Poezie z ptačí perspektivy

V současnosti pomocí facebooku je možné pozorovat vzestup ptačího hvězdného tria Stehlíková – (Martínková)- Racková – Straka. Básníci se intenzivně projevují na síti a všude je vidět jejich aktivita související s masivním vydáváním jejich nových sbírek. Josef Straka je již delší dobu básnickým aktivistou jezdícím po celém světě. I po celé naší zemi rozváží svá literární poselství. V současnosti je jediným mužským vyslancem v říši poetických aktivit, který je schopen sekundovat přívalu ženské poezie.

Vedle toho, jak prostřednictvím ženské poezie vzrůstá téma rodinného životního prakticismu, jenž je ilustrován výkony dítek ve školách, školkách a ZUŠkách či na soutěžích. Právě prostřednictvím fb ilustrují mnohé rodinné, dokumentární fotografie krok za krůčkem mnohé rodinné radůstky a úspěchy našich předních ženských autorek. Pryč jsou diskuze o bývalých areálech či interiérech poezie. Praktická dynamika každodenních povinností nabývá vrchu. Vedle této typicky ženské dimenze poezie se Straka se svým hermeticko-existenciálním výrazem zřejmě zdá dostatečně typickým protipólem. Skryt ve svém pozorovatelském kupé je neustále na cestě za čímsi, co je jaksi samozřejmé. Nejde o nějaké objevné cesty, ale o povinné pracovní cestování, které člověka „náhodně vrhne do vesmíru“.

Pryč jsou diskuze o tom, zdali je poezie vyhrazena mužům. Většina mužských autorů si to sice dále myslí, ale doba žene tyto názory takřka na smetiště literatury. Nikoho již dnes nevzrušují mužská osamělá hrdinská pozorování světa. Natož nějaká filosofie. Vzpomínám na dávný povzdech básníka Jaroslava Kovandy na festivalu ve Zlíně, kdy si posteskl, že stále méně jde v poezii o základní problémy života. Snad ještě Ondřej Hanus se vymyká tomuto všeobecnému trendu „neproblematičnosti“, v jeho sbírkách stále dominuje téma smrti. Zdá se, že ptačí trio této těžkotonážní, významem zatížené, poezii definitivně uletělo. Z ptačí perspektivy jsou věci mnohem menší, méně významné, ale hlavně již dávno rozhodnuté.

Již před časem se tímto odlehčeným směrem vydala Marie Šťastná. Pohodový banální život dostává i u veřejnosti přednost před chronicky trpícím mužem, který se většinou není sto rozhodnout, zdali je život k životu nebo k čemu vlastně. Odpovídá to dobové charakteristice. Naši zemi ovládá hnutí. Nahradilo politické strany vyhraněných postojů. Politické strany si za to samozřejmě mohou samy tím, že nedodržely své volební sliby a trendy. Současný vývoj i v poezii je proto určitým apolitickým hnutím, kterému jde více o tance, než o pravdivý nález o životě. O pravdivý nález o životě v této postfaktické chvíli přece vůbec nejde. Všichni musíme tak nějak makat. Nejlépe bez protestů. Možná je nejlepším řešením tuto etapu nějak protancovat. Však o tom píše Simona Racková ve sbírce Tance (Dauphin 2015).

Ne, že by nebyly snahy poezii významově zatížit a o nějaké objevování (ve stylu Štolba – Král) usilovat. Jenomže zůstává jaksi jen u příslibů. Jaromír Typlt, nejdlouhodobější talent české poezie, konečně v poslední své sbírce nalézá smysl zájmu a pomoci (Za dlouho, Argo 2016). Král se svou antifeministickou posedlostí je stále zasutějším pozorovatelem, který opakuje litanie o zpozorovaném. Za ním se opatrně s podobným přístupem plíží Jakub Řehák. Ladislav Zedník také zatím nevystupuje ze svých geomorfologických vrstev na čerstvý vzduch a přes získanou Magnézii Literu bude asi chvilku trvat, než překoná Zahradu s jabloněmi a dvěma křesly (Argo 2006).

Pokud komukoli tento můj bulvární výpad připadá nespravedlivý, tak přizvukuji, že je. Opomněl jsem mnoho jmen a událostí, které se na jeden a půl papíru nevejdou. Nemusí to nutně znamenat, že je neznám, že jsem je nečetl apod. Dojde na ně příště. Letošní Magnézii Literu by měl dostat Ondřej Hanus za Volné verše (Host Brno 2017). Pokud ne, zůstane česká poezie stále ve své ptačí perspektivě. Snad to někoho více než jednou rozčílí.