DVOJÍ KREV 17.kapitola

                                                     17.kapitola

 

      Slunce stoupalo až příliš rychle vzhůru. Čas se krátil. Lord Rodrigo se svou početnou družinou tiše procházel lesem. Průzkumníci se vrátili s uspokojivou zprávou a Rodrigo tedy usoudil, že projetí lesem je bezpečné. Winter Aragon se rozzářil ledovým leskem. Rodrigo zpozorněl. Pevně sevřel jílec a vyčkával. Pozvedl ruku na znamení "zastavit" a rozvážně seskočil ze sedla. Hned u něho stáli Janisch s Gregorem, který tasil svůj obouruční meč a pevně ho sevřel v dlaních. Breden s dalšími dvaceti muži pokračoval na koni. Lukostřelci se rozmístili kolem nich, zasunuli šípy do tětiv a zamířili mezi stromy. Po lese se rozprostřelo nezvyklé ticho. Záře stopařova meče sílila. ,,Jsou blízko," šeptal Rodrigo. 

        ,,Můj Bože," zhrozil se jeden z vojáků, když se pod kopyty místo bílé ukázala rudě zbarvená směsice bahna a krve.

       ,,Co je to?" Ukázal Janisch na krvavé stopy.

      ,,Kořist nějakého dravce?" ušklíbl se Breden, pobídl koně a přiblížil se k Rodrigovi. Seskočil a poklekl před odhalené skvrny. ,,Je čerstvá, z dnešní noci."

       Z větví se snesl poprašek studeného sněhu. Rodrigo přivřel oči a vytáhl meč z pochvy. Předpažil, namířil hrot před sebe a promluvil. ,,Vím, že tu jsi, barbare! Vystup z úkrytu, poklekni a budeš ty i tvůj rod ušetřen. Poruč svým démonům, ať se mi vydají v pokoře, jinak zhynou pod čepelí mého meče."

       V lese to zaševelilo chvějivým vánkem. Vojáci se vyděšeně ohlíželi, tasili meče, zrychleně dýchali. Plechová zbroj lorda Rodriga se zaleskla ve slunci, které svými paprsky proniklo mezi vysoké stromy. Janisch věděl, že tu není lovec, ale něco děsivějšího. Udělal krok dozadu. Dech se mu krátil, srdce nervózně tlouklo, krupičky potu se mu leskly na čele. Náhle tam bylo tepleji než před chvílí. ,,Čekejte útok!" zakřičel a vtom se vynořil z lesa netvor. Rodrigo proti němu namířil ledové ostří. Prokletý se mu vyhnul prudkým úskokem stranou a vrhl se mezi muže. Několik z nich povalil na zem a zakousl se chroptícímu vojákovi do krku. Za ním se objevili další. Rodrigo zaútočil a jediným švihem uťal Prokletému hlavu. Další výpad, zakvílení, křik a hrůza rozléhající se lesem. Vojáci kolem sebe sekali, bodali a snažili se uhýbat tesákům.

        Odněkud se ozvalo zatroubení mufloního rohu. Mezi armádu jižanských vojáků vtrhli Vlčí válečníci se stříbrnými dýkami. Worhan se prosmýkl mezi dvěma muži a s křikem se vrhl k Rodrigovi. Jeho síla rostla každým krokem. Ryk koní se mísil se skřípotem ocele, řevem Prokletých a bolestivými výkřiky vojáků i Vlčích bojovníků neúplné krve. Záře Winter Aragonu oslepovala Prokleté. Rodrigo sekal kolem sebe jako smyslů zbavený. Worhan se už chystal zabodnout dýku do jeho krku, když něčí meč odvrátil jeho výpad. Breden sekl po ruce z dýkou, ale Worhan včas ucukl, hbitě se prosmýkl  kolem něho, dýkou při tom přejel po jeho boku. Ostří čepele zajiskřilo o hrudní plát. Po přejetí zůstala na plechu dlouhá znatelná rýha. Breden se prudce otočil, sekl a zasáhl Prokletého. Worhan zaútočil na Rodriga. Nikdo jiný ho nezajímal. Stříbřité odlesky obou čepelí o sebe zařinčely a svezly se k zemi. Worhanův prudký výpad Rodriga zaskočil.  Jeho dýka disponovala silou deseti mečů. Rodrigo se vzpamatoval z úderu, vymrštil meč vzhůru a rozmáchl se Worhanovi nad hlavou. 

       Povinnost chránit svého lorda, problesklo Bredenovi myslí. Vyhnul se několika úderům a v běhu s mečem připraveným setnout barbarovi hlavu se blížil k mladému lordu. 

      Janisch probodl hrdlo Prokletému. Vyrval meč a vzápětí sekl po dalším. Ve věku padesátníka byl ještě pořád hbitý a zručný. Věděl však, že nemá dost sil na další souboje. Krev netvora vystříkla do jeho tváře. Opět sekl, ukročil stranou, bodl, zasáhl jednoho z bojovníků. Koutkem oka sledoval, co se děje vpředu. Viděl Bredena, jak se řítí se zdviženou rukou držící meč proti barbarovi bojujícím s Rodrigem, ale také bojovníka za jeho zády. ,,Bredene!" stačil ještě vykřiknout, ale v hukotu jeho hlas zanikl. 

      Breden ucítil bodnutí v podpaždí. Stříbrná dýka, pokrytá krví, mu čněla z těla. S bolestivým výkřikem ji vyrval. V návalu zlosti se rozmáchl, zařval a prudkým švihem sekl po bojovníkovi. Ostří se zaseklo do jeho krku a odťalo hlavu od těla. 

        Worhan na okamžik spatřil Fardonovu odťatou zkrvavenou hlavu dopadnout na zem dřív než klesl zbytek těla. ,,Néééé!" zařval a místo Rodriga se vrhl na potácejícího se muže ve zbroji.

       Breden silně krvácel, ruka mu ochabovala a přestával v ní mít cit. vyčerpaně se potácel ve snaze nabrat dech do plic, sněhem zaledovat ránu a sehnat kus látky na obvaz. Nestačil dojít do ústraní boje a už u něho byl Worhan, který se rozmáchl a zasáhl Bredenův krk. Dýka projela hrdlem a Bredenovi se zatmělo před očima. Mrtvolně klesl k zemi s tváří zabořenou do sněhu. 

       Touha po vítězství hnala Rodriga kupředu. Věděl, že jeho neobyčejný meč má sílu stovky mužů. Každá rána, každé seknutí, každý výpad nelítostně zasáhl cíl. Půda rozrytá kopyty koní dostávala barvu krve. Těla mrtvých bojovníků z řad vojáků či lovců i nestvůr z bažin byla roztroušená po okolí. Větve se klátily ve větru. Janisch se snažil probojovat k Bredenovi. Sekal kolem sebe, řval a sténal. Věděl, že je Breden mrtvý, ale přesto toužil pokleknout k jeho tělu a pomodlit se k jeho odcházející duši. Krvavý boj probíhající před ním náhle ustal. Vytí se změnilo ve vlčí hladový řev drtící kosti zraněných. Janisch udýchaně proběhl mezi stromy, když vtom se před ním objevil Vlčí bojovník. Jen s obtížemi uhnul dlouhé dýce, která zasvištěla kolem jeho ucha a ostřím zasáhla ramení kost. Zaúpěl bolestí, ale zaťal zuby a švihem zasáhl lovcovo předloktí. Odťatá končetina dopadla vedle kmene. Muž se zhroutil k zemi. Zadrmolil cosi cizí řečí. Janisch nečekal na jeho další pohyb a zmizel mezi keři.

      Rodrigo chráněný tuctem vojáků se blížil k Worhanovi. Prokletí se drželi stranou od ledové záře Winter Aragonu. Byla to dávná magie, co jim bránila v útoku. Rodrigo sebejistě postupoval kupředu. ,,Poklekni, barbare! A ušetřím tebe i tvůj lid. Nechci tvou smrt, chci tvou duši. Ty víš, že nepřemůžeš Winter Aragon. Popros o milost a budeš ušetřen."

      Worhan vzhlédl k paprskům pronikajícím větvemi. Zavřel oči a soustředěně odříkal několik slov.  Viděl černého koně hrabat kopytem do sněhu. Jezdec sedící v sedle lehce mizel ve slunečních paprscích tvořící auru kolem jeho těla. Worhan ho poznal, procitl a nebojácně promluvil s očima upřenýma k lordovi. ,,Přizrak, co tě děsí, se vrací a s ním i pomsta. Tvá smrt se blíží."

      ,,Ne má, ale tvá!" křikl, rozmáchl se proti Worhanovi, meč zasvištěl vzduchem a jen o nepatrný kousíček minul jeho tvář. Rodrigo pohnul rty. Bylo to poprvé, co minul cíl.

 

                                                         ***

 

        William tasil Morganin meč tří barev, pobídl koně a povolil otěže. Pevně stiskl kolena k sedlu a dovolil hřebci, aby sám udával tempo po příkrém svahu pokrytém sněhovou závějí. Pod nimi se rozprostíral les. Zvuky připomínající řev šelmy. Povozy stály u vřesovišť a zakrslých stromků. Náhlý a nepatrný pohyb upoutal jeho pozornost. Seskočil z koně a odhodil plachtu ze zimního povozu. Anna vykřikla leknutím, ale ihned se vzpamatovala a odhodila dýku, kterou držela v roztřesené ručce. 

      ,,Ty?" překvapeně zvýšil hlas.

      Dívka si přitáhla kolena pod bradu.

      ,,Co tady proboha děláš?" opatrně se rozhlédl po okolí. ,,Proč jsi tady?"

       Anna mlčela, jen si hřbetem dlaně utřela nos.

      ,,Zůstaň schovaná, já se vrátím. Ani se nehni!" poručil z ukazovákem směřujícím k jejímu nosu.

       ,,Ale lord Janisch mi slíbil pomoc. On se určitě vrátí," vzlykala.

      William nevnímal její nářky, stáhl plachtu přes povoz a nasedl na koně. Zaznělo zavytí z útrob lesa. Hlasy, kvílení, bolestivé vzdechy, tříštivé rány mečů, to vše se mísilo v jeden chaotický zvuk, pronikající Williamovi do uší. Pobídl koně a s mečem pevně stisknutým v dlani zmizel mezi stromy. Hlasy vojáků, kvílení Prokletých, štěkot vlků, frkání vyděšených koní, to vše se stupňovalo. Blížil se k místu střetu.

 

                                             ***

 

       Rodrigo švihl podruhé, ale jeho rána nenašla cíl. Worhan byl až příliš hbitý a obezřetný. Předvídal další útok, prohnul se v zádech a Září sekl po ruce držící stopařův meč. Rodrigo, chráněný zbrojí, ucítil jen mírné brnění v předloktí.  Učinil proti němu výpad, sekl po jeho paži, bodl a minul. Náhle se lovec ocitl po jeho boku. Rodrigo prudce švihl stranou a obrněným ramenem srazil seveřana k zemi. Worhan ztratil rovnováhu a zády se ocitl ve směsi sněhu a bláta. Rodrigo neváhal a rozmáchl se mečem proti Záři. Zazněla tříštivá rána a dýka vylétla Worhanovi z ruky. Bezradně se za ní podíval, ale v mžiku byl na nohou a uskočil stranou před dalším výpadem ledového ostří. Rodrigo už pomýšlel na vítězství. Jako smyslů zbavený sekal po bezradném mladíkovi uhýbajícímu před bodnými ranami svištícími kolem hlavy. ,,Budiš proklet, barbare!" řval rozčíleně mladý lord. Meč se rozzářil. Chlad, co vystupoval z jeho ostří, pálil Rodriga do tváře. Opět švihl proti mladíkovi, ale tentokrát zasáhl kožešinou chráněné zápěstí. Pásky povolily a kožešina se svezla po ruce. Na kůži se objevila dlouhá řezná rána vedoucí po celé délce předloktí. Worhan zaťal zuby. Dalšímu úderu se vyhnul, sklonil hlavu, převalil se na bok, na záda a opět na bok. Dýka ležela daleko z jeho dosahu.

      Meč zářil jasněji, než kdy předtím. Rodrigo zuřivě sekal, bodal a švihal kolem sebe ve snaze zasáhnout vysíleného lovce. Kolem něho zuřilo peklo. Prokletí se vrhli mezi vojáky a trhali jim končetiny. Rodrigova armáda začínala slábnout.

       Janisch již dříve poznal sílu démonů z bažin a znal jejich slabost. Nyní ovšem u sebe neměl ani louč ani křesací kameny. Udýchaně se rozhlédl, klesl na kolena a začal se modlit. Neměl sílu pokračovat. Zčernalá tvář od krve Prokletých se leskla potem. U hlavy mu zafunělo cosi děsivého. Vší silou vymrštil nataženou paži s mečem do strany. Zbraň zasvištěla prázdnotou. Chroptění neustalo a Janisch strnul s pohledem upřeným do rozevřené tlamy plné tesáků. Neměl na vybranou. Poslední výpad meče, škubnutí paží a pak jen bolest, drcení kostí, lapání po dechu, hučení v uších, ticho a nekonečná tma. Nehybné zkrvavené tělo lorda Janische Dornella leželo jen několik kroků od věrného vojáka a přítele sira Bredena.

        Mezi bojeschopnými zůstával i sir Gregor. Svůj dlouhý meč držel obouruč a prudkými švihy kosil hlavy protivníků. Řval chraplavým hlasem, krok za krokem postupoval k Rodrigovi. Svojí výškou a mohutností vyčníval nad všemi ve své blízkosti. Helmici měl pevně nasazenou na hlavě, hledí se zobákem stažené do tváře, matnou zbroj potřísněnou bahnem, mazlavou tekutinou i rudou krví. Svým válečným postojem si vydobyl respekt a ústup mnoha Vlčích bojovníků. Prokletí výhružně vrčeli, doráželi a cenili zuby.Gregor se rozmáchl a s výkřikem letícím ozvěnou se vrhl proti nim. Neznal strach a ani nyní neprojevoval sebemenší názank ničeho, co by se mohlo jen vzdáleně podobat obavám. Pět jich srazil k zemi, tři přeťal vedví a několik dalších zahnal jen jeho výhružný pokřik. Mezi křikem vojáků, řevem démonů a štěkotem vlků zaslechl frkání a dusot kopyt. Otočil se po zvuku. Před očima se mu mihla ocel. Instinktivně zvedl čepel a jejich hrany se střetly. Zavrávoral při nárazu, ale stačil dát levou nohu dozadu a stabilně se vyhnout pádu. Zaměřil se na jezdce. Obouruč zvedl meč do výše ramen, natáhl ruce i s ocelí před sebe a čekal na další úder. Jezdec otočil koně a pobídl ho ke cvalu. Kůň se vzepjal a s poskokem se vyřítil proti Gregorovi. Sir Gregor v nepatrném okamžiku poznal tvář skrytou pod kápí. Vytřeštil nevěřícně oči a poprvé v životě se mu roztřásly ruce. Další výpad ho téměř srazil k zemi. Ucítil bodnutí v kyčli. ,,Ty?!" hlesl, strhl si helmici z hlavy, aby měl širší rozhled a lehčí hlavu. William seskočil z koně a rázoval s mečem připraveným k výpadu přímo k němu. ,,To není možné," pokračoval nevěřícně. ,,Ty jsi mrtví, viděl jsem tě, byl jsi bez dechu."

       ,,A přesto žiju, za to ty zemřeš," řekl klidným hlasem William. Bez zastavení, bez emocí, bez mrknutí se blížil ke Gregorovi, který nyní couval s mečem zvesnutým v obranném sevření. Další výpad ustál a odrazil čepel do srany. Zaútočil proti Williamovi. Gregorova síla byla neskutečná. Mlátil do vzácného meče silou tří mužů. William byl svižný, pružný a rychlý. Ocele o sebe tříštivě zvonily. Divotvorný souboj dvou rytířů připomínal tříštění skla. Několik dalších úderů mířených přímo na hruď William bez obtíží odrazil. Byli oba téměř  stejně vysocí, urostlí, silní, odvážní a ochotní zemřít za svou pravdu. 

       Zkřížili meče v úrovni očí. Pevně drželi sevření a z blízka si hleděli do zornic. ,,Ustup a nech mě dokončit to, proč jsem tady. Netoužím po tvé smrti, jsi mi lhostejný, toužím po pomstě. Chci nazpět svůj meč, nic víc. Jeho si můžeš nechat, ale Winter Aragon patří pouze mně. Nemá právo....," nedokončil větu, jelikož muž v matné zbroji udělal krok dozadu, narušil tím jeho stabilitu, rukou s mečem učinil půlkruh, otočil se a švihl jím po stopařově boku. William v poslední chvíli strhl jílec, tak že ostří se otřelo o zlatou záštitu. Silou švihl mečem vzhůru, přitom se natočil vpravo, pokrčil koleno a prudkým obloukem přejel hrotem po hrudním plátu. Sprška jisker odletěla od rýhy, kterou zanechal hrot na plechu. Gregor se rozzuřil, zařval, rozmáchl se a sekl. ,,Co jsi zač, stopaři?" procedil přes zaťaté zuby. Silou tlačil Williama před sebou, křivil rty při každém nádechu, napínal svaly, drtil zaťaté zuby. 

        William neodpověděl, nemohl. Všechnu sílu soustředil do tlaku proti obrněnci. Uvědomil si, že jediná možnost, jak se dostat k Rodrigovi, je přemoct tohle monstrum v lidské podobě. Snažil se odrazit sevření, zaútočit nějakým jiným způsobem, ale tlak na jeho paže s mečem byl neskutečný. Pak se mu náhodně podařilo strhnout sklon meče stranou, podkopl koleno chráněné nákolenicí, vší silou narazil ramenem do vrávorajícího těla a švihem bodl hrot meče do kroužkového hauberku nechráněném plátovou zbrojí. Gregor zařval bolestí a místo, kde hrot projel hauberkem, se zbarvilo rudou krví. Muž se snažil vyprostit, uchopit meč a pokračovat v boji, ale dech se mu krátil, mlžilo se mu před očima a bolest otupovala jeho smysly. William vytáhl zbraň z rány a udýchaně zůstal stát nad klečícím, umírajícím rytířem. Gregor z posledních sil pozvedl hlavu a zahleděl se do blankytných očí. ,,Neměl právo tě trestat," zakašlal. Dusil se svou vlastní krví, která se mu hrnula z úst. Mlčel, sklonil hlavu, zavřel oči. Tělo bezvládně dopadlo do kaluže krve.

 

                                                ***

 

         Rodrigo vítězoslavně stál nad ležícím Worhanem. ,,Pokora ti mohla zachránit život, ale tys.....," nedomluvil, jelikož za zády uslyšel chroptění. Prudce se otočil, zakmital očima ze strany na stranu, znechuceně si odplivl. Pak spatřil mezi zbytkem vojáků vysokého muže v dlouhém kabátci s kápí na hlavě, který rázoval přímo k němu. ,,Co...., kdo.... je to?" zamumlal si pro sebe. Záře Winter Aragonu ustala. Rodrigo se zadíval na meč. Potemnělá čepel se zachvěla vlnícími rytinami. ,,On?" pochopil, koho skrývá kápě.

     William zlostně strhl kápí z hlavy a odhalil světlé vlasy. Ve svěšené ruce držel nezvykle zbarvený meč. Náhle zrychlil, rozutíkal se, zbraň pozvedl oběma rukama nad své levé rameno, zařval z plných plic a s nápřahem se vrhl na lorda. Rodrigo ztuhl překvapením. Rozpačitě se rozhlédl kolem sebe. Nikdo z jeho mužů nezasáhl. Nikdo nestál po jeho boku. Worhan ležel s bodnou ranou na prsou v potřísněném sněhu bez známky života. 

        ,,Jdu si pro tvou smrt, lorde Dornelli," zařval a vší silou zasáhl ostří bránícího Winter Aragonu. Rodrigo odrazil úder, druhý, třetí, čtvrtý. Rány byly tak prudké, že každý střet bolestivě zavibroval zápěstními kůstkami a nutil Rodriga ustoupit o krok dozadu. Výpad, zazvonění oceli, bolest v rukou. Prsty ho nepříjemně brněly. William neúprostně tlačil mladíka před sebou k propasti nořící se do hluboké rokle. ,,Winter Aragon patří jenom mě. Pocítil jsi jeho moc? Ovládl tvou mysl? Dovolil ti nahlédnout do budoucnosti? Je posvátným mečem Sněžných lidí. Já jsem jeho pánem!" Sekl proti vyděšenému lordovi, tak prudce, až oba meče zajiskřily. 

         ,,Magie a kouzla tě přivedla zpět. Řekli, že jsi mrtvý. Už jednou jsem tě zabil a učiním to znovu!" Zapřel se do přicházející rány mečem a odrazil úder. Plátová zbroj byla potřísněná krví zabitých démonů i lovců. Byla potřísněná i Worhanovou krví.

     William se rozzuřil ještě víc. Stáhl obočí, zaťal křečovitě zuby, blankyt v jeho očích potemněl nádechem barvy bouřkového mraku. Rozpřáhl se k dalšímu úderu. Hrot zasvištěl kolem lordových uší, zaskřípal a odťal nýt spojující hledí s helmicí. Rodrigo rozčíleně odhodil pomačkanou helmici. Ta zaduněla o kámen a skutálela se ze srázu dolů. Rodrigo ucítil pod nohama nestabilní půdu. Sněhová krusta zakřupala. Nečekaně rychle uhnul výpadu, v pádu se překulil na bok, v pokleku se zapřel levou nohou a mečem švihl proti Williamově hrudi. Ocel byla odražena těžkým úderem, až mladému lordovi luplo v rameni. Snažil se vstát, ale nárazy ocele o ocel byly tak silné, že mu nedovolovaly učinit jakýkoliv pohyb vzhůru. Slábl, ruce se mu chvěly, rty křivil do bolestivé grimasy. Světlé vlasy smáčené potem se mu lepily na tvář. Cítil tuhnutí svalů, únavu a bolest, ale přesto stále věřil v magickou sílu Winter Aragonu. Další úder přišel  v okamžiku, kdy bezmocně zavřel oči a v myšlenkách se ponořil do modliteb. 

     William strnul v pohybu. Očima stanul na bezradném mladíkovi šlechtických rysů, světlých vlasů a bezchybné tváře. Klečel s mečem vztyčeným proti stopařově hrudi a čekal výpad. Za jeho mladistvými zády se rozprostírala prázdnota. Roklina obehnaná křovisky a jehličnany se kolmo měnila v hlubokou propast obklopenou skalisky. Stopař upažil, ale meč stále pevně držel v pravé ruce. ,,Povstaň!" poručil.

      Rodrigo otevřel oči. Mlčky vzhlédl vzhůru. Mlčel, jen se díval. Možná na chvilku zalitoval všech promarněných životů, možná litoval své blízké, snad i sebe. ,,Nebudu nikdy pokořen!" odpověděl se vzdorem v očích, rozpřáhl se a švihl. Ocel zařinčela a Winter Aragon byl nárazem odmrštěn stranou. O půl nádechu později ucítil bolest na hrudi. Hrot projel hrudním plátem a pronikl mezi žebra. Rodrigo nevěřícně sklonil hlavu, ale chuť krve v ústech mu zvěstovala pravdu. Zakašlal, polkl krev, začal se dusit.

       William vytáhl ostří meče tří barev z omdlévajícího těla. ,,In nomine Patris, et Fillii, et Spiritus Sancti. Amen," šeptal s pokřižováním. ,,Deus cum spiritu tuo," dodal s povzdechem. Tělo kleslo na krvavý sníh. Nastalo mrtvolné ticho. Ustalo krákání havranů, ševelení větru, zvuky lesa. Slyšel pouze tlukot vlastního srdce. Čas se zastavil.

      ,,Je konec, Williame," zaslechl ženský hlas. S klidnou tváří se otočil. Stařena zahalená v kožešině a v dlouhých špinavých šatech svírala v rukou zářící Winter Aragon. Předpažila a letmo se usmála. ,,Patří jen tobě. Jen ty ho dokážeš ovládat. Vrať se domů a věrně služ tomu, v co věříš."

       ,,Morgano," překvapeně vyhrkl. ,,Viděl jsem toho chlapce mrtvého. Je to pravda nebo zase nějaká tvá iluze. Pověz," váhavě ztišil hlas.

      ,,Vrať mi meč dávných bohů. O Worhana neměj obavy, je pod mou ochranou," tajemně se pousmála. Vložila mu do dlaní ledové ostří a sama jemným stiskem vytáhla z pochvy u jeho pasu meč tří barev. ,,Posloužil ti dobře a nyní se vrátí tam, kam patří. Ty máš ještě jednu povinnost, kterou musíš splnit. Ona čeká."

     ,,Ach ano, to dítě," povzdechl si a zasunul Winter Aragon do pochvy. ,,Nemohu jí vzít sebou. Putuji světem, nemohu se starat o dítě. Teprve dospívá v ženu a já....," odmlčel se. Zoufale hledal porozumění u vědmy. ,,Anna Maria je mrtvá, nikdo mi ji nemůže vrátit, musím se s tím smířit, musím....," nedomluvil, sklonil hlavu, poklekl a s tváří pokorně skloněnou k hrudi pokračoval......,,vezmi to dítě pod svou ochranu, Morgano, prosím tě o to."

      ,,Čekala jsem na tvůj souhlas. Je-li to tvé přání, budiš," přikývla.

      ,,Jsi výjimečná žena, Morgano. Bůh ti žehnej." Náhle pocítil únavu. Ruku, kterou měl položenou na stehně pokrčené nohy, zabořil do sněhu. Malátně se zahleděl do větví smrků, mezi kterými prosvítaly paprsky pozdního odpoledne. Žena tiše odcházela k povozům, aby se ujala své svěřenkyně. Bude jí matkou, ochránkyní a učitelkou. Williamovi se zatmělo před očima.

       ,,Williame, můj milý, Williame," zaslechl usměvavý dívčí hlas. Po sněhu k němu přicházela mladá žena. Zalapal po dechu, v očích měl náhle slzy, srdce bušilo rychlým tempem. Došla až k němu, kolena zabořila do sněhu, dlaněmi sevřela promrzlé líce. Zahleděla se mu do blankytně modrých očí. ,,Je čas zapomenout a nechat mě v klidu odpočívat. Nebylo nám dovoleno uskutečnit naše sny a přesto jsem šťastná." Políbila ho na rty. ,,Bůh tě ochraňuj, Williame," znělo, jakoby z dálky v ozvěně dávných časů. Její tělo se pomalu ztrácelo v mlhavém oparu.

       ,,Anno Maria!" vykřikl a procitl ze spánku. Ležel ve sněhu promrzlý na kost. Zmateně si promnul čelo a teprve potom se vzpamatoval ze zasnění. Ticho obklopovalo jeho i celý les. Bitevní pole bylo sněhově bílé, bez známky krveprolití. Opodál stál černý kůň uvázaný ke kmeni smrku. Grufen k němu otočil hlavu. William ho pohladil po nozdrách. Vyšvihl se do sedla, přitáhl otěže, pobídl ho patami a kůň se pokorně dal do klusu. Všechno se zdálo být tak neskutečné, jako by ve snu prožíval muka i poznání. Zkřehlými prsty zkontroloval jílec Winter Aragonu. Přejel po zlaté slze uprostřed záštity a poprvé po dlouhé době se spokojeně usmál.

 

 

                                                      KONEC 

 

 

     Pokračování s názvem OCHRÁNCE BRAGONU zavede Williama do míst, kde vyrůstal, zažije radost i smutek, pozná nová místa a svou pravou totožnost. Opět zde bude převládat čarovná magie spojená s čarodějkou vyšší moci a nebude chybět přítomnost Vlčího rodu. 

 

           

        

 

                                                       

       

 

---