi křídla

Padnu vstříc k moři slz, co jsem utopila v myšlenkách

Víčka semknutá bych odraz svůj nezahlídla“

 

Stálo úhledně napsáno na obálce, která osamoceně ležela v zásuvce psacího stolu, kam ji vložila přesně před rokem. Dopis byl datován k dnešnímu dni. Věděla moc dobře, co je uvnitř. Původně ji měly dopisy pro sebe samu motivovat k tomu, ať svůj život konečně pevně uchopí do vlastních rukou a s odstupem času si připomene, jak zle na tom byla vloni. A že to vlastně není vůbec špatný.

Bylo to ještě horší. Dopis neotevřela. Pořád slýchá ten zoufalý křik. 

***

1993

Poslední rok byl vážně na palici. Snad jenom díky mámě jsem zvládala péči o domácnost a Maxe. Celý jaro jsem se cítila pod psa. Dokonce jsem si od mamky nechávala radit, co vše mám při výchově dělat. Přitom jsem při dospívání úplně nenáviděla všechny ty připomínky k tomu, jak co mám dělat. Teď jsem ale byla ráda, že je babičkou na plný úvazek. A ozvěny minulosti se začaly pomalu ztrácet s rostoucím pocitem zodpovědnosti.

Dokonce jsem se párkrát viděla s Irenou. Od vejšky to mockrát nebylo, ale nyní jsme obě měly dítě - tedy téma k diskusi. Přesto byly sedánky s Irenou oproti našim nekonečným letním toulkám Prahou před lety až ubohou strojenou fraškou. Možná to tak sama nebrala a mateřství ji změnilo, ale nejspíš si brala servítky kvůli mně.

„A jinak všechno v pohodě?“ ptávala se Irena s ustaraným pohledem v očích vždy, když chvíli stála řeč .

„Jo, jde to,“ odpovídala jsem hbitě a rychle jsem se snažila stočit téma k nějaké z máminých vychytávek při praní plen nebo vysávání soplů. Ne snad, protože jsem se s ní nechtěla bavit o všem, co se ve mně odehrává, ale proto, že jsem cítila, jak nepříjemná by jí taková diskuse byla.

Strašně mě štvalo, že kámoška, se kterou jsem do smrti Petra probírala sex horem dolem i s těmi nejúchylnějšími detaily, se teď vyhýbá všemu, co by mi, byť jen vzdáleně, mohlo připomenout Petra. Občas jsem měla chuť Ireně vysvětlit, že lidi prostě umíraj. A kdyby to SUV mělo seřízený brzdy tak, jak mělo mít, zastavilo by těsně před ním. 

Ale Irena radši toho obrovskýho porcelánovýho slona obcházela a dělala, že neexistuje. Nemohla jsem jí nic vyčítat. Myslela si, že dělá dobře. A tak jsem po nějaké době přestala odpovídat na Ireniny zprávy a zůstala jen s mámou.

***

1995

 „Ty jeden mračoune,“ vítala Maxe pravidelně máma. Vždycky pak dodala něco o tom, jak moc to dítě vypadá nešťastně a že ho snad neviděla se smát.

Taky aby ne, sama jsem se toho moc během těhotenství nenasmála. Vlastně ani potom ne. Mateřství mě vyčerpávalo, chyběla mi práce. Ta část Petra, která se do Maxe otiskla, mi to taky neulehčovala, ale nesnažila jsem se si to nepřipouštět. Zadusit. Ale možná i kvůli tomu, že Max nebude mít nikdy otce, jsem chtěla být tou nejlepší mámou. Ale to by asi řekla každá máma. Když se dítě narodí, v hlavě se prostě něco přepne. Já už nejsem na prvním místě. Je to Max. A byl by to i Petr.

„Hele mně se to nelíbí. Ty už jsi chodila, smála ses jak měsíček na hnůj Max se jenom mračí,“ utrousila máma u večeře.

„Jasně. Ještě jsi zapomněla, že jsem v roce měla titul z vejšky a chodila jsem do práce.“

Přesto jsem už tehdy podvědomě cítila, že něco s Maxem není v pořádku. Asi to pozná každá máma. A stejně tak i babička. Jenom mámy si nejspíš nechtějí nějakou chvíli přiznat, že by jejich dítě bylo jiné.

***

1999

Začátky byly v pohodě. Je to jenom diagnóza. Nic, čím bych se chtěla dál zabývat a chovat se k Maxovi jinak. Navíc vždy, když jsem slyšela slovo diagnóza (a že jsem ho slýchávala v čekárnách často), vybavilo se mi Petrovo „Ty jsi ale pacient, za tu tvou diagnózou by se nestyděl ani blboun nejapný.“ Říkával to vždycky, když se mi něco fakt nepovedlo. Naposledy to bylo snad když jsem rozlila nohou sklenici s vínem na konferenční stolku a při utírání se mi podařilo rozlít i zbytek vína z lahve. Nebo možná když jsem mu vyprávěla o tom, jak se mámině sousedce někdo vloupal do bytu a místo ‚vypáčil‘ jsem řekla ‚vypíčil‘.

Máma do mě ale od chvíle, kdy Max dostal nálepku autisty, pořád hučela, ať začnu pravidelně chodit do práce alespoň na poloviční úvazek. Jinak že se zcvoknu. Když jsem byla v práci, starala se ze začátku o Maxe jen ona. Ale nakonec mě přemluvila a začaly jsme ho zvykat v ústavu. Už ho jen vyzvedávala. Přece jen se mezi dalšími autisty cítil dobře. Zvykání na nové prostředí mu může pomáhat se zvládáním nečekaných situací. Tak to alespoň prezentoval doktor. Připravoval nás i na to, že s tak těžkým autismem může být v budoucnu pro Maxe lepší život v ústavu než doma. Což nepřipadalo v úvahu.

Nikdy jsem se nepřestala těšit na to, až se vrátím domů a budu s ním. Věděla jsem, že ne vždy mě vnímá a chápe tak, jak bych chtěla, ale vracel mi všechnu péči svými pohledy. V jeho očích jsem vždy vyčetla, že mě má rád. 

A taky jsem věděla, co má rád on. Když měl hodně špatnou náladu, kopal, kousal a mlátil do dřevěné ohrádky kolem postele, nahřála jsem jeho oblíbený polštářek v mikrovlnce a pak mu ho strčila pod tričko. Zaručeně to zabralo alespoň na chvíli. Nemohla jsem se na něj zlobit. vyváděl jen proto, že nevěděl, jak říct, co cítí a chce.

Ze všeho největší radost měl ale z narozenin. Vlastně mi během nich připadal jako každé normální dítě. Tomu slovu rozuměl. Max si dobře uvědomoval, že když ho vzbudím a mluvím o narozeninách, bude to jeho úplně nejoblíbenější den. Tak to dělával i Petr. Opatrně mě vzbudil a celý den dělával, co mi na očích viděl.

Ostatní děti možná mívají raději Vánoce, protože je čeká víc dárků. Ale Maxovi na dárcích nezáleželo. Miloval plameny na svíčkách s čísly. Věděl, že oheň ‚pálí‘, ale fascinoval ho. Miloval, když jsme mu s mamkou řekly „Sfoukni je a něco si přej“, protože potom jsme se mu snažily ukázat, jak se sfoukává svíčka. To zakláněl hlavu a hlasitě se smál. Nakonec jsme svíčku sfoukávali všichni, přičemž Max dělal jenom hlasité ‚fůůů‘.

***

2004

„Měla bys žít i svůj život,“ vyčítala mi máma i v posledních dnech jejího života.

Nejdřív dostala mrtvici. Ani ne tak vážnou. Prostě se jí nezvedla noha, špatně mluvila a už se vezla záchrankou. Ale pak to šlo skopce. Měsíc po propuštění z nemocnice dostala další mrtvici. Podepsala se na ní. Byla slabá, Maxe už nemohla vyzvedávat a ani mi nějak pomáhat. Mluvila pomalu, téměř nechodila. Byla to ona, kdo potřeboval pomoc. 

„Ústav není ostuda,“ vykoktala.

„Mami, odpočívej. Nad tím nepřemýšlej,“ odpověděla jsem. Už nic neřekla, ale pohladila modřinu na ruce. Byla od Maxe. V jednom ze záchvatů vzteku mě prostě silně bouchnul do ruky, nic víc. Vyčítavě se na mě podívala. Už tehdy jsem věděla, že vzhledem k práci i k nejlepším zájmům Maxe není jiné cesty, než zkusit, aby v ústavu zůstával přes celý týden.

Stále jsem si ho brala na víkendy. Snažila jsem se ho zvládat, ale den ode dne sílil. Doktoři se mě snažili přesvědčit, že ústav pro matku samoživitelku rozhodně není žádná ostuda. Ostatní také dávají své děti do ústavů. A to jsou na to dva a mají po ruce prarodiče. Ten argument mě ale vždy uchlácholil pouze na chvíli.

Každý z víkendů měl Max minimálně jeden záchvat vzteku. Na rukou měl pořád palčáky kvůli škrábání a chytání za vlasy, ale i tak mě dokázal občas pořádně praštit. A stejně jsem pokaždé v pondělí cítila, jak mě opouštění vlastního dítěte rdousí.

***

13. 3. 2008

Vzala jsem si Maxe domů na narozeniny. Dort jsem ale po tom incidentu vloni radši nechala v lednici. Max se naštval a dort shodil na zem. Pak strašně vyváděl. Dort se rozprsknul po koberci a třešňový krém byl cítit v obýváku ještě týden.

Svíčky jsem tedy zapíchla do dvou malých čokoládových dortíků, položila je na konferenční stolek a posadila se na křeslo vedle Maxova vozíčku.

„Maxíku, něco si přej, fůůů,“ usmála jsem se na Maxe a ukazovala mu, jak na to. Dělávala jsem to každý rok. Jen teď pro mě byly Maxovy narozeniny o něco smutnější. Přeci jen mi připomínaly mámu… a Petra. Max měl jeho oči.

Nevím, jestli se Maxovi nelíbilo, že svíčky nejsou zapíchnuté v dortu, nebo měl prostě jen špatnou náladu. Možná si taky vzpomněl na babičku. Nějak se mu podařilo sundat rukavici, chytil mě za vlasy. Křečovitě svíral chomáč vlasů a já cítila, jak se kořínky vytrhávají z hlavy. Nepodařilo se mi povolit sevření jeho ruky, druhou mě začal mlátit do krku. Musela jsem nějak zasáhnout. Vyrazila jsem proto rukou proti jeho obličeji. Těch několik sekund, kdy jsem se snažila dostat z jeho sevření, byly jako věčnost. Nevím, kolikrát jsem ho udeřila. Během chvíle svůj stisk zpevnil, pak povolil, až nakonec vlasy úplně pustil.

Vstala jsem a viděla jeho vyděšený výraz. Krev mu tekla z nosu i ze rtu. Na ten zoufalý výkřik, který hned na to vydal, nikdy nezapomenu. Jeho pohled už neříkal nic o citech, které jsem v něm dříve viděla. Vyčetla jsem z něj zoufalost. A strach. Mezi prsty třesoucích se rukou se mu stále proplétaly pramínky vytrhaných vlasů. 

***

2017

Věděla jsem, že potřebuju změnu. Pálení mostů. Všechno na mě dolehlo. Byla jsem sama. Za Maxem jsem sice jezdívala, ale byla mezi námi čím dál tím větší nepřekonatelná propast. Už jsme spolu nikdy narozeniny neslavili. Začal vyvádět pokaždé, co to slovo slyšel, stejně tak ze svíček s čísly už neměl radost. A tak přišla pracovní nabídka z Prahy vhod. 

Nějak jsem podvědomě doufala, že smažu neúspěch v soukromém životě úspěchy pracovními. Chtěla jsem se stát velkým korporátním zvířetem. Dravcem na vrcholu potravního řetězce. 

Můj život se zúžil na pracovní cesty, umělé úsměvy směřované k obchodním partnerům, drahé auto, prosklený byt, hodiny v luxusních obchodech, nekonečné večírky, rauty, plesy. Když jsem se cítila pod psa, šla jsem ten pocit zabít do fitka. Můj život se zúžil na Sandru, kterou jsem si vysnila v pubertě. A chvíli mi režim vyhovoval. Myslela jsem, že spokojenost je na dosah. Návštěvy Maxe mě už tolik nevyváděly z míry a vše ostatní šlapalo jak hodinky. Ale po prvních měsících na vysněné pozici mi došlo, že jsem si lhala do kapsy.

Dny se začaly opakovat. Stála jsem na vrcholku Mount Everestu. Čekala jsem, že na něm najdu klid, a nakonec tu není vůbec nic. 50 let života za mnou. Mám to, o čem ostatní mohou jen snít, a přitom nemám nic.

---