Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seO rutině, osobních prohrách a cestě v obou směrech slepé
Autor
supizmus
Zkušenost praví, že učiním-li rozhodnutí obohatit svůj duchovní život něčím, co má dlouhodobější perspektivu, ústí toto tato duchovní píle do dvou skutečností.
První je ta, že se daný záměr zdaří a v životě modlitby se uchytí nový prvek, který se v poměrně krátké době promění v rutinu. Zřídkakdy se daná záležitost opomene, ale člověk při "výkonu praxe" připomíná spíš naprogramovaného robota než hluboce zbožného křesťana.
Druhým možným závěrem je fakt, že se modlitební záměr nezdaří a absence sebepřemáhání, laxnost, lenost či jiná příčina daný záměr zcela vymažou z osobní historie.
Závěrem by se chtělo napsat, že rozhodneme-li se přiblížit Pánu Bohu nějakým obohacením modlitebního života či zvýšením jeho frekvence, nutně se vydáme na cestu, v obou směrech slepou, kde na jedné straně narazíme do bezduché prázdnoty rutiny a na druhé straně se spálíme porážkou se sebou samým.
To by ovšem byl velmi, velmi smutný závěr, takže ono to celé nakonec asi bude přeci jen úplně jinak...
6 názorů
Zaujímavé, mojím pre mňa samú prekvapivým "objavom" je, že aj rutinné vykonávanie modlitby človeka premieňa. A v tej rutine je obsiahnuté aj čosi oživujúce.
Rutina je lepšia ako praktizovanie exaktického vzťahu k Bohu - s logickým dôsledkom - so stratením vzťahu. Tak ako ani žiaden medziľudský vzťah nie je po rokoch to isté, ako čerstvá zaľúbenosť, po rokoch obsiahne aj veľa rutiny, menej "extáz", rovnako sa mení aj vzťah k Bohu.
Osobne si ale myslím, že to "pravé orechové"v oboch prípadoch je zotrvať a neutekať za novou "extázou".
To spálení porážkou se sebou samými (v mnoha směrech) je vrchol modlitby:) dál už to není v našich rukou
Jinak i dobré komenty, aspoň tři určitě
Já křest´an nejsem,ale velmi si vážím věřících,kteří svou víru berou opravdu vážně. Posuzuji to jenom zvnějšku,ale myslím si ,že k Bohu se člověk daleko více přiblíží tím,že dělá něco pro druhé.
V domově seniorů,kam skoro každý den docházím za svými už velmi starými rodiči,jsou umístění i mentálně a fyzicky postižení lidé. Pracují tam i zdravotní bratři. Překvapilo mě už to,jak obětavě se ti muži starají o staré lidi. Ale jeden z těch bratrů vyváží ven na zahradu i těžce mentálně a fyzicky postižené lidi. - Dělá to jen on sám,jediný ze zaměstnanců. Když vidím,jak se jim věnuje a jak s nimi jedná,připadá mi skoro jako svatý. Jestli je to křestán,nevím,ale tohle je víc než modlitba.
Tip za námět k úvahám.
Supíku, nejsem praktikující věřící, jen mám pár postřehů ke tvému zamyšlení.
Žila jsem určitou dobu ve společenství řádových sester, měla u nich v klauzuře pokoj a účastnila všech jejich činností, i když mne nikdo nenutil. Je zajímavé, že ani v půl páté ráno v malé kapli jsem na žádné ze sester neviděla výraz - to je otrava, tyhle litánie, a k tomu jsme nevyspalé nebo jsme jako roboti...přes den pracovaly u těžce mentálně postižených dětí.
Později jsem měla zkušenost s věřícími, kteří nutili své děti jít do kostela ministrovat i se zápalem plic, cestou se rozhlíželi, kdo je vidí, že jdou, celá rodina, na mši - a dalo by se pokračovat dál...
Ve Větřní pracovali - kdysi - Poláci, v neděli ráno do kostela jako jeden muž, a v poledne v hospodě do němoty - taky jako jeden muž...
Takže můj závěr - nedá se "vymodlit" ani víra, ani to, jaký jsi člověk:-), - pro někoho je modlitba potřebou, pro jiného rutinou.