Možná, že zavolám.

 

Je zajímavé, že po letech zjišťuje, že vypsaná slova

se týkají pořád hlavně jeho.

 

I když pod dohledem prstů prudce a i pro ni rázně odstrčila

nedokončitelnou zlatou obrubu stranou, odhalující

co bylo bývalo mohlo být slastí na celý život.

Nechala si jen tu zděděnou tlustou svíci - čáru za vášní té před ní.

Ať si další řeší jen věštci - ona se nadechne svobody.

 Slzy se rozprsknou na tisíce malých slziček a stečou nepozorovaně mimo její výhled,

dolů, někam ke vzpomínkám na schovávanou a jeho četné rozehrané hry.

Čeká, až zazvoní telefon? Možná, že teď už čeká, a dobře mu tak! Je pozdě.

Na plejádu slibů, nadějí na něžnosti, milosrdenství. 

Okvětní lístky i filigrán hovorů se vměstnají do

marnivě marného světa věcí, do lahve jako vzácné archivní víno,

nebo spíš jen sladká malinovka?

A přece

možná

jednou

zavolá, ona nebo on,

jestli bude

ještě

kam.

 

 

---