V bílé noci

slyším táhlé blues životů
  do kterých jsem nestihl vstoupit
                       chci-li vůbec?

jejich průběh mi dokáže
    jenom rozvířit vlasy

po chvíli
  zůstávají nehybné
       stejně jako já

ohraničen pláství
ze které se mi nedaří vyklubat

        k čemu nicota
vyvstávající přede mnou jako zítřek

čekám na ránu
              která by vyplašila ticho
  panáka z tkání
             neschopného střílet
                            do vran

to já se stávám zázrakem
      kreací svých schopností
 už mi nestačí
     jen pohybovat zemí pod sebou
          a běhat chodidly

rozbíjím skulpturu nerozhodnosti

už nemám s kým soutěžit
  pouze hrany mezi tělem a světem
čekají
       až je rozpářu plastovou vidličkou

         až zažiju rodící se jistotu
svých činů v
       prostoru zážitků
                  z dovolené
                     paní uklízečky