Vraždy v Posázaví - když minulost stíhá na Bezvydavatele.cz

Dodávka zatím prolétla louží, až se voda rozcákla až kdo ví kam. Kdyby šel někdo po chodníku, zle by nadával.

 Konečně Karel přibrzdil. To, jak vjeli na lesní cestu. Za chvíli tam budou.

 Byla to bývalá myslivna. Zchátralá, ale stála pohromadě. A měla v podzemí sklep, kde přechovávali zboží. I kdyby se do hájovny nějaký bezdomovec nebo zloděj dostal, o podzemní místnosti by neměl tušení. On to nebyl klasický sklep. Pod podlahou v jedné z místností vedly schody dolů. Na podlaze leželo lino a na něm byl nábytek. Byla to dobrá skrýš. Jinak totiž v domku nebylo, co sebrat. Nábytek byl starý a rozvrzaný – a jinak se tam v podstatě nic nevyskytovalo.

 „Kolik asi tohle hodí?“, zauvažoval Zabada a odfoukl cigaretový kouř.

Farda se zamyslil. „Bylo tam půl mega, tak sto litrů mu zapřeme - a ze zbytku nám nechá taky asi sto litrů. Jinak zlatý šmuky, nějaký kameny. Já myslím, že celkem tak klidně tři sta klacků pro každýho to dá.“

 Zabada přimhouřil oči.

 „To není špatnej kšeft, co?“

„Jo, ale nechci jít do lochu. Jemelínek je kretén. Do dalšího kšeftu už asi nepudu. Je to křivák, vole.“

„Zase, ještě by to nějakou škváru chtělo.“

Auto se dokodrcalo ke svému cíli.

„Kurva, tam chčije“, procedil mezi zuby Farda.

 Vylezl z vozu a šel vykládat lup.

 „Zatím to otevř“, křikl na Zabadu.

 Ten jenom něco houkl do větru. Oba už museli mít baterky. Domek stál na samotě – a široko daleko nikdo nebyl. To si aspoň oba mysleli.

„Hele, tak už tady je“ – ukázal Farda na Jemelínkovo auto. Stará fordka stála opodál pod vzrostlým smrkem, který už měl nějaké to desetiletí za sebou.

 „Ale kde teda je, kurva?“, odplivl si Zabada.

 Nikdo se neozýval, nikdo jim nešel naproti.

 „Vobejdi to, nechci tu blbnout do rána“, stačil říct ještě Farda, než zaduněl hrom a místo blesku mu z hlavy vystříkla krev. Ne, to nebyla bouřka.

 Farada se svalil mrtvý k zemi a Zabada, úplně v šoku se otočil.

Chvíli nevěřícně koukal na postavu v tmavém plášti, která na něho mířila pistolí. Nestačil se pohnout, nestihl promluvit. Jen cítil, jak mu jeden výstřel trhá hruď, a kulku mezi očima již možná ani nezaregistroval.

 Člověk v plášti si k oběma mrtvolám dřepl, aby se ujistil, že dílo je hotové. Bylo.

 Sebral lup a zamířil k fordce pod stromem. V jejím kufru již bylo cosi naloženo – a tak lup narval na zadní sedadla. Bylo toho celkem dost.

Měl rukavice, ale přesto se ujistil, že otisky prstů k němu nepovedou.

Zasunul klíčky do zapalování a na chvíli zaváhal. Co s dodávkou? Co by? Nechá ji tu. Ať ty dva najdou. Budou si myslet, že zloděj okradl zloděje. A přesně tak to má vypadat.

 Celý promáčený nastartoval.

 Po výstřelech šlo o další intenzivní zvuk, který prořízl monotónní bubnování deště.

 Místo jako z hororové scény, pomyslil si vrah. Všiml si, že se mu ani netřesou ruce. Nedělalo to s ním vůbec nic. Možná proto, že nevraždil poprvé.

 Fordka se s chroptěním – přec jen už měla něco za sebou – rozjela a děsivá scéna čekala na své diváky.