Fatimin deník 7

Příběh, který hodláte číst je pouhá fikce autorova. Nic z uvedených událostí se nezakládá na pravdě. Události a jména jsou smyšlené. Podobnosti se skutečnými lidmi a událostmi jsou tedy naprosto náhodné.

          Po snídani mě služka odvedla do přízemí domu, kde mě představila domovníkovi. Zašli jsme také k zelináři, který v přízemní garáži provozoval obchůdek se základními potravinami, ovocem a zeleninou.

          "Ani nemusíš k němu chodit, stačí když spustíš z okna košík, napíšeš na papírek, co chceš, on už se postará." řekla věcně Samícha a ukázala prstem na parapet Ismaílova bytu, kde byl na malé kladce uvázáný proutěný koš.

           "Ale já přece nemám žádné peníze!" pokrčila jsem rameny

           "Nepotřebuješ peníze, až půjde Ismaíl domů, tak vše zaplatí."

           Káhirská ulice na mne "dýchla" spoustou spěchajících lidí, nekonečnými kolonami troubících aut, která se jen zvolna pohybovala. Jak jsem byla slabá, tak horký, vlhký a zaprášený vzduch mě málem srazil na kolena. Oči jen pomalu přivykaly ostrému dennímu světlu. Samícha si toho všimla a raději mě odvedla zpátky do domu. Klecovým výtahem jsem vyjely do druhého patra a dveře zatuchlé temnice za námi zapadly.

           Samícha se pustila  v kuchyni do práce. 

           Svalila jsem se do rozestlané postele, zabořila hlavu do polštáře a plakala. Zachvátila mě beznaděj, strach z budoucího, samota a obavy z Ismaíla. Hlavou mi probleskovaly vzpomínky na krutost obřízky, nezájem matky i odcizenost otce. V pláči jsem usnula.

           "Fatimo, oběd je na stole!" vzbudilo mě služčino volání z kuchyně.

           Jídlo bylo dobré. Plněné zelné listy a těstoviny. Samícha navařila, jak byla zvyklá, i na večer pro Ismaíla. Po obědě umyla nádobí, poklidila byt, zavolala pradláka, aby odnesl prádlo na vyprání.

           "Tak já zase přijdu v osm ráno." rozloučila se ve čtyři odpoledne.

           Zůstala jsem sama ve velkém bytě. Opět mě zalila úzkost a strach z neznámého. Seděla jsem v kuchyni a odhodlávala se jít do předsíně a zkusit otevřít dveře. Nohy jsem měla jak přirostlé k podlaze a ruce mě neposlouchaly. Po chvíli jsem se přece jenom zvedla a přešla ke dveřím. Uchopila jsem kliku a prudce trhla. Dveře se otevřely. Nebyla jsem zamčená. Do předsíně pronikl pruh denního světla ze schodiště. Vtom zarachotil výtah v drátěné kleci. Lekla jsem se a dveře prudce zabouchla. 

          "Jsem sama, mohu odejít. Nikdo o mně neví, ale domovník a zelinář mě jistě hlídají." běželo mi hlavou. Současně jsem propadala obavám a pochybnostem, jestli dokážu opustit byt.

          Pocit objevené svobody, možnost rozhodnout se o svém osudu, ale i nejistoty, co mě čeká na ulici, mě zcela zaskočil a svazoval. Klesla jsem na podlahu a schoulená do klubíčka jsem plakala. 

          X X X

         Ismaíl přišel kolem osmé hodiny. Seděli jsme v kuchyni a jedli.

         "Chci, abys byla brzy těhotná." byla jeho jediná věta u jídelního stolu.

         Měla jsem pocit, že  promlouvá k někomu dalšímu. Neuměla jsem si představit, že bych čekala dítě a po porodu ho vychovávala. Nicméně jsem tiše přikývla a sklopila zrak. Abych se mu nemusela dívat do očí, raději jsem vstala a odnesla prázdné talíře do kuchyňského dřezu.

         Ismaíl po večeři odešel do své pracovny, kde v kouřových oblacích dumal nad svými papíry. Seděla jsem u televize, bezmyšlenkovitě sledovala program. 

         Ismaíl přišel k televizi na zprávy v deset. Sledoval reportáž ze Súdánu, kde v okolí Darfúru probíhaly boje mezi ozbrojenými skupinami křesťanů a muslimů. Chodil po pokoji, zadumaně si mnul bradu a bylo vidět, že situace v oblasti, kde měl spolu s mým otcem bavlníkové plantáže, jej silně znepokojuje. Po zprávách odešel opět do pracovny a někomu telefonoval. 

         Odešla jsem do koupelny, abych byla připravena ulehnout na lože a nabídnout svůj klín pánovi.

         Ismaíl přišel z koupelny jako obvykle nahý a silně vzrušený. Vstoupil do mně bez okolků a rytmickými pohyby brzo dospěl k vyvrcholení. Rukama mnul moje stále dívčí prsa a bylo vidět, že není jejich velikostí nadšený. Nic ale k tomu neříkal. Cítila jsem v sobě jeho sperma a z duše jsem jej nenáviděla.

         Ismaíl se odvalil na svou polovinu postele a v zápětí usnul. V tichosti jsem odešla do koupelny, abych smyla ze sebe pocit hnusu.

to be continued...

 

---