PSČ 407 13

Dobelhala jsem se v letním pařáku na poštu. Chvíli jsem čekala, než na mě přijde řada. Pořadové číslo 333. Angažovaná paní huláká do vydýchané místnosti tituly meditačních knih. « Umění dechu, nakladatelství Klementinum », řve do prostoru a skleslá důchodkyně jí bedlivě naslouchá.

Pan pošťák si ve skleněné buňce sedá a stoupá s přicházejícím a odcházejícím zákazníkem. Je to celé trochu směšné, má krátký rukáv a bílou upocenou košili. Kupuju si bílou obálku za jednu korunu. Vkládám do ní ručně napsaný dopis pro tátu.

Náš vztah byl vždy komplikovaný. Myslím, že jsme opět vstoupili do období vzájemných antipatií, nepochopení, zbytečných, unavených slov, komunikace bez poslechu toho druhého. Můj dopis je plný výčitek, pomlk, rozmýšlení. Přemýšlím nad obsahem, ještě naposledy zvažuju, zda-li ho vážně odeslat, zda jsem nespletla poštovní směrovací číslo (407 13), myslím na Kafku a na jeho Dopis otci, je mi úzko a horko.

Rozhodnu se a obálku předávám do ukoptěných rukou pošťáka ve středních letech.

« Slečno a pojištění byste nepotřebovala? To cestovko se fakt vyplatí. », huláká pro změnu pošťák a já si říkám, jestli to s tím dopisem byl opravdu dobrý nápad.