Období vzdoru I

Text jenž vznikal v rozmezí měsíců září a října 2015, jsem již publikoval 1. 11. 2015 na SASPI. Zde jej publikuji beze změny znovu (vynechal jsem pouze dlouhý vysvětlující prozaický úvod).

(1)

 

s pleistocénní rozkoší nad sžíravými ohni nezřízené nirvány

nad mamutími kly, nad prsy Věstonické venuše

slastně a obscénně vřískáme

pod praporem ještěrčího krále oddáváme se

dlouhému procesí paleolitických ctností a neřestí

 

my, děti Otce milionů, splývavého hada z věčnosti

který ponejprv nám ukázal plody poznání, odcizující ovoce pohlaví

který nás přivedl do pražského Babylónu

a udělil nám Desatero přikázání a těla mezopotámských pramatek

který ponejprv zasel vzdor do našich oidipských srdcí

za prvního období starozákonního hněvu

kdy povstal bratr proti bratru

aby zabil stín v podobě Otce

aby zavraždil beránka v rouše vlčím

 

(2)

 

je září, škola volá!

má milá je Sofie, učí mě u Smíchovského nádraží umění milovat

dva miliony cestujících čekají na poslední vlak

na soupravu o myriádách vagonů, jež nikdy nikde nemá cíl

leč na Olšanských hřbitovech

 

>>>

 

podél silnic táhnou se jabloňové aleje do mýtických dálek

jako zraky vyhnaného králevice, mladého cikána

bledý měsíc počítá skvrny na rdícím se slunci

jedlík brambor uchopuje zemi a drolí ji

svými paprsky epileptického kazatele Vincenta

na písek, jíl a shnilou bramborovou nať

na shnilé jabloňové listí

 

země uchopená jak drobná ňadra rukou touhy, štětcem

andělskýma očima romantického a bájného básníka s bažením v srdci

táhne se v hnědavých lánech daleko přes pevný bod

přes závratě, jak cesta poutníkovi přes hlavu

otcovské paže v otcovské té straně

všechna jablka jak ňadra cikánek na podzim

kdy ponejprv sen o budoucí pouti ze rtů princezny vymámil

básník odcizený lidem, zemi i sobě

 

a Mácha napsal:

„odešel v širý svět mladý cikán“

 

nese si těch sto dvacet kiláků z Prahy

v batohu na zádech láhev rumu, bez deky uléhá v travnaté lože

a ve snu své mladosti bezděky kráčí dál

 

>>>

 

do hloubky chce křičet bolest srdce svého a žal

do hloubky, kde slova jsou strmá jako hřích

bolest chce, jež otevírá rány prvního nebytí

jeho němými ústy křičí vzdor nevyjádřené lásky

 

vzdor lásky, jež je sama v sobě uzavřena

a hyne a nezazní

mladý cikán, spojenec hlubin a tmy

 

>>>

 

o půlnoci v Čepřovicích u kapličky míjím policejní auto:

„ten Vávra v Předslavicích na návsi je váš otec?“

ano, ano, bolí to, ale bez prdele

by nebyl rokenrol!

 

(3)

 

piju dobrý ročník

a přece – chtěl bych se chvět

být skálou, chodit po vodách, rouhat se, zapřít Otce

a vystavět mu svým vínem a chlebem

chrám

 

avšak má krev jsou slova v papírovém těle

v řečišti neúčinných řečí

na plytkém povrchu literárního zoufalství

romantických jedniček a nul

sentimentální bouře a vzdoru, předbřeznových kaprů

a biedermeierských štik, českých květů

a vlasteneckých včel

 

>>>

 

má milá je princezna

dálkavé zraky její k horám modrosnubným nechají se touhou nést

k horám, kde druhdy bývala její vlast, kde domov můj a pec má

kde léhal jsem v teple sednice

leč nenavrátí se úsměv nikdy více na ubledlé tváře –

modrotemné oči její dál utápět se budou v nedostupné dálce:

má milá je poslední rodu svého, babylónská pramatka

jež prodává se na trzích širého světa

na palouku neskončené touhy

v nymfických bolestech

u silnice

 

>>>

 

tak ukaž, náčelníku, že to ještě umíš

chytej se rajských jablíček

jak Rimbaudovy záchranné plachetnice

jak protialkoholní záchytné stanice

podívej, chlape, ta holka u silnice je homérská kost!

trhá svá jablka na prodej

přichází s rohem pohanské hojnosti

zvěstuje radostnou zprávu, že jsi ještě šamanem věstonických mánií

že bolest neustane

že jsi doma tam za onou v obzoru benzínkou

 

(a možná taky v Předslavicích na návsi)

 

>>>

 

podívej, ta dívka je cikánská princezna

holka modrooká

 

kdo ji nemá, ten těžký je

a ona si visí jak otazník na konci věty

inkoustové řeky, jež otiskla svou tvář do papírového klína

do klína, jenž každého přijme, jen když chce

plavat jako ryba v rybníce

 

kdo ji nezná, ten těžký je

ona je zašlapaná luna, zašlý v lukách máj

jsou lásky bez konce, jsou lásky zklamané

jen ta má – pouhý sen!

 

(4)

 

opouštějí mě krásná zdání, jež oblažovala ducha v okovech kavkazských

za noci, kdy lapaly po vzduchu leklé oči ryb

za noci dlouhé patnáct let, kdy jsi umíral neznatelně

v srdci mém vtělen v lidskou opici

 

a přesto chci být jako ty, Otče

nespoutaný čurák!

 

a zatím mě drží na uzavřeném oddělení

přikurtovali mě k posteli a naládovali svinstvem uzavírajícím dveře poznání

svinstvem, po kterém by se ani tobě nepostavil

(„táto, táto oni mě tu zabijou!“)

 

avšak u brány postávají dva doktoři v bílých pláštích

a vzájemně si kouří své dlouhé klacky

 

avšak já chci srdci avarského nájezdníka obětovat nádoby

plné hněvu dvanácti apoštolských opic

ač matky naše táhnou pluh, za kterým kráčíš

a jímž vyrýváš pověst bohéma do neplodných podzolů

nedostupné blízkosti

 

chci

kráčet za perem jako oráč-básník a vrýt do skály epitaf:

 

„ZDE LEŽÍ PATETICKÝ KOKOT“

 

(5)

 

uteču!

jako náčelník

 

na cestě budeme chlastat

s variací na romantické téma tuláka a cikána

a baroko přejde na Olšanských hřbitovech v zapomenutý hřích

 

ale budoucí život můj

je velkého poutníka a návštěvníka hrobů pouhý stín

prodloužený víkend, koupená láska – nic!

 

někdejší hluboký poklid časů pominulých

kdy nad prsy Věstonické venuše vyhaslé nirvány kouř

se ztrácel

ach, nikdy se nenavrátí – mladý cikán

---