Penelope, Kirke a Odysseus

Ležím, hlava podložená dvěma polštáři, rozhlížím se po pracovně: obrazy, fotky svatých, klimatizace fouká, bojím se, aby se ze mě za hodinu nestal nanuk, bojím se, jako vždy, trochu i vás. Na křesílku pohozený Rilke, prózy a básně, na stole Borges: tak kdo je tady větší intoš, směju se,

že prý jste měl fantazie, že jednou nebudu chodit shrbená, až nastane ten správný čas, nebudu chodit shrbená, shrbil mě život, souhra špatných náhod, neustálé rozdvojení, balancování na provaze, snažím se nepadat, ale občas zakopnu, a tak se hrbím, choulím se do sebe, utíkám a laškuju se staršími muži, uklidňujete mě, že je to normální a já se bráním, protože to jediné, co chci, je být normální a tuctová, vy se mi ale stejně smějete, že normální a tuctová jsem, říkáte to svým nízce položeným hlasem a povídáte o Odysseovi a jeho devítileté zastávce u Kirke, u kouzelné čarodějnice, u které se zastavil, i když na něj doma čekala žena Penelope.

Každý na něco čekáme a já se domnívám, že všichni čekáme na smrt, akorát si to ne každý uvědomuje.

Ležím, hlava podložená dvěma polštáři, dnes se už čas nachýlil, budeme končit, říkáte a mně se těžce zvedá, vidím černé tečky před očima a také mě za nimi bolí. Letmo si podáme ruku, loučím se a běžím rychle přivolat výtah.