Zpověď z hájovny

23. dubna

Od mého probuzení uplynuly dva dny. Těch proklatých osmačtyřicet hodin jsem se plazil po břiše štěrkem, jehličím a mnohdy prakticky neprostupnou divočinou. Mé nohy mě neposlouchají, vypovídají mi službu. Levá ruka na tom také není nejlépe. Bolí jako čert. Kost v ní musí být rozdrcena na padrť. Když jsem s ní během své strastné pouti několikrát neopatrně zavadil o nějaký pevnější objekt, projela celým mým tělem nesnesitelná bolest. Hrozná bolest, jež způsobila, že jsem na několik minut ztratil vědomí.

Jaké bylo moje překvapení, když jsem se po dvou dnech od svého probuzení vyčerpaný a hladový ocitl na prahu opuštěné a vypálené hájovny. Dorazil jsem k ní právě včas, pár okamžiků poté, co mně opustila euforie z jejího nalezení, se spustil mohutný lijavec, doprovázený silnou bouří. Příchod bouřky jsem očekával, měl jsem v plánu, že se schoulím pod nejvyšší strom, co najdu a nechám blesk, aby mě zbavil utrpení. Ale když už jsem našel tu hájovnu…a svazek starého papíru, na nějž mohu psát…

Jmenuji se Roger Moore a tohle je můj poslední deník. Nacházím se v opuštěné hájovně kdesi uprostřed lesa. Nevěřím, že mě tady někdo najde. Není tu žádné jídlo a rozdrcená ruka mě bolí minutu od minuty víc a víc. Ta bolest…

Řeknu vám, co se oné osudné noci před dvěma dny stalo, ostatně nemám co ztratit. Domů už se nedostanu, jsem s tím smířený. Říká se, že každý člověk, by se měl ve své poslední chvíli vyzpovídat a ulevit svému svědomí. Prej mu to tam nahoře může být přičteno k dobru. Jenže já nejsem věřící. Ze svých činů se nicméně vyzpovídat musím. Pokud někdo tento zápisek najde…snad mu poodhalí, jak jsem se sem dostal a co se vlastně stalo.

Na střední škole jsem se začal zajímat o zbraně. Každý člověk by si měl najít nějakou tu volnočasovou aktivitu, která mu pomůže vypadnout ze stereotypu každodenního života, ne? Nebyl jsem moc dobrý střelec…když se mi podařilo strefit se do terče, byla to událost, z každé strany střelnice oceněná bouřlivým potleskem. Ale i tak mě zbraně fascinovaly. Když jsem držel v ruce pistoli, připadal jsem si z ničeho nic silný, neporazitelný…v té době jsem ještě nicméně netušil, že si co nevidět vyzkouším také střelbu do živého masa.

To, co nyní napíšu, nejspíše způsobí, že mě odsoudíte. Nebojím se toho. Život mě již vytrestal bolestí, kterou nyní prožívám.

Nedovedete si představit, jak mě bolí levá ruka. A ty nohy…během cesty napříč lesem jsem je vůbec nevnímal, ale teď, když jsem schoulený tady v té hájovně, tak si stále více uvědomuji, že bolest v nich se pomalu probouzí…až vypukne v plné síle, bude mnohem horší, než ta v ruce. Vím to.

Až se tak stane, zešílím.

Jasně, chtěl jsem vám vyprávět, kdy jsem poprvé střelil do člověka, že? Dobrá, svěřím se vám. Varuji vás, je to dost odporný příběh, ale já již stejně nemám co ztratit, takže nevidím důvod, proč bych se vám s touto temnou částí mého života, o níž neví nikdo živý, nesvěřil.

Na střelnici se mnou chodil jeden kluk. Dwayne Dunham se jmenoval. Sedmnáctiletý černoch, vysoký snad dva a půl metru, kterého vyloučili ze školy kvůli častým problémům s kázní. Já osobně jsem s ním nikdy žádný osobní konflikt neměl, vlastně jsem jej znal pouze od vidění. Za oběti své neukojitelné potřeby páchat násilí si vždy vybíral pouze ty jedince, kteří byli na první pohled slabší než on. To jsem já nebyl. Nevyrostl jsem sice do takové výšky jako on, ale na šestnáctiletého spratka jsem měl na první pohled dost bytelnou tělesnou stavbu.

Jednoho dne jsme spolu s Dwaynem stáli vedle sebe na střelnici. Já střílel ze starého kapesního revolveru, on z pistole Magnum, která měla na první pohled velmi silný zpětný ráz. Vlastně jsem ho obdivoval a nechápal jsem, jak dokáže takovou bestii udržet v ruce a ještě se pravidelně strefovat zkurveně blízko středu terče. Když jsem se chystal ukončit svojí hodinu střelby, Dwayne mě chytil za rameno a řekl mi, že potřebuje parťáka na jistou noční práci. Když jsem se ho zeptal, proč jeho volba padla zrovna na mě, řekl, že potřebuje lidi, kteří umějí udržet v ruce střelnou zbraň a vypadají nebezpečně. Opáčil jsem, že nejsem nikterak bohovský střelec. V návaznosti na to se Dwayne zasmál a řekl, že to není žádný problém.

Ta práce se mi vůbec nelíbila, ale když mi Dwayne nenápadně podal balíček, v němž bylo gumičkou svázáno pět tisíc dolarů v hotovosti – první část platby, řekl, rozhodl jsem se, že do toho půjdu.

Té noci jsme se měli sejít u starého vodojemu za městem. Ve svém modrém Plymouthu jsem tam dorazil jako první, mohli být něco kolem čtvrt na jednu. Zapálil jsem si cigaretu a čekal. Po pěti minutách se v dálce objevila světla reflektorů. Černý Buick. Bylo mi jasné, že to je Dwayne, nikdo jiný ve městě takové auto neměl. Světla se pomalu přibližovala ke mně…připadalo mi to jako celá věčnost, která však v reálu nemohla trvat déle než dvě minuty.

Dwayne mě pozdravil a nabídl mi loka z flašky skotské. Prý na kuráž, čeká nás drsná práce, u níž nemůže riskovat, že jí někdo posere, říkal. Společně s ním dorazil ještě jeden kluk, typický zrzavý Irčoun. Párkrát jsem ho viděl ve městě na tancovačce, ale i kdybyste mě zabili, nedokážu si vybavit jeho jméno. V tomto deníku mu budu říkat prostě Zrzek.

Nevím, jak dlouho jsme na té louce my tři postávali, vykládali si košilaté vtipy a popíjeli skotskou. Mohlo to trvat hodinu, možná i dvě. V jeden moment, zrovna když Zrzek dokončil svoji historku, v níž hlavní roli hrálo struhadlo, zadek a bazének s jódem, výraz Dwayna zvážnil. To by stačilo, řekl a podal mi pistoli. Byla to ta samá, z níž střílel minulý den na střelnici. Zrzek vytáhl z kapsy kožené bundy kapesní kolt a sám Dwayne se natáhl na zadní sedadlo Buicku. Když se vynořil, leskla se mu v rukách dvouhlavňová brokovnice. Pojď se mnou, ukázal na mě. Byl jsem natolik ohromen, že jsem nebyl schopen žádného odporu, nohy mě prostě nesly za Dwaynem, přímo ke kufru auta.

Otevři to, řekl Dwayne. Poslechl jsem téměř automaticky. Uvolnil jsem zámek a otevřel úložný prostor jeho auta. To, co jsem viděl, mi vyrazilo dech a zachtělo se mi křičet. Nakonec jsem se však ovládl a nevydal ani hlásku. Bylo mi jasné, že kdybych začal dělat humbuk, Dwaynova brokovnice by se mnou udělala krátký proces.

V kufru auta se v kaluži moči a zvratků svíjela Jane Hopkinsonová, dívka z mé třídy. Nebyla mrtvá, její oči, když mě uviděly, vypadaly nejprve překvapeně, vzápětí do nich však vyhrkly slzy. Dívala se na mě prosebně…i když měla roubík a nemohla mluvit, úplně jsem slyšel, jak říká, ať něco udělám. Ať skoncuji s touhle noční můrou a ať všichni můžeme jít domů.

Bylo mi jasné, že Jane domov už nikdy neuvidí…

„Zrzku, Rogere, vytáhněte jí ven!“ přikázal Dwayne. Jeho rozkaz jsme splnili…když jsme Jane táhli ven z kufru toho proklatého auta, všiml jsem si, že mimo zápachu moči, zvratků a pozůstatků jakési jahodové voňavky je cítit také po toluenu. Ti dva parchanti ji museli omámit.

Položili jsme Jane na travnatý plácek, asi pět metrů od auta. Dwayne i zrzek si rozepnuli kalhoty.

„Tak co, dáš mi, nebo nedáš, ty kurvo?“ zachechtal se Zrzek a strhl z Jane její sukni i se spodním prádlem.

„Prej nejsem dost bílej, ty píčo!“ zařval Dwayne a dal jí pěstí. V zápětí jí vyrval z úst roubík. Jane by snad začala ječet, ale to se jí nepodařilo. Dwayne jí s děsivou rychlostí narval do pusy své péro, chytil ji za vlasy a prudkými pohyby své mohutné dlaně, při níž rval Jane s hlavy chomáče vlasů i s kůží jí nutil k felaci.

Zrzek se na to díval, smál se a popíjel skotskou. Když byl Dwayne po pěti minutách hotový, přiběhl k třesoucí se Jane, položil jí na břicho, zabořil jí hlavu hluboko do trávy potřísněné rosou a začal s ní souložit. Nevím, zda si vůbec uvědomoval, že už po pár minutách jeho desetiminutového čísla, Jane zemřela.

„Teď ty,“ řekl mi Dwayne. Já se na něj podíval. To přece nemohl myslet vážně.

„Jsi v tom stejně jako my,“ přidal se Zrzek.

Dwayne na mě namířil brokovnici. „Koukej jí vošukat, jinak se brzy setkáš se svým stvořitelem!“

S mrtvolou Jane jsem pod hrozbou násilí souložil asi hodinu. Prostě jsem nemohl dosáhnout vyvrcholení…když konečně přišlo, Dwayne po mně hodil balíček bankovek. Dalších pět tisícovek.

„Dobrá práce,“ řekl.

V ten moment se ve mně něco zlomilo. Před očima jsem najednou viděl všechna ta zvěrstva, jichž se ti dva zkurvysyni dopustili. Popadl jsem své Magnum a poslal Zrzkovi střelu přímo mezi oči. Dodnes jsem překvapen, že jsem se dokázal strefit a myslím si, že stejný šok prožil také Dwayne. Sice na mě stihl namířit svoji brokovnici, ale to bylo tak jediné…dříve, než stihl cokoli udělat, rozstřílel jsem mu dvěma přesně mířenými ranami tu jeho odpornou tlamu k nepoznání.

….

Ano, to byla ta odporná noc, kdy jsem poprvé zabil člověka. Těla všech tří lidí, co tu noc zemřeli, jsem naložil do Dwaynova Buicku a podpálil je. Několik měsíců jsem sice žil v neustálém strachu, že si pro mě přijde policie, ale nakonec byl celý případ uzavřen.

Se zbraněmi jsem koketoval i nadále. Po dokončení střední školy jsem se vzdal studia na universitě a nabrnkl jsem si mnohem výnosnější šolich. Společně s partou kamarádů, které jsem poznal na stejné střelnici jako Dwayna, jsme začali prodávat povětšinou automatické zbraně překupníkům na hranicích s Mexikem. Dvě takové akce měsíčně a máte dost peněz na nájem, jídlo, děvky a občas i nějakou tu drogu, no nekupte to.

Poslední akce se nám nicméně příliš nevydařila…mělo mi to dojít, protože už od počátku vypadala dost podezřele. Sejít se kvůli předávce uprostřed nočních lesů, kam není možné dojet autem…to je něco, čemu se každý dealer čehokoli snaží pokaždé vyvarovat! Peníze nicméně nesmrdí a za tuhle fušku nám jich mělo v peněženkách přistát kurevsky hodně.

Sotva jsme na místo dorazili, tak nás ze skal, obklopující lesní stezku, přivítala smršť výstřelů. Přivítání od mexické policie. Mí dva parťáci se sice snažili střelbu opětovat, ale proti tak výrazné přesile neměli sebemenší šanci. Do půl minuty byli oba mrtví.

Já se dal na útěk mezi stromy. Jedna ze střel mě zasáhla do ramene, další do nohy. Tělem mi začala projíždět prudká bolest, ale pokračoval jsem v běhu. Slyšel jsem za sebou dusot bot. Co to je za lidi? To nemůžou být normální fízlové…takhle by se přeci kvůli jednomu pašerákovi zbraní nehonili!

Když už jsem skoro nemohl, spatřil jsem svoji spásu. Husté, okem neprohlédnutelné křoví. Vyrazil jsem k němu…první krok, druhý krok, třetí kro…

V ten moment jsem padal do prázdna. Roklina, ukrytá v houští, mohla být hluboká tak třicet metrů. Při pádu jsem zavadil levou rukou o jeden z výklenků a zlomil si jí. Po dopadu jsem chvíli všechno viděl červeně a upadl do bezvědomí. Když jsem přišel k sobě, byla už noc. Rozsvítil jsem zapalovač, který naštěstí pád přežil lépe, než já a posvítil si, abych mohl vyhodnotit škody, které během pádu utrpělo mé tělo. Z obou nohou se na mě ve slabém plamínku zapalovače šklebily dvě obnažené kosti…jak jsem to viděl, opět jsem upadl do bezvědomí.

24. dubna

Pokusil jsem se trochu spát, ale nejde to. Ta bolest je nesnesitelná. Abych nějak utlumil tu, která mi do celého těla vystřeluje od nohou a levé ruky, zkusil jsem si zapalovačem trochu přiškvařit kůži na ruce pravé. Nic. Vůbec nic jsem necítil. Pálení jsem zanechal, až když kůže byla úplně černá.

25. dubna

Pokusil jsem se trochu prohledat hájovnu. Našel jsem akorát hromadu starého dřeva, připáleného na zátop. Pokud by se mi podařilo jej nalámat na menší kusy, mohl bych si rozdělat oheň. Začíná mi být zima…myslím, že můj život již nebude mít dlouhého trvání.

26. dubna

Nemožné se stalo možným. Usnul jsem. Sice vyčerpáním, ale i to se počítá. V noci mě navštívila Jane. Řekla, že mi odpouští a že ví, že ta hrozná věc nebyla z mé hlavy. Tento sen mě povzbudil, ani nevíte jak moc.

27. dubna

Živím se vodou, která do hájovny stéká po poškozených trámech a kořínky rostlinek, které si sem probojovaly cestu. Ven z hájovny nevylezu, vím, že to nemá cenu…v tomto stavu se stejně daleko nedostanu.

28. dubna

Dnes jsem opět na chvíli usnul. Probudilo mě podivné vrčení. Když jsem otevřel oči, tak jsem kousek od sebe spatřil starého, vypelichaného vlka. Na první pohled měl prašivinu, nebo vzteklinu. Ohnal jsem se po něm jedinou zdravou rukou. Na chvíli se ode mne vzdálil. Pak ale vycenil zuby a vrhl se mi za ohlušujícího štěkotu po krku. Jen tak tak jsem se dokázal převalit, aby mi jeho tesáky nezasáhly tepnu. Bohužel jsem se převalil přes tu posranou levou ruku…z bolesti jsem upadl do bezvědomí.

Když jsem se probudil, cítil jsem horkost po celém těle. Zimnici vystřídala horečka, odhaduji jí nejméně na jednačtyřicet stupňů. Snad až po celé jedné hodině jsem si všiml, že ten vlk mě sice nechal žít, ale nakonec přeci jen vyhrál…

Má pravá noha od kolena dolů je pryč. Na zbytcích visícího masa byly jasně zřetelné stopy tesáků.

29. dubna

Posledních několik hodin jsem střídavě upadal do bezvědomí a blouznil z horečky. Vidím tváře všech lidí, s nimiž jsem se v životě setkal…

Slyším pohyb kolem hájovny. Vlk se vrací pro další sousto. Když mě najde v bezvědomí…dost možná mě zakousne a já se už nikdy neprobudím. Musím se pojistit.

30. dubna

Pomocí ostré hrany kamene se mi podařilo amputovat si dlaň levé ruky. Jsem natolik omámený vším, co jsem v posledních dnech prožil, že mě to ani nebolelo.

Ruku se mi podařilo dohodit asi patnáct metrů od hájovny. Na odlákání vlka to snad bude stačit. Abych zvýšil efekt této mé léčky, trochu jsem jí opekl pomocí zapalovače. Vonělo to tak báječně, že jsem si dva prsty musel sníst sám. Nechutnalo to špatně.

1. dubna

Má návnada nezabrala. Vlk se v noci vrátil a ihned mi šel po krku. Podařilo se mi ho zahnat, když jsem mu náhodným pohybem zdravé ruky vypíchl oko. Ten Tvor…to snad ani nemůže být normální vlk. Spíše je to démon. Z jeho oka mi na ruku vytekl odporný černý hnis a zanechal na ní stopu jako po popálení kyselinou.

Usnul jsem. Když jsem se probudil, spatřil jsem Tvora, jak mi požírá druhou nohu. Neměl jsem sílu s ním zápasit, nechal jsem ho na pokoji.

Opět jsem usnul.

??

Nevím, jak dlouho jsem byl v bezvědomí, ale odhaduji, že tak pět dní. Hájovna je plná mé krve…Tvor se jistě několikrát vrátil a připravil mne o další části těla. Levá ruka je až k ramenu pryč, obě nohy jsou pryč, stejně jako nos a kus pravého boku. Jak je to vůbec možné, že stále žiji?

Možná tohle celé, co posledních několik dní prožívám, je trest. Ano, určitě je to trest. Za všechno špatné, čeho jsem se v životě dopustil. Musí to být nějaká forma toho…jak tomu Křesťané říkají…očistce! Vždy jsem se bál toho, co je po smrti. Teď už se ale nebojím…nemůže to být horší než to, co jsem prožil tady v té hájovně. Prostě nemůže.

Děkuji ti, Bože. Otevřel jsi mi oči.

---