DVOJÍ KREV 16. kapitola

                                                      16.kapitola

 

       V tichu lesa bylo slyšet praskání hořícího dřeva, šepot mihotajícího plamene a ševelení stromů plačících horkem žhnoucím z útrob rozpáleného popela. Stařena vsunula prsty do koženého váčku a vhodila do plamenů hrst rozdrcených kořínků Magické pýchy, horské byliny rostoucí na kamenech skalních převisů. Plamen zmodral, zasyčel a vzplanul vysoko nad jeji hlavu. S překříženýma nohama seděla na kožešině blízko ohně, šeptem odříkávala magické formule v Gódském jazyce, trhavě kmitala očima pod zavřenými víčky. Uchopila další váček připevněný ke šňůrce  u pasu, vsunula prsty dovnitř a vhodila do plamenů usušené listy Hadího jazyka rostoucího  pouze u pramenů řek. Plamen zasyčel dlouhým srrrrr a zbarvil se do smaragdově zelené. Opět promlouvala k bohům, opět kmitala zavřenými víčky, opět sáhla do váčku. Černá drť havraních křídel vzplanula černým sborem mihotajících se plamínků letících vzhůru k nebesům. ,,Ó bohové nebes, mocní a věční, vyslyšte mé prosby. Bohové země, propusťte své sluhy. Bohové lesa, pokorně vás prosím o duše bloudící nekonečnem. Žádám vás o službu zaplacenou krví," zaúpěla. Nožem se dotkla zápěstí a hrotem přejela po kůži. Z malé ranky se vyhrnula krev. Morgana natáhla paži před sebe přímo do víru ohnivých jazyků a nechala odkapat krupičky krve do ohniště. V plamenech to zasyčelo, zaprskalo, zaševelilo tichým fúúúúú a po její ruce se rozvinul závoj mlhy. Tvář jí potemněla, ústa zmodrala, oči zčernaly. ,,Bohové života i smrti, vzývám vás, vyslyšte mé prosby. Žádám vás o tyto duše. Žádám vás o tyto duše. Žádám vás o tyto duše," hlasitě odříkávala slova. Oheň se její paže nedotkl. Žárem nedotčené prsty opět vsunula do váčku. Když rozevřela dlaň ležely na ní dva pramínky vlasů. Vhodila je do plamenů a začala se modlit. Sotva se dva odlišně zbarvené úzké pramínky dotkly plamenů, v ohništi to zasyčelo, vzdychlo, zabublalo. Žena se ocitla v transu. Hlavou kmitala ze strany na stranu, pažemi vztyčenými nad hlavou kroužila a vytvářela pomyslné kruhy, rty zkřivené do bolestivého šklebu náhle doširoka rozevřela a s nádechem zaúpěla. Silou vůle vstala, otevřela oči a zahleděla se k mlhavému oparu vznášejícímu se u posvátných kamenů.  V šedivé mlze se mihotala silueta postavy. Vědma sjela pohledem k ohništi. Tmavě hnědý pramínek vlasů zůstal nedotčeně ležet na horkém kameni. ,,Mirano," vzdychla. Příliš dlouho její duše obývala podsvětí. Bohové ji již nevydali.  

        ,,Černá magie si žádá i své oběti. Vítám tě zpět, Williame," vlídně se pousmála k místu, kde šedá mlha dostávala tvar člověka. Pomalu se zhmotňovala do podoby muže, ve kterého stále ještě věřila, že může změnit osud svůj i její. Pomohla mu zemřít a nyní mu pomohla povstat. Než došel až k ní, jeho tělo bylo jeden celek, jedna duše, jedno srdce bušící životem. 

      ,,Kde je Winter Aragon, vědmo." Poklekl vedle ní. Jeho blankytně modré oči zářily v plamenech čarovného ohně.

        ,,Získáš ho nazpět, neměj obavy. Tobě patří tento meč. Ty jsi jeho pán. Tobě má našeptávat ledovým dechem. Jen ty ho dokážeš ovládat."

      ,,Co jsi zač? Zaříkávačka duší? Ranhojička? Vědma? Nebo snad čarodějnice? Byl jsem mrtvý nebo jenom spal? Pověz mi pravdu, ženo!" Zlostně s ní zatřásl. ,,Kdo má můj meč?!"

      ,,Znáš ho, Williame. Vzpomínej a dozvíš se to."

      William se zamyslel. Tvář mu bledla, když si začínal vzpomínat na chvíle před jeho uvězněním. Povolil stisk zubů, sklopil oči, vzdychl. ,,Vzpomínám si," vydechl. Stále hleděl k zemi. ,,On neví, jakou silou disponuje. Winter Aragon ho ovládne a zničí."

      ,,Muž z jihu postupuje na západ, do bažin. Chce pokořit Prokleté. Přísahal, že přivede svému otci Vlčí bojovníky. Touží po moci a slávě. Je posedlý pýchou a ctižádostí. Vnímám jeho myšlenky, pocity i strach. Myslí si, že ledové ostří tvého meče ho dovede k vítězství, ale já znám jeho osud proto se nebojím," vlídně se pousmála s očima hledícíma do mužovy tváře. 

      ,,Kdo jsi?" promluvil s prosbou v očích.

      ,,Jsem osudem vás všech. Jsem od všeho trochu. Jsem tím, kým si přeji být. Snad čarodějnice, vědma, bylinkářka, zaříkávačka duší, pouhá stařena, magika patřící mezi nesmrtelné nebo jedna z Burhanských bohů putující s Vlky. Ochránkyně jejich rodu. To vše mohu být. Vyber si." Lehce pozvedla paži k nebesům. ,,Pohleď, Williame, tam vysoko v horách za horizontem je počátek všeho žití. Jednou se tam budu moci vrátit. Tento rod je mou poslední cestou. Musí přežít, rozumíš? Nedokázala jsem ochránit Faruny, Gretony ani Raly. Zbyla pouze nepatrná část Morgonů, lovců horských šelem. Poslední hrstka vyvolených." V očích se jí zablýskla slza. 

        ,,Již nejsem nikým. Jsem pro všechny mrtvý. Stanu se přízrakem těch, co mě znali. Ví o mě i ten chlapec? Tuší, cos právě učinila? Zná tvou pravou tvář? Nebo si myslí, že jsi pouhou stařenou pomáhající zraněným? Pověz," zaševelil mírným hlasem. Nemělo cenu nenávidět tuto ženu za činy spáchané někým jiným. To Rodriga by měl nenávidět. To on ho uvrhl do sklepení, nechal zbičovat a odcizil mu jeho vzácný meč. ,,Jak je daleko armáda lorda Rodriga?" Pozvedl oči ke stařeně. Stále se na něho dívala. Zkoumala jeho rysy, tvar rtů, modré oči, světlé vlasy. Zamračeně vstal z podřepu a ze zvyku sáhl po jílci meče. Dlaň mu sjela po koženém opasku. William sebou cukl, když si uvědomil, že místo meče svírá rukojeť malé dýky. ,,Proklatě!" zaklel. ,,Kde to vlastně jsme? Kde jsou lovci? Kde je ten tyran!" rozzuřeně zabodl dýku do kmene stromu, u kterého byl přivázaný černý kůň. Kabátec přepásaný širokým opaskem se u kolen zavlnil při prudkém pohybu stranou. Uvědomil si, že necítí žádnou bolest v poraněném rameni ani v přeražených žebrech. Vyděšeně se ohlédl k ženě. Náhle měl sucho v ústech a strach mu přidušeně svíral hrdlo. ,,Jsem živý nebo mrtvý?!" přerývaně vyslovil těchto pár slov. Tušil zlou odpověď.

        ,,To záleží na tobě, jestli se budeš chtít vrátit nebo zůstat. Znám tvou minulost a znám i Annu Mariu. Stále ji miluješ, vím to. Přál by sis její život vrátit nebo odejít za ní. Cítila jsem tvojí touhu, splněný sen. Slyšela jsem přísahu manželství mezi tebou a jí. Cítila jsem štěstí a lásku. Ta slza byla vírou, co mi stačila k tomu, abych učinila tento náročný krok ke vzkříšení."

        William poklekl před stařenu a prosebně se jí zadíval do očí. ,,Potřebuju získat nazpět Winter Aragon." Lehce stiskl její vrásčité ruce do dlaní. ,,Musím ho mít. Ty víš, co pro mě znamená. Je mým životem. Pověz, stařeno, kde je lord Marschell? Co se stane, až se střetneme?"

       Viděla vše, co se odehraje za několik dní, ale přesto její tvář zůstala klidná. ,,Stane se to, co se má stát, Williame. Měla jsem vidění. Cítila jsem strach, bolest, utrpení, ale i úlevu. Viděla jsem mrtvé, zraněné, zkrvavené muže mého rodu rukou lorda z jihu. Opeřenec útočící na vlka je i tvým nepřítelem. Touží pokořit Vlky, ale Worhan je silný bojovník. Ty mince cos mu daroval, dodaly jeho tělu novou magickou sílu. Stal se Burhanským bojovníkem. Nyní ho budou následovat i Prokletí s Bludnými. Je víc než jen nesmrtelný," letmo se pousmála, ,,je vyvolený."

       ,,Jak mám bojovat, když nemám meč? Lord Rodrigo se jen tak nevzdá mého meče. S obyčejnou ocelí nemám šanci zvítězit. Winter Aragon je....."

      ..... ,,Je stejně ostrý jako tento," vyhrkla, aniž by ho nechala domluvit a vytáhla z vaku u sedla černého hřebce cosi zabaleného v kožešině. William zvědavě sledoval, jak povoluje pásky, rozmotává kožešinu a odhaluje ostří neznámého meče. Jeho čepel byla dokonale lesklá, hladká, téměř stejně široká jako měl Winter Aragon.

       Když odhalila zlatou záštitu, kůží omotaný jílec s podivně černou hlavicí, William se pokřižoval. ,,Ďábelsky černá jako tvé oči, stařeno." Zvědavost však překonala obavy a lehce přejel ukazovákem po černém oku. Pevně stiskl kožený jílec oběma rukama a pozvedl meč nad hlavu. Švihem sekl ze strany na stranu, obkroužil pomyslný kruh a pozvedl ostří před obličej. Sledoval lesk vybroušené oceli ukované žárem Gárijských ohnišť. ,,Co je to za meč?" zašeptal udiveně. Černá hlavice se leskla jako drahokam. Meč byl nezvykle hladký bez žádných rytin ani písmen, jen tři odlišné barvy zářily v dokonalosti. Stříbrem pokrytá čepel, zlatá záštita a černá hlavice.

       ,,Je to meč mých bohů. Boha stříbřité Luny, Slunce a dvojí krve. Modlím se k Velkému vlkovi, aby uchránil naše duše před prokletím a dovedl můj lid k vítěznému konci. Modlila jsem se i za tebe, Williame a odpovědí na mé prosby byl tento meč. Věřím, že ti bude dobrým přítelem," usmála se vlídným téměř mateřským úsměvem.

       William odepnul opasek, poklekl vedle rozložené kožešiny a provlékl ho koženým okem dlouhé dřevěné pochvy potažené kůží. Zasunul meč a opaskem opět přepásal kabátec. ,,Bůh s tebou, stařeno," zašeptal. Poklekl před ni a sklonil hlavu. ,,Změnil jsem se. Sloužil jsem špatným lidem, teď to vím. Církev ani král neměli právo vraždit nevinné jen proto, že se chovají jinak. Byl jsem slepý, otupělý klamnými slovy, podezíravý a oddaný královské koruně. S inkvizitorem jsem vraždil tvoje lidi, protože jsem k tomu byl přesvědčen církví. Tys to věděla, přesto jsi mě zachránila. Proč?"

       ,,Kdysi dávno jsem žila na jihu. Náš tábor napadli vojáci a pobili mnoho lidí, ale pak se objevil cizinec. Měl světlé vlasy, blankytně modré oči a bohatě zdobený meč. Každý z jeho úderů našel svůj cíl. Byl ti tak podobný, Williame z rodu Hornwellů."

        ,,Jak se jmenoval ten muž?" zaváhal.

        Žena se usmála. ,,Nevím nebo si už nepamatuji, ale tvář mám stále před očima. To ty jsi tím mužem, možná jen součástí nebo vzhledem, možná v tobě proudí jeho krev, možná jsi legenda, která se vrací, abys pomohl zvítězit pravdě."

        ,,Legenda?" ušklíbl se. ,,Nechci se bavit o přeludech. Řekni, kde najdu lorda Marschella. Tenhle přelud brzy zemře a s ním i jeho věrní vojáci. Je to trýznitel, vrah, zloděj, krysa mezi lordy."

        ,,Tvá víra tě opouští a to není dobré. Zlost ovládá tvou mysl. Jsi věřící muž? Oddaný Bohu, jedinému Bohu, tvému Bohu. Každý občas dělá chyby, ale zvaž svá slova, než učiníš rozhodnutí."

       ,,Nežádám tvé rady, ženo! Chci vědět, jakým směrem se ubírá. Jak je daleko a kdy se střetneme. To jediné mě zajímá."

      ,,Vidím, že spěcháš do záhuby, stopaři. Popohání tě chtíč a nenávist," vzdychla. ,,Grufen je tvůj, jestliže máš zájem," ukázala k černému hřebci. ,,Ukáže ti cestu k Worhanovi. Nesmíš zklamat, Williame."

       ,,A ty? Kam půjdeš?" ztišil hlas. Dlaní přejel po koňském krku. Černá srst se zachvěla při doteku. Hřebec stál klidně, jen nepatrně pokyvoval hlavou a nozdrami natahoval pach svého nového pána. Kožené pásky otěží mu klesly podél krku k sedlu pokrytém kožešinou. William se vyšvihl do měkkého sedla, zasedl a přitáhl otěže. Kůň se otočil dokola a stanul před stařenou. Mlčky sledoval její vrásčitý obličej posetý drobnými jizvičkami. 

      Morgana vzhlédla k jezci sedícím na netrpělivě odfrkávajícím bujném oři. ,,Bohové jsou s tebou, Williame. Budu se modlit za vaše vítězství. Jdi a bojuj ve jménu spravedlnosti," vyslovila se záchvěvem obav. Stále si ještě nebyla zcela jistá, zda nepodlehne pokušení vzdálit se Bohu a podlehnout nenávisti. Má v sobě vzpurnou krev bojovníka, snad proto se nikdy nestal mnichem, ba naopak toužil vstoupit do řad královského vojska a sloužit po boku slavných velitelů jako byl například John z Kentu.

       Na nepatrnou chvíli svým tělem zastínil Slunce pronikající mezi špičkami stromů. Zdál se jí neuvěřitelně jiný než ostatní muži z rodu. Světlá pleť, krátké téměř bílé vlasy měl sice trochu odrostlejší, ale přesto mnohem kratší než ostatní a blankytně modré oči. William přitáhl levou otěž, kůň otočil hlavu, pak celé tělo a kopytem hrábl do sněhu. Napřímil se v sedle a naposledy se zadíval na stařenu, která pro něho byla stále ještě příjemně záhadnou bytostí obehnanou závojem tajemna. ,,Bůh s tebou, stařeno," letmo se pousmál a pobídl koně ke cvalu.

 

                                                        ***

 

         ,,Utáboříme se!" zavelel Breden.

         ,,Není vhodná chvíle na lelkování, pokračujeme!" křikl Rodrigo.

         ,,Koně i vojáci jsou unavení. Musíme si odpočinout nebo snad chceš, aby se muži vzbouřili? Je zima, plno sněhu a slyšíš?" zachvěl se mu hlas. V dálce bylo slyšet vlčí vytí. ,,Jen chvíli, můj lorde," prosil.

          ,,Zbabělci," odplivl si Rodrigo. ,,No dobrá, ale jen chvíli na jídlo, pití a na nakrmení koní. Přineste krmivo pro koně!" zařval do davu, ale ihned se ohlédl opět k Bredenovi. ,,Máš je na povel. Jsem netrpělivý, Bredene, velmi netrpělivý," zavrčel se zlostnýma očima. Cítil, jak ho meč studí u pasu. Nervózně seskočil z koně a dlaní v rukavici stiskl jílec. V ten samý okamžik mu hlavou projela nesnesitelná bolest. Záblesk čehosi budoucího, co se má teprve stát. Viděl v utržcích několik scén. Boj mezi nimi a Vlčími bojovníky. Tváře zkrvavené a znetvořené vlčími tesáky. ,,Ach néééé," vykřikl, dlaněmi odhodil přilbici z hlavy, přitiskl je na spánky a zhroutil se v křeči do sněhu.

        ,,Rodrigo!" zvolal Janisch a rychle spěchal k němu. V pokleku ho uchopil za ramena a vyděšeně s ním zacloumal. Rodrigo stáhl dlaně z obličeje a nepřítomně hleděl na svého strýce. Mlčel, nehýbal se, nereagoval na hlasy kolem něho. Jen se díval do dálky k vrcholkům hor. Opět uviděl stopařovu tvář, jeho modré oči, světlou pleť, světlé vlasy. Stál nad dním s mečem v ruce a chystal se seknout. ,,To není možné!" vykřikl v agónii, vytřeštil oči a rukama si zakryl obličej. ,,Ty jsi mrtvý! Mrtvý! Mrtvý!" řval hrůzou a bolestí v celém těle. Jeho lesklá zbroj břinkala při každém prudším pohybu o sebe jako zvon ve věži. Dva z vojáků ho museli přitlačit  koleny k zemi, aby nebyl schopen pohybu, pevně ho drželi a čekali až záchvat přejde.  Breden mu z temene stáhl látkovou kapuci chránící hlavu před mrazem. Úlekem strhl ruku stranou. Lordovy vlasy byly jiné. Mezi zlatavě blonďatými vlasy prosvítaly zcela světlé až bílé pramínky. ,,Co je to?" vyděšeně pozvedl oči k Janischovi.

       Vysoký muž v matné zbroji sir Gregor poklekl vedle svého chráněnce, sundal si rukavici, pozvedl mu hlavu a podložil ji složenou kožešinou. Rodrigo měl stále vytřeštěné oči, ale už se nebránil. Klidně ležel s hlavou na teplé podložce. ,,Viděl jsem ho. Jeho proklatou tvář a ty pronikavé oči mě stále ještě bodají do mých. On je přece mrtvý. Nemůže se vrátit. Je mrtvý," šeptal se zaťatými pěstmi. Křečovitě svíral strýcův rukáv od kabátce. Janisch klečel po jeho pravici vedle Bredena, který nyní vstal, aby se mohl vzpamatovat a srovnat si myšlenky. To ten meč ho duševně ničí, zamyslel se. To on je příčinou jeho záchvatů. Ten ďáblův meč začíná ovládat jeho mysl. 

      ,,Bredene?"

      Otočil se k Janischovi. ,,To ten meč ho ovládá. Měl by se ho zbavit. Stává se z něho někdo jiný. Je necitelnou zrůdou dychtící po moci. Kde má Dračí srdce, symbol rodu Marschellů? Nevěřil snad v jeho sílu? Je snad přesvědčen o nadpřirozenu tohoto meče? On není tím, koho Winter Aragon poslouchá. Nepatří mu a tohle je trest za zločin, který spáchal na stopaři. Děsí jeho myšlenky a ovládá jeho tělo. Viděl jsi ty vlasy? Proč mu bělají? Proč ho ovládá démon v podobě šílenství?"

       ,,To se brzy dozvíme. Blížíme se k místu střetu. Mám dojem, že o nás vědí. Je před námi den nebo dva dny cesty ledovou planinou. Jídla máme dost, ale ten mráz," povzdychl si, ,,oslabuje koně i vojáky. Zima, ta krutá zima," zaúpěl a promnul si dlaně, aby si je trochu zahřál.

 

                                                            ***

 

          Šedý stín zavětřil, čenichem vztyčeným vzhůru, pach hniloby. Zavil a otřel se bokem o Worhanovu nohu. Mladík stál nehybně čelem k lesu s hrdou tváří bojovníka a čekal na příchod vládců močálů a vroucích pramenů. Vlk ustoupil o krok zpět. Cítil jejich přítomnost. Mlha se řinula zpoza stromů, prohnala se přes jejich těla a zahalila keře trnovníků průsvitným závojem lehounce se vlnícím mezi větvemi. ,,Ve jménu brikangalgins. Ve jménu Velkého vlka. Ve jménu Groduse, vládce všech Prokletých, žádám vás o pomoc," pronesl nahlas. Ruce měl zvednuté nad hlavu s dýkou v dlani, tak aby její hrot směřoval k lesu. Dýka se rozzářila stříbrným leskem jako pochodeň. Na hrudi se mu leskl Burhanský Grut navlečený na koženém řemínku. Místo uprostřed hrudníku, kde propálil kůži, bylo již scelené. Worhan se neklidně ošil. Čekal již dlouho a trpělivost mu docházela. Náhle vlk zavyl a s ním celá smečka. Váhavě se ohlédl, ale vtom se ozvalo zakřupání zmrzlého sněhu. Z šera mlhavého závoje vystoupil zástup temných bytostí z bažin. Vyzáblé, pokřivené, černou kůží potažené vojsko Prokletých se klátivou chůzí blížilo k Worhanovi. Napůl vlci napůl lidé stanuli v těsné blízkosti svého nového vůdce, poklekli, sklonili své protáhlé hlavy a vzdali hold vládci všech vlků. Za nimi klečeli podivné bytůstky připomínající skřety opírající se o svá kopí.

        Worhan letmo přelétl pohledem celé své vojsko z podsvětí a roztřesenými prsty pravé ruky vklouzl do srsti věrného přítele. Šedý stín pozvedl čenich, zavětřil, štěkl a spokojeně si sedl. Vyvolený kmene Vlčích bojovníků stál sám před stovkou chrčících a funících démonů prokletých bohy. Ostatní lovci byli daleko a připravovali se na tvrdý úder nepřítele. Worhan věděl, že nesmí zaváhat. Nesmí ukázat slabost, jinak by zatím klidní a podvolení démoni přestali respektovat jeho vůdcovské postavení, vrhli by se na něho a roztrhali na kusy. 

 

                                               ***

 

      Anna si promnula oči. Uvědomila si, že prospala půl dne. Venku byla již tma, jen plamínky loučí a ohnišť světelkovaly mezi stromy. Jazykem si přejela po suchých rtech. Měla žízeň, ale vodu, co měla u sebe ve vaku již dávno vypila. Také nutně potřebovala čůrat. Skousla bolestivě spodní ret, ale nemohla ten tlak vydržet. Opatrně vykoukla zpoza plachty, aby se přesvědčila, zda je možnost opustit úkryt a vběhnout za nejbližší keř. Už se chystala vylést, když vtom ji kdosi zakryl ústa dlaní. Vzlykla leknutím, ale to bylo vše, co mohla s dlaní těsně přilnutou na rtech, učinit. Vyděšeně zamrkala, aby uvolnila slzy, co se jí tvořily pod víčky. ,,Psssst," zasyčel známí hlas. Janisch odtáhl dlaň v rukavici z jejich rtů a poklekl naproti ní. ,,Co to děláš! Chceš se prozradit? Skončit s podříznutým hrdlem? Okamžitě zalez!"

        ,,Musím čůrat," zašeptala zoufale.

        ,,Nutně?"

        ,,Nutně," vzlykla.

        Janisch se rozhlédl kolem sebe. ,,Vylez!" poručil tichým hlasem. Dívka se vysoukala z povozu a nechala se táhnout svým ochráncem do tmy lesa. ,,Pospěš si," špitl. Anna se schovala za keř. Janisch byl nervózní, divný pocit mu stahoval žaludek. Tma byla jejich největším nepřítelem. Rodrigo se opět choval, jako by se nic z toho neodehrálo. Jednal u ohniště s Bredenem a Gregorem o další cestě, jedl opečeného králíka uloveného vpodvečer na planině a zapíjel ho šípkovým vínem.

      ,,Mám hlad, lorde Janischi," špitla Anna.

      Janisch se k ní sklonil. ,,Později ti přinesu maso a placku. Teď se musíš vrátit. Je to tu nebezpečné, jak pro tebe, tak pro mě. Nechápu proč tě skrývám. Měl jsem tě poslat zpět do Havraní tvrze. Ohrožuji tvůj život, ale něco mi říká, že jsem udělal správné rozhodnutí. Jestli Bůh dá a přežiju to, vezmu tě sebou na jich."

      Anně se sevřelo hrdlo štěstím. Konečně našla někoho, kdo ji ochrání a bude mít rád. Lord Marschell byl sice starý muž, ale plný sil a odhodlání změnit svůj dosavadná život. Anna byla tou hvězdičkou, která ho hřála u srdce. Neměl příležitost chovat svého syna v náručí a tato dívka je v jeho letech, proč by nemohl pojmout toto křehké stvoření za svou dceru. Kostnatá malá ručka se dotkla jeho paže. ,,Lorde Marschelli," zaševelil tichý hlásek, ,,mám strach."

       Janisch trhl hlavou ke straně. Zakřupání větviček poházených na sněhu přerušilo jeho myšlenky. Strhl Annu za sebe, aby ji chránil před útokem šelmy. S rukou připravenou na jílci meče bedlivě sledoval okolí.

        ,,Je to utrpení chodit v téhle kruté zimě močit," odplivl si Breden. ,,Lorde Janischi?" překvapeně pozvedl husté obočí. ,,Proč se zdržujete mimo teplo ohně? Ta zima mě zabije dřív, než to udělají ti proklatí Vlci," zavtipkoval, ale ihned se upřeně zadíval na plášť vlnící se za lordovými zády.

       Janisch věděl, že je Anna prozrazena a hbitě odpověděl. ,,Znám tě odmalička, Bredene, a proto vím, že jsi ochoten udržet tajemství. Prosím, abys přísahal na svůj život, že neprozradíš nic z toho, co právě uvidíš."

       ,,Já přísahal na mnoho věcí, ale na svůj život jen jednou. Kdo je za tvými zády, lorde Janischi?"

       Anna vystrčila hlavu zpoza zad a zamžikala očima.

      ,,Dítě? Co tady u všech démonů dělá?" zaklel.

      ,,Utekla z Havraní tvrze. Přistihl jsem ji pod plachtou, když už jsme byli příliš daleko od hradeb. Vlci by ji zardousili. Bredene, žádám tě, abys mlčel," prosebně bez vyhrožování mu pohlédl do očí a položil dlaň na jeho rameno. Dívenka jen mlčky přihlížela jejich rozhovoru.

       ,,Nemůžeme se přece starat o dítě. Jsme vojáci ne chůvy."

       ,,Tys věděl o druhém dítěti lady Katarýny? Bylo moje, ale bratr mi nedovolil si to drobátko ani pochovat. Nedovolil mu ani to, aby se narodit. Ta myšlenka, touha spatřit opět Katarýmu s dítětem mě držela celých těch deset let při životě. Po celou dobu jsem si myslel, že dítě žije. Tohle děvče mi tak nějak přirostlo k srdci. Je podobná Katarýně a snad i dítěti, které jsem nemohl vychovávat. Deset dlouhých let," povzdechl si Janisch.

       ,,Rodrigo o tom ví?"

       ,,Ano," vzdychl. ,,Rozzuřil se, chvíli mě nenáviděl a snad i svého otce, matku i sám sebe. Rodrigo je tak stejný jako můj bratr. Stejně vznětlivý, vzpurný, nenávistivý a přesto je Katarýna oba nadevše milovala. Lituji svého selhání. Lituji, že jsem podlehl citům k ní. Lituji všeho, co se stalo potom. Katarýna nemusela zemřít, kdybych nebyl slaboch. Trest jsem přijal bez protestu a sám se tak odsoudil k letům stráveným v pekle," rozčíleně zvýšil hlas.

       Breden přikývl. ,,Dobře. Jen kvůli tobě, lorde Janischi, budu mlčet."

      Dívenka se usmála. Lord Janisch je vážně jejím ochráncem. Udělá vše, co jí řekne. Hlavně, aby ji odvezl pryč.

      Breden se už na nic nevyptával, pokynul hlavou a odešel.

      Janisch poklekl k Anně a snažil se mluvit povzbudivým hlasem. Vysvětlil jí, že nesmí vystrkovat hlavu ani žádnou končetinu zpod plachty. Nesmí se za žádnou cenu hýbat. ,,Zítra možná zaslechneš boj, řev, zvonění ostří mečů, podivné zvuky nahánějící hrůzu, ale za žádnou cenu nesmíš vylézat. Pod plachtou jsi v bezpečí, rozumíš? Až bude konec, já nebo Breden si pro tebe přijdeme. Neměj strach, děvče," dodal s výdechem.

       ,,Jmenuji se Anna," špitla roztřeseným hlasem. Vsoukala se pod plachtu, přitáhla si kožešinu až k bradě a s leskem v očích sledovala, jak se lord usmál a stáhl roh plachty, tak aby nebylo vidět nic z toho, co je uvnitř. Cítila se sama, slabá a unavená, vyčerpaná hlady a žízní. Slíbil, že přinese kus masa a žitnou placku. Nebezpečně jí zakručelo v břiše. Zavzlykala schoulená pod pokrývkou a opatrně si sáhla na bolavé břicho.

       Kručení neustalo, spíše naopak bylo častější a hlasitější. Čekání na jídlo jí připadalo jako věčnost. Slzy jí kanuly po tvářích. Suché a popraskané rty od zimy začínaly bolet. Byla zvyklá dostávat  jen nepatrný příděl jídla, ale nikdy nebyla tolik hladová jako nyní. Se žalem u srdce se překulila na břicho, zabořila tvář do chlupatiny a tiše plakala.

     Téměř usínala vyčerpáním, když se plachta pohnula a ve světle louče se objevila Janischova tvář. Muž na Annu sykl a podal jí kus pečeně a jednu placku ze své zásoby jídla. Byla již okoralá, ale dívence připadala jako dar z nebes. ,,Ještě vodu," špitl a podal jí kožený vak s vodou. Anna popadla vak a s vyvalenýma očima hltavě pila. 

     ,,Nehltej! Vodu máš i na zítřejší den. Další už nedostaneš. Vzpomínáš, co jsem ti dnes řekl? Zítra mušíš zůstat schovaná. Když budeš tiše, tak přežiješ."

      ,,Nechci zůstat sama. Já v tebe věřím, můj lorde. Věřím, že budeš žít a odvedeš mě do bezpečí. Věřím, že všichni bohové budou stát při tobě. Nesmíš zemřít, nesmíš, nesmíš," žalostně vzlykala, hubenými dlaněmi si stírala slzy z očí a sotva slyšitelným hlasem ho žádala, aby zůstal.

     ,,Tiše!" okřikl ji. ,,Sněz to a spi," dodal tišším hlasem. Zmizel za plachtou a v ten okamžik, jakoby se pro Annu zastavil čas. Náhle se jí sevřel žaludek a nedostala do něho už jediné sousto. Schoulila se pod kožešinu a zavřela oči. Bála se probuzení. Nejraději by to všechno zaspala tvrdým spánkem beze snů, ale věděla, že to není možné, že ji zítra probudí hluk nebo poplašná trubka a ona bude čekat na smrt, či život? ,,Musím zůstat neprozrazená. Musím zůstat naživu. Musí mě lord Janisch odvést do bezpečí. Musí přežít, aby mi pomohl. Musí přežít," šeptala v polospánku. Rty se jí neslyšně pohybovaly, oči měla zavřené, tváře vlhké od slz.

 

                                             ***

 

        ,,I vyvolení musejí odpočívat, posaď se ke mně," pobídl Worhana postarší prošedivělý muž s dlouhou bradkou sepnutou páskem a táhnoucí se až k hrudi. Nejen vlasy, ale i vous měl postříbřený šedinami. Seděl na kožešině u plápolajícího ohně a rukou naznačoval, aby si k němu přisedl. Worhan usedl vedle něho. Se svěšenou hlavou mlčel.

       ,,Máš strach?" promluvil stařec a vhodil do ohniště několik klacíků.

       ,,A ty?" zeptal se bez pohnutí hlavy. ,,Ty máš strach?"

       ,,Jen hlupák se ničeho nebojí. Ano mám strach. Nemám čistou krev, mě nechrání magie, já zítra zajisté zemřu, ale nyní jsem ještě živ a zdráv. Jím pečeni, piju šípkové víno a rozmlouvám s věrným přítelem. Co bych si mohl víc přát?" s úsměvem se podíval Worhanovi do očí. Mladík strnule hleděl na starce, na jeho vrásčitou pleť, na upřímné oči přítele, který mu právě dodal odvahu k pousmání.

       ,,Jsi vyvolený, už nepotřebuješ mou ochranu. Budu moct odejít s vědomím, že zvítězíš nad zlem, ať je v jakékoliv podobě. Bohové tě ochrání, Worhane."

        ,,I tebe Fardone," posmutněl. Věděl, že má stařec pravdu. Stále je dobrým a hbitým válečníkem, ale proti přesile neobstojí. ,,Je zvláštní, že právě Prokletí se přede mnou sklonili a oddaně budou bojovat po mém boku. Nenávist je zapomenuta i bohové jim požehnali a společně s Bludnými zvítězíme."

        Stařec se rozhlédl po tábořišti. ,,Budeme muset ochránit ženy a děti. To oni musejí přežít, oni jsou naší budoucností. "

     Worhan se díval ke stanům z kožešin. ,,Není jich mnoho, ale máš pravdu, oni musejí přežít. Skřeti se o jejich bezpečí postarají. Jsou hbití a nelítostní." V jeho hlase zněla lítost. Hleděl na ženy sedící před stany z kůží a v dlani svíral Grut.

       ,,Život není lehký, Worhane. Tvá matka ten svůj obětovala, abys ty mohl žít. Dala ti všechnu svou sílu, magii i odvahu, abys mohl vstoupit do světa vyvolených. Morgana jí předpověděla budoucího vůdce a vládce Vlků. Umírala s úsměvem na rtech, protože věděla, že budeš žít. Vzpomínám si na noc bez hvězd. Burácení ledového dechu přehlušil hrom. Sněhová vánice se prohnala tábořištěm a uhasila oheň. Stany se nadouvaly a trhaly se na cáry. Bylo slyšet vlčí vytí. Šedý stín vedl svou smečku dlouhou cestu, až k tobě, aby propojil svou krev s tvojí. Stál opodál a vyčkával na tvůj příchod. Morgana vzývala bohy, odříkávala modlitby, čarovala nad tělem ubohé ženy na pokraji sil."

      ,,Její tvář znám odmala. Viděl jsem ji čarovat, vzývat bohy, léčit zraněné na pokraji smrti, předvídat budoucnost, vyprávět příběhy. Kým vlastně je?" vzhlédl na starce. Černé oči se zaleskly ve světle plamenů.

      ,,To vědí jen bohové," odpověděl s úsměvem Fardon. ,,Tvůj dět mi jednou vyprávěl o vědmě, která pocházela z jihu. Její magie byla všemocná. Vzývala bohy, mluvila k nim, tancovala mezi plameny a mluvila cizí řečí. Ďábelská rejdění zakončovala vhazováním čarovných bylin do ohně, po kteých se plameny zbarvovaly do prazvláštních barev. Vyvolávala duše zemřelých a zhmotňovala jejich těla. Ta vědma byla poslem Burhanských bohů."

      ,,Chceš říct, že Morgana je tou ženou? Vědmou, která chrání náš rod? Proč tedy nezachránila mého otce? Proč nevzkřísila Miranu? Je to jen bylinkářka, stařena léčící bylinkami. Svou magií je sice výjimečná, ale nepatří mezi bohy. Zítřek zpečetí náš osud, ale ona u toho nebude. Řekla mi, že odchází zpátky do hor, aby mohla v tichosti rozmlouvat s bohy a prosit je za naše vítězství. Já věřím, že válečníka z jihu porazíme i bez její modlitby. To my zítra budeme bojovat ne ona. Nenávist vrhá démonického lorda proti hrotům našich dýk. Proč vlastně čekat až do východu Slunce? Proč nemám vyslat Prokleté, aby ukončili jejich trápení? Proč otálím a rozmlouvám s tebou místo toho, abych zničil jednou provždy bezvěrce poslouchající pomateného vraha nevinných? Řekni!"

      Muž si pohladil dlouhý vous, přihmouřil oči, svraštil čelo. S povzdechem vstal z kožešiny a upřeně se zadíval na mladíka. ,,Protože jsi spravedlivý." Odvrátil vář a bez žádného dalšího slova útěchy odešel ke stanům.  

      Worhan vzhlédl k hvězdám světelkujících na černé obloze. ,,Spravedlivost, věrnost, čest. K čemu to všechno je, Morgano! Ženo mnoha tváří. Prosím o smilování nad dušemi nevinných. Pověz, jestli je v mých silách zabránit boji. Nechci prolévat krev tolika mužů. Toužím jen po jedné lidské bytosti. Chci jen toho, který touží po mé smrti. Chci lorda z jihu. Slyšíš mě, Morgano?! Jestli jsi tak mocná, ukaž se! Morgano!!!"

      Na černé obloze se cosi pohnulo. Jasně zářící hvězda prolétla černotou a zanechala po sobě dlouhý zářící bič pomalu mizící mezi ostatními hvězdami. Worhan nevěřícně zamrkal. Znamení z nebes. Bohové mi ukazují cestu.

 

                                        ***

 

       ,,Co je to?" Breden ukázal prstem k nebi. Záblesk letící hvězdy s dlouhým ohnivým bičem pomalu mizel za stromy. Prst se mu chvěl nejistotou. Bál se tohoto znamení. Věděl, že padající hvězda vždy znamená nepříjemnost, nepokoj, či zradu. 

       ,,Posílím stráže. Dnes v noci nastane změna a bojím se, že dojde k prolití krve."

       ,,Lorde Janischi, měl jsi někdy pocit beznaděje? Strach, co se stane v následující chvíli? Nutkání utéct a skrýt se před něčím, co má nastat? Trápí mě nejistota, tohle mrazivé místo i Rodrigo. Bezhlavě se žene do neznáma. Neposlouchá mé rady ani varování před Vlky. Tolik si je jist svým vítězstvím, že pohrdá každým mým slovem. Já nejsem nikdo, ale tebe by mohl vyslyšet. Jsi jeho strýcem, věrným pobočníkem a přítelem. Řekni mu pravdu o Vlcích.

       Lord Janisch stáhl ruku z meče a položil ji Bredenovi na rameno. ,,Milý příteli, on neposlouchá nikoho, je zaslepený touhou ovládnout jejich duše, či démony nebo jak tomu říká. Snažil jsem se mu vymluvit tohle bláhové jednání. Prosil jsem ho o ukončení honu na Vlčí barbary. Dlouze jsem vyprávěl moje zkušenosti se skřety i vlčími démony, ale marně," povzdechl si. Jeho tvář byla náhle o deset let starší, poznamenaná starostmi o životy nevinných vojáků.

        ,,Náš osud je zpečetěn," řekl rozechvěle a vzhlédl k nebi. ,,Bůh nás už dávno opustil. Naše duše patří peklu, ale co to děvče?" Prudce se ohlédl k povozu. ,,Ona je ještě dítě. Neměla by tu být."

       ,,Nikdo z nás tu neměl být, ale osud nás svedl dohromady a my musíme čelit smrti. Je pozdě na úvahy o změnách," poplácal ho po rameni Janisch. ,,Je čas odpočinku. Pár hodin spánku ti dodá sílu a osvěží mysl." Napil se svařeného vína vonícím po hřebíčku a odešel za muži na hlídce.

      Breden se zahleděl k jílci meče. Prsty svírající kůží omotaný jílec se třásly. Poprvé byl zmatený, zviklaný obavami a touhou vniknout do Rodrigova stanu a ukončit jeho život, odvolat boj a vrátit se domů. Uvažoval, jaké by to bylo pocítit svobodu. Zabodnout hrot meče do masa, proniknout kostmi a nedovolit jediný vzdech, nechat vytrisknout rudě zbarvenou krev na bílé rouno pod tyranovým tělem. Ohlédl se ke stanu zdobeného praporcem, poklekl, sklonil hlavu a modlil se. ,,Bože, odpusť mi všechny hříchy. Zabíjel jsem v boji, v soubojích i v myšlenkách. Nenáviděl protivníky i přátelé. Smrt mě doprovází celým životem a já ji oddaně naslouchám. Nyní jsem se před tebou, Bože, vyzpovídal a ulehčil si od hříchů těžce usazených v mé duši."

        Ticho přeťal výkřik z Rodrigova stanu. Breden se zahleděl tím směrem, vstal a spěchal k němu. Když odtáhl látku uzavírající vchod do stanu, strnul leknutím. Rodrigo sebou smýkal na zemi v křečích a chroptil nesmyslná slova.

      Do stanu vběhlo několik vojáků s Janischem a Gregorem, který ihned objal svíjející tělo mladíka a nedovolil mu žádný odpor. Janisch poklekl vedle něho a pokoušel se vsunout do krvavých úst synovce hrdlo koženého vaku se zklidňujícím lektvarem. Mladý lord drmolil cizí řečí cosi démonického, snad vyzíval neklidné duše k probuzení, snad se modlil k Vlčím démonům nebo jen zmateně klátil jazykem ve snaze o modlitbu k Bohu, to Breden netušil. Zuby měl rudě zbarvené, ze rtu mu odkapávala krev, tvář měl podrásanou od nehtů. Věty vyřčené v agónii nedávali Bredenovi smysl. Ledový meč ležel na desce a zářil stříbrným svitem. ,,Ďáblův meč," odplivl si.

     Rodrigo se vzepjal, napnul svaly, zachrčel několik nesrozumitelných slov. ,,Winter Aragon, farulah grun dascha. Warille traul klarin. Hauwhana Grut welian tull. Vlci se blíží!" náhle vykřikl svou rodnou řečí. Tělo ochablo, hlava mu klesla k rameni, víčka mu ztěžkla únavou. Usnul pod vlivem medicíny.

     ,,Co to říkal? Nerozuměl jsme mu," zašeptal Breden a poklekl vedle Janische.

       ,,Je posedlý ďáblem," ozvalo se z řad vojáků.

       ,,Musíme se zbavit toho meče, to on ho přivádí o rozum. Není z tohoto světa. On patří mrtvému. Rodrigo nemá právo vlastnit tento meč, nepatří mu a nikdy patřit nebude."

      ,,Je jím posedlý. Touží po něm, jako ty toužíš po návratu domů. Vím, že se trápíš, Bredene. Toužíš po teplém lůžku se ženou po boku. Ty nenávidíš tohle promrzlé místo, ale přesto zůstáváš po jeho boku. Jsi věrný voják svého pána. Snad budeš mít šanci splnit si svůj sen a ve zdraví se vrátíš na Žleb," domluvil Janisch , poplácal ho po rameni, vstal a odešel.

       Sir Gregor stále klečel u spícího Rodriga a plátnem stíral pot z jeho čela. Promluvil teprve, když se Breden chystal opustit stan. ,,Tenkrát jsi měl zůstat. Byl jsi jako jeho bratr a průvodce. Respektoval tvá přání a snažil se ti vyrovnat, jak v boji, tak i hrdostí rytíře."

      ,,Nerozumím," zavrtěl hlavou.

      Sir Gregor pozvedl hlavu a upřeně hleděl na urostlého muže jižanských rysů. Snědá pleť opálená ostrým Sluncem byla zarostlá vousem. Černé vlnité vlasy měl neupravené, mírně rozcuchané, sahající až k ramenům. Široká ramena měl zahalená pod teplým pláštěm s kožešinovým límcem, sepnutým bronzovou sponou kolem krku. Vypadal, tak mohutněji než doopravdy byl. ,,Čest a věrnost mi velela poslechnout rozkaz i tvého pána, sire Gregore. Byl jsem odvelen na moře. Mnoho úplňků jsem strávil mimo domov, abych bojoval po boku lorda Marschella. Chránil jsem ho vlastním tělem," pohnul hlavou ke straně. Dlouhá úzká jizva  hyzdící tvář se zaleskla v plameni svícnu. ,,Nebyl čas ho vychovávat a dávat mu rady do života." Přivřel oči při vzpomínce na chvíli, kdy se vrhl před lorda Marschella, aby odrazil protivníkovu ránu mečem. Ostří se s tříštivým cinkotem střetly a čepel druhého meče přeťala jeho helmici ve dví. Ucítil palčivou bolest v celém obličeji, cítil krev stékající z čela, nosu i tváře. Stačil ještě zasadit bodnou ránu do hrudi nepřítele a pak se zhroutil v bezvědomí na zem. Povrchový řez zanechal úzkou světlou jizvu táhnoucí se nad obočím přes kořem nosu až k lícní kosti. 

 

                                           ***

 

        Strach se šířil všude kolem. Jezdec na koni s loučí v ruce krokem postupoval po vyšlapané cestě. Zvíře bylo neklidné, pohazovalo hlavou, frkalo, poulilo oči. Cítilo nebezpečí ukrývající se mezi stromy. Muž ho klidnil tichým hlasem. Dlouhý černý plášť měl volně přehozený přes koňský hřbet. Jezdec zasedl, přitáhl otěže a kůň neochotně zastavil. Muž sesedl a posvítil loučí do tmy. Vtom se proti němu objevil přízrak. Kůň se vzepjal, zaržal, vytrhl se ze sevření a úprkem zmizel v lese. V nepatrném okamžiku se střetly jejich pohledy. Než stačil vyděšený muž tasit meč, vyřítil se z temnoty Prokletý a jediným skokem strhl ubožáka k zemi. Zazněl jen chroptivý vzdech a zakřupání kostí. Během chvíle nastalo ticho, pouze louč pomalu dohasínala na sněhu potřísněném krví. 

 

                                            ***)))

 

       Vzdálené vytí, černý stín šelmy, rychlý pohyb mezi stromy. Na bílém sněhu se rýsovaly obtisky velkých tlap. Bylo jich mnoho. Smečka se rychle a neslyšně pohybovala lesem. Zastavili se a nastražili uši. Žlutě zářící oči upíraly zrak k jednomu místu. Na vrcholku kamenitého, vřesovištěm porostlého, výčnělku stál muž zahalený černým pláštěm. Místo tváře jen černota. Vlci sklonili hlavy a poslušně si lehli k jeho nohám. Zaburácel hrom následován ledovým dechem, který se prohnal přes vlčí těla. Zvířata jen přivřela oči. Nehybně sledovali postavu tasící dlouhou stříbrnou dýku, zvedající nad hlavu. S napnutou paží odříkával modlitbu. Záře obklopující čepel projela hrotem a rozletěla se do všech stran jako ledová tříšť. Dýka ozařovala celý okolní svět. Muž dokončil modlitbu, sklonil hlavu a cosi zašeptal. Vlci vstali, nahrbili čenich, odhalili tesáky, zavrčeli. Tvář pod černou kálí stále nebyla vidět. Rychlým pohybem ruky švihl zářící dýkou do prázdna, obkroužil pomyslný kruh, sekl do jedné strany, do druhé strany a natáhl ruku i s dýkou před sebe. Promluvil hlubokým bojovným hlasem. ,,Vlci vyzívají tvou duši k boji. Chvíle tvé smrti se blíží. Čekám na tebe!" při těchto slovech se tvář pod kápí vyjasnila. Uhrančivé oči se leskly ve větrem ošlehané tváři vůdce Vlků. ,,Jdu si pro tvou smrt, lorde z jihu!"

       ,,Ááááá," vykřikl Rodrigo, doširoka rozevřel oči, prudce se vyšvihl do sedu a přidušeně se snažil nabrat dech. Čelo měl orosené potem, dlaně studené, srdce bolestivě tlouklo. Zhluboka se nadechl, ale vzduchu proudícím do plic se mu stále nedostávalo. Blonďaté vlasy měl vlhké od potu. Vyděšeně se rozhlížel po stanu. Ticho a prázdno mu dodaly pocit uspokojení. Winter Aragon ležel na desce a jen nepatrně zářil v odrazu plamene v kahanu stojícím hned vedle něho. Opatrně vstal a vyšel ze stanu. Muž na stráži se jen ohlédl a pokynul hlavou. Ledový vítr Rodriga zastudil na spoceném obličeji. Na obloze se objevily první náznaky následujícího dne. Mrazivé červánky značily prolitou krev. Mladík se zachvěl zimou. Hbitě si přitáhl kožešinový plášť ke krku a napřímil se.

      ,,Lorde?" oslovil ho strážný.

      Rodrigo ho nevníkal a zamířil do stanu svého strýce. Když rozhalil vstupní přehoz, našel Janische stojícího u svíce s listinou v ruce, jak zaujatě čte slovo od slova. ,,Jsem rád, že se už cítíš lépe," odpověděl, svinul listinu do ruličky a zasunul ji za opasek.

     ,,Co je v té listině napsáno?!"

     Janisch se odmlčel. Poodstoupil od synovce, promnul si dlaně a pak teprve odpověděl. ,,Nikdo další nám nepomůže. Všichni jsou mrtví."

     Rodrigo ztuhl. Opět se o něho pokoušely mdloby. Jen s obtížemi se opřel o dřevěný sloup podepírající stan. V bledé tváři poseté krůpějemi potu byl náznak strachu. ,,Co navrhuješ?" zeptal se rozechvěle a zahleděl se na strýce.

       Janisch se ohlédl na svého synovce. Místo chrabrého rytíře toužícího po boji před ním stál roztřesený mladý kluk s bázní v očích. Sotva se držel na nohou, pramínky potu mu stékaly po čele a odkapávaly z vlasů. Bledé rty popraskané zimou měl pevně semknuté k sobě. Po chvíli netrpělivého ticha promluvil. ,,Winter Aragon mi dodá sílu. Vlci se blíží a s nimi i ten prokletý barbar. Viděl jsem ho ve snu. Viděl jsem zářící dýku. Vlčí smečku pokorně ležící u jeho nohou. Není jich mnoho. Možná půl naší armády. Zvítězíme, strýci," řekl a na rtech se mu objevil podivný úsměv pomatence. ,,Já zvítězím a jeho hlavu pozvednu k otcovým očím. Bude si mě konečně vážit?!" rozkřikl se, zavrávoral a objal opěrný sloupek.

     ,,Jsi smyslů zbavený pomatenec!" obořil se na něho Janisch. ,,Ženeš nás do záhuby. Tvůj otec už jiný nebude. Možná pozvedneš hlavu barbara, ale v jeho očích budeš stále jen připomínkou tvé matky. Nikdy jí neodpustí, stejně tak jako mě."

       Rodrigo vztekle odhodil plášť a chystal se zaútočit pěstí proti strýci, ale přerušil ho přicházející voják. ,,Lorde Rodrigo? Lorde Janischi?" pokynul hlavou. ,,Musíme složit stany. Je nejvyšší čas pokračovat v cestě."

      ,,Zavolej sira Gregora, chci s ním mluvit!" poručil, drapl plášť, přehodil si ho přes ramena a rázným krokem vyšel ze stanu. Jen co opustil teplo přístřeší, zalomcovala s ním zimnice. Uvědomoval si svou slabost a bolest na prsou při každém hlubším nádechu, ale nemohl se vzdát, ne teď, když jsou tak blízko cíle. Dobelhal se ke svému lůžku z kožešin a s úlevou se posadil.

      ,,Volal jsi mě, lorde?" vstoupil Gregor ve své matné zbroji. Obouruční meč měl připoutaný na zádech v pochvě a u pasu krátký, podobný dýce, se zlatou hlavicí. Stál u vchodu a čekal na rozkazy. 

       ,,Měch horkého vína a něco k jídlu," odpověděl bez jediného pohnutí. 

      ,,Jak si přeješ," pokynul hlavou a odešel.

      Rodrigo s obtížemi vstal. Meč s hadími rytinami odpočíval na desce. Chvíli si ho zaujatě prohlížel. Jemně uchopil jílec a pozvedl ho před obličej. Sledoval rytiny vlnící se v žáru svíce, vyrytá písmena W a A i zlatou slzu královské armády vsazenou doprostřed záštity. Byl to meč hrdinů. Jak k němu asi přišel stopař? Pomyslel si a natáhl ho před sebe. Byl okouzlen jeho dokonalostí, magií, minulostí, chladem vycházejícím z útrob, ledovým leskem, rytinami, dokonalou vyvážeností, lehkostí a touhou ho na vždy vlastnit.

        ,,Měl by ses ho zbavit."

       Rodrigo se ohlédl ke vchodu. ,,Ba naopak," usmál se, ,,měl bych tě s ním zabít." Švihl rukou a hrot se zlehka dotkl Janischova krku. Muž neucukl, jen klidně sledoval synovce, jak s třasem v ruce svírá jílec. V očích měl šílený výraz. ,,Nikdy se nevzdám téhle kořisti. Winter Aragon je vládcem zimy. Právem náleží mě, lordu a budoucímu pánu severu. Já budu vládnout ledu. Přede mnou skloní hlavu všichni barbaři. Winter Aragon mi k tomu pomůže."

      Janisch cítil vlhkou krev stékající po krku. Na bílé tunice se tvořila rudá skvrnka. ,,Udělej to. Je mi jedno jestli můj život ukončíš ty nebo tvůj otec. Svůj slib jsem neporušil. Věrně plním rozkazy vyřčené lordem Marschellem a budu je plnit až do konce života. Má - li to být dnes, budiž," řekl hlasem klidným a vyrovnaným jelikož věděl, že takovým bláznem mladý lord není.

      Rozpačitě držel meč pozvednutý ke strýci. Ruka se mu chvěla, tvář bledla, oči nervózně pomžikávaly, rty křečovitě sevřené před zaťatými zuby vytvářely úzkou linii. Mezi prsty cítil chlad prostupující kůží rukavice a pronikající do dlaně, proudící tělem, studící u srdce.

      ,,Lorde Rodrigo," vstoupil do stanu Gregor držící v jedné ruce tác s jídlem a v druhé měch plný vína. 

    ,,Dokončete práci a po jídle vyrážíme!" poručil a zasunul meč do pochvy. Obrátil se k nim zády a mlčky hleděl do prázdna.

      ,,Odejdi Janischi, dokud můžeš," šeptal Gregor. Položil jídlo i měch na kožešinu a postavil se k dřevěnému sloupku. 

      Janisch mlčel, jen zklamaně otočil hlavu k synovci a pak opustil stan. Zamířil k povozu, ve kterém byla schovaná Anna. Plachta byla nepatrně odtažená. V obavách drapl cár látky a odkryl kožešiny ukryté pod ní. ,,Děvče?" zašeptal, ale nic než ticho a blízké ržání koní mu neodpovědělo. Vyděšeně se napřímil, rozhlédl se kolem sebe, ale nikde ji neviděl. Jen stopy ve sněhu naznačovaly běh někoho velmi malého. ,,Zatracená holka!" zaklel a vydal se po stopách k zakrslým smrkům.

      ,,Stůj! Co tady děláš?! Slyšíš? Stůj!"

       Janischovi se sevřelo hrdlo. Muž z hlídky objevil Annu mezi stromky a táhl ji k ohništi. Dívenka vyděšeně cukala rukou, snažila se vymanit ze sevření a utéct do lesa. Musel rychle jednat. ,,Co se děje? Kdo je ta holka?!" křikl na muže ve zbroji. Anna sebou smýkla a vytrhla se mu z pevného stisku, ale než stačila udělat pár kroků, Janisch ji drapl za rameno a strhl ji k sobě. Anna jen vypískla tenounkým hláskem, ale to už měla na ústech koženou rukavici, která překazila její další výkřik. Pozvedla oči k jeho tváři. Janisch zavrtěl hlavou.

       ,,Špehovala támhle v křoví. Nechce říct, kde se tady vzala. Předvedu ji před lorda, ať rozhodne on, co s ní udělat. Já bych se jí zbavil jednou pro vždy," ušklíbl se muž a ukazovákem si přejel po krku.

       Anna vylekaně vytřeštila oči.

      ,,Já se o ni postarám. Nebudu zatěžovat lorda někým tak mrňavým. Mohla by mi leštit boty," zavtipkoval s mrknutím na dívku.

      ,,Já nejsem mrňavá!" vzdorovala jen na oko Anna.

      ,,Jen si to pískle nech, lorde Janischi, rád se jí zbavím," zachechtal se voják.

       ,,Proč jsi opustila úkryt? Jsi tak hloupá! Máš štěstí, že jsem v čas zasáhl. Lord Marschell by tě nechal na místě popravit jako zvěda. Odteď se budeš držet u mě, jasný?!"

      Anna přikývla. Chtěla ještě říct, že není mrně, ale přece jenom semkla rty k sobě a přemohla touhu odporovat. Janisch ji vlekl za ruku k povozu s kožešinami.

        ,,Zalez dovnitř a buď zticha!" poručil. Anna ho bez protestů poslechla. ,,Za chvíli vyrážíme. Odteď budeš zticha, zalezlá pod kožešinou a modlit se, abys přežila. Ať se děje cokoliv, nevylézej."

       ,,Já se bojím," špitla uslzeně. Svýma uplakanýma očima se dívala na muže, ktrerý pro ni znamenal víc, než kdo jiný. Toužila ho obejmout, ale neměla odvahu. Schoulila se pod přikrývku a vzlykla.

        ,,Neměla jsi s námi jít. Měla jsi zůstat v bezpečí, Anno."

        Dívka pozvedla hlavu. Bylo to poprvé, co od rytíře slyšela své jméno. Jeho hlas jí ještě dlouho po odchodu zněl v uších. Povoz se dal do pohybu. ,,Bože, ať jsi jakýkoliv, neopouštěj lorda Janische. Dopřej mu sílu zvítězit nad nepřítelem. Je to dobrý člověk a můj přítel," vzlykla. Hrdlo měla stažené úzkostí a strachem.

 

                                                ***

 

      ,,Ať půjdeme kamkoliv, on nás najde. Řekni Fardone, mám pravdu?"

        ,,Ano," povzdechl si stařec. ,,Má stopařův meč a ten mu ukazuje cestu. Není úniku, Worhane. Morgana měla vidinu a v ní mrtvé Vlky. Boj se blíží," vydechl a vstal z podřepu. ,,Musíme pokračovat. Ženy a děti zůstanou v bezpečí skal. My je musíme odlákat."

       Worhan se zadíval k nebi. Slunce překročilo horizont a šplhalo se přes vrcholky hor. ,,Měli bychom jít za Sluncem. Les je naší výhodou. prokletí už dychtí po krvi. Stopařův meč je jedinou překážkou. On dokáže zabít Prokletého stejně jako naše dýky. Pokud zná jeho moc je hrozbou pro všechny."

       ,,Já věřím, že jsi vyvolený. Grut ti dodává novou sílu, Burhanské mince proudí tvou krví dvou barev a vládneš silou dávných bohů. Měl by sis věřit, jsi vůdcem nesmrtelných."

      Worhan nasedl na koně, rozhlédl se po skupině čtyř tuctů mužů stojících v kožešinách přepásaných opasky. Někteří z nich krotili nervózní koně, ostatní stáli v řadách, s dlouhými luky přehozenými přes rameno a v chlupatých kapucích staženými do čela. Worhan přitáhl otěže a hrdě přehlédl bojovníky. ,,Vyrážíme!" zavelel a pobídl koně ke klusu. Za nimi zůstaly skály se skupinkou žen a dětí skrytými v šeru jeskyně.

 

        

 

     

   

 

 

 

 

 

 

       

 

          

---