Pod podlahou

Visím ve tmě. Sunu se černým prostorem pod vašimi křehkými těly. Je to risk a tak musím být potichu. Nedělá mi problém se nehýbat, vydržím to hodiny. Až pak ke konci dne, když provoz končí, začnu se hýbat, začnu se pomalu přesouvat z jednoho konce temnoty na druhý. Jsem za malými dveřmi, které zůstávají zavřeny. A jsem vám všem blíže, než byste řekli.

I v téhle temnotě jsou otvory. Škvíry a praskliny. Ne, že bych vás potřeboval vidět. Cítím vás na metry daleko. Ale je to zábava. Rád se porozhlédnu, než začnu zřít. Vím, kde se dívat. A vždycky zůstanu nespatřen. Nikoho nenapadne jít do prostoru pod sedadly. Tam dole je moje tmavé jeviště. „To bychom přece něco slyšeli“, „Je tam tma a pavouci!“. Nechodí se sem ani uklízet. A že tu je pořádný nepořádek. Po mé návštěvě rozhodně.

Je to malé kino. Dalo by se říct, že až artové. Na projekce přijde maximálně 40 lidí. Když je nade mnou takhle plno, raději zůstávám nehybný. Poslední projekce mám nejraději. Málo lidí, málo práce pro personál kina. Jak hodiny plynou, plyne i čas. Všechen ten čas trpělivě pozřu. Ale jen čas mě nasytit nedokáže.

Před pár dny se ztratila pokladní, byla milá, docela hezká. Byla drobná a štíhlá. Slabá. Ale hlavně příliš zvědavá. Mému hladu načas postačí. Byl to dlouhý den a ona tu byla sotva týden. Sama na židli ve foyer. Ten den byla dlouhá směna a v tak malém kině je nezvykle mnoho podivných a nepoužívaných místností. Tak našla i malá dvířka. A podívala se dovnitř. A teď už je všude. No ano, je po celém kině. Čekal bych, že ji najdou dřív, ale údržba tu trochu drhne. Naštěstí pro mne, pochopitelně.

Nevím, kým jsem, ale hlavně nevím, kým jsem býval. Teď znám jenom HLAD, který je všudypřítomný a nekonečný. Ale znám i určitou grácii a um, se kterým musím hlad po kouskách tišit. Ach ano, kousky, tak potom většinou končí. Možná jsem i býval člověk, nevím. Ale nevadí mi to. Na první pohled vypadám docela normálně. Alespoň podle zběžných nočních pohledů. Na druhý pohled mě už nikdy nikdo neviděl.

4 lidi ve foyer. Stačí jeden. Tři už by byli na jedno malé kino moc. Uvidíme. Je tu postarší pán s důstojným pohledem v černém manšestrovém saku. Adolescentní chlapec, o kterém všechno říká jeho oděv. Další je krásná dívka, krásná schránka.  Ale uvnitř nic, co by zajímalo ostatní. Mně je to jedno u všech. A poslední je zaměstnanec kina. Stojí za pokladnou a počítá peníze. Další zaměstnanec se ztratit nemůže, takže ten je z kola venku. Po začátku filmu pokladní odejde a kino zavře promítač. Mohl by to být právě promítač, ale je to jeden z personálu a bylo by to moc snadné. Snadné a nudné.

Čas je irelevantní, film končí a pokladní už dávno odešel. Pod sedadly se rychle přesouvám ke dveřím. Je to ten starý muž, který v sálu zůstal jako poslední. Asi ze zvyku nad věcmi přemýšlet, to musím ocenit i já. Pomalu se vkrádám do pološera v sále. Neslyšen. Žiju z životů ostatních, ale já žiju z jejich smrtí. Rostu z lidského masa a posledních výkřiků do temnot.

Sněden. Ano, je sněden. Půjdete v noci pozdě z práce? Moc se omlouvám, ale musí to být. Postrádáte svého kamaráda nočního hlídače? Jaká škoda, ale posloužil dobře! Slyšeli jste na konci ulice divné zvuky v nočních hodinách? Potom ještě můžete mluvit o štěstí. Nepohrdnu ani zvířaty, musí-li to být. Pes se zaběhl, kočku přejelo auto, vaše andulka už vám nezpívá? Ano, i ty jsem snědl.  Nemůžete v noci usnout? Chcete se nadýchat čerstvého nočního vzduchu?

Sním vás a s tím všechny vaše sny. Sním vás a už nikdy nebudete spatřeni.