Odvaha

Našel jsem ve svém počítači pokračování povídky Strach. Matně si vzpomínám, že jsem chtěl napsat ještě dvě další (Děs a Posedlost, myslím) a dohromady to mělo tvořit africkou tetralogii ve stylu brakových povídek z počátku minulého století.

Odvaha

 

    Odvaha je nebojácnost. Odvaha je věrný druh, jenž pomáhá překonávat strach při chůzi tmou, je to rytíř Falstaff, mluvka, poživačník, pozér, jehož je a není radno poslouchat. A v srdci je to zbabělec a hlupák, jenž se neodvažuje projevit slabost, je to nízký tvor, kterému záleží spíš na mínění druhých než na vlastním přežití.

    Odvaha nechť leží v srdcích prostých lidí a nechť se projevuje při jejich prosté práci a v jejich prostém životě, nechť je odvaha rozvíjena v romantických dílech pro plebs, v knihách a v televizi a v rozhlase, odvaha však nepatří nikam dál, odvaha se nehodí na bitevní pole, odvaha nepatří státníkům a nikomu, kdo ovlivňuje masy.

    “Co je nám po tvejch ambicích, zkurvysyne!” křičel pomyslný dav. “Strč si tu svou odvahu! Naper nám vyšší daně, ale nebubnuj nám marš!” A dav to mohl být jedině smyšlený, neboť skutečný dav by se byl nechal unést odvahou onoho řečníka, nechal by si odvahu předat či spíše vštěpit, dav by byl naroubován, a za zvuku fanfár slavnostně navlečen do slušivých uniforem, a vyslán někam pryč, a vojáci by poslušně táhli a zpívali by rošťácké písně, a až do prvního výstřelu by se hodně z nich idiotsky usmívalo. A někteří by se usmívali ještě při umírání v blátě. Ať ži-je cí-sař-pán ten-a-ten!

    A tak buďte doma! Jinde vás nic dobrýho nečeká! Venku nic není, Remku! Zůstaň dřepět v la Manča, la Mančo! Nech ten mlejn! Ať se točí ve větru. Zadrž, Kolumbe, ty špíno, cožpak ti to stojí za těch pár náhrdelníků z indiánskejch kostí? A není ti tak trochu blivno? Co to vidím, co to slyším, Hanzelko, Zikmunde? Styďte se! Zůstaň tu, Vasko! Říkám ti už naposled, přestaň si balit ten svůj blbej bágl! Že to s náma myslíte dobře? Tím hůř! Co je nám do vaší odvahy, hlupáci! Svět patří zbabělcům!

    A nikdy není pozdě zavřít se doma, zatemnit si okna a pořádně se bát! Chce to odvahu, mít obyčejnej strach, zrychlovat krok v průchodech a v průjezdech, nedívat se kolemjdoucím do očí, hledět si svýho, hledět si pod nohy a ani nijak nemyslet. Nevyčnívat. N-e-v-y-č-n-í-v-a-t! Další oběť ať určí los!

    Nikdy není pozdě zařadit se do fronty na bůh-ví-co, postavit se k ponku a brousit a řezat a mlátit kladivem, hákovat ve fabrice, koupit si lístky na nejnovější film, těšit se na dovolenou na Vysočině, usadit se dokáď je ještě ňákej čas, a nic víc, nenechat se strhnout vysokými cíli, neposlouchat, nemyslet, šoupat nohama, mlčet, víkend pak prosedět doma, a od pondělí do pátku zas vrtat a ohýbat, pálit, žhavit kovadlinu, a po šichtě vypít pět piv anebo litr vína, a pořád dokola, a vždycky se najde nějaké hezká fronta, kam si lze stoupnout, hlavně nemyslet, přátelé, ať myslí druzí, ať si rozbijí rypák, ať si zlomí vaz o tu šedivou hradbu, masu povalečů, vždycky je na co stát, ať myslí druzí, ať myslí císař, ať myslí stát!

 

 

    Uprostřed ničeho. V divočině kdesi v Africe se potloukala výprava vedená udatným Zlatonošem Štítonožkou, mužem, jenž byl lidským ekvivalentem vzpurného hřebečka, co táhne vždy jen proti větru. A Štítonožka nešel sám! Doprovázel ho francouzský básník Claubeire, zženštilý chlapík, co z jakéhosi důvodu prchnul z Paříže a začal se toulat po francouzských koloniích; a Mário Ficcenzi, pohledný Ital, zloděj, uprchlík před zákonem. Krom těchto tří hlavních postav byla výprava tvořena najatými domorodci, částečně domestikovanými negry, kteří uměli špitnout pár francouzských slov, tito nabělení černoši nosili klobouky a oblékali si kalhoty, košile a kazajky západního střihu, stále se však zdobili šňůrami dřevěných korálků, v kapsách nosili pomalované oblázky pro štěstí a kloubouky si vylepšovali pestrobarevnými ptačími pery.

    Trio dobrodruhů ze starého kontinentu se seznámilo při plavbě proti proudu řeky Okavango. Malý parník  Ah-ny-a byl přepaden tlupou afrických domorodců a z paluby byla unesena žena jménem Růženka Polní. Parník poté zakotvil v blízké obchodní stanici a Štítonožka zorganizoval malou záchrannou akci. Ve jmé-nu ci-vi-li-zo-va-né-ho světa! Kupředu, kavalíři! Ve jménu pokroku a vědy!

    Výprava se prosekávala hustou džunglí a konečně se dostala až k místu, kde se udála krvavá bitka s křováky. Tam byla Růženka spatřena naposled.

    Štítonožka se procházel po pláži a zamyšleně hleděl na temnou hladinu řeky. Vzpomínal si, že z toho-a-toho stromu seskočilo pár domorodců; a že z toho-a-toho křoví na protějším břehu létala mračna štíhlých šípů a drobných šipek; a že z toho-a-toho místa běžel zástup křováků i s jejich náčelníkem. A nezůstalo jen u vzpomínek, hlína byla stále rozrytá stovkou šlápot, tu a tam ležel úlomek šípu, kus hadru anebo pozůstatky některého z padlých.

    Ticho. Vzduchem neslyšně poletovala havěť.

    Claubeire klečel u jedné z mrtvol, řekl: “Údy, břicha i tváře jim ožrala divá zvěř, podívejte, a z krvavých ran lezou červi, a mravenci už začali ohlodávat kosti, a všelijací brouci obklopují zahnívající kousky masa, je to učiněná hmyzí žranice, podívejte se, podívejte: hmyzí hostina!”

    “Nedotýkej se toho, Klobére,” řekl Štítonožka. “A vy, negři, taky už přestaňte!” okřikl dva domorodce, kteří obírali mrtvoly, svlékali z nebohých lidských zbytků korále a talismany pro štěstí. Černoši vstali a vykročili někam pryč, sotva se ale Štítonožka otočil, aby prohledal jakousi stopu, neposlušní negři se vrátili k mrtvým tělům. A brzo se i ostatní domorodci začali zaobírat snadnou kořistí z mrtvol, neboť záviděli těm dvěma.

Mário šel k jednomu z černochů, špičkou své parádní kožené holínky ho zatlačil na zem a ztrestal ho několika kopanci. “Jedině tomuhle rozumí, Zlatonoši,” řekl. A černoši se skutečně ukáznili.

“Podívejte se! Růžčina bota!” vyhrknul Štítonožka držíce umolousanou dívčí botku. “Jsme tu správně, kamarádi! Musíme jít za těmi křováky, hloubš do divočiny! Vpřed!”

Výprava šla po vyšlapané křovácké stezce. Černoši si zpívali veselé popěvky do kroku. Štítonožka je tu-a-tam utišil nakopnutím anebo ránou hřbetem dlaně.

K večeru už bylo slyšet bubnování z domorodé vesnice. Družina se proplížila na dohled k chatrčím a důkladně obhlédla situaci. “Zaútočíme ze tří stran,” rozhodnul Štítonožka. “Na signální výstřel vyběhneme zpoza stromů a hustých křovisek, postřílíme pár negrů a ti ostatní se jistě vylekají a utečou do džungle. Růženka musí být v jedné z těch chatrčí!”

Skupiny se rozmístili kolem vesnice. Štítonožka vyběhnul z úkrytu a za ním běželo několik najatých domorodců, Zlatonoš zamířil na křováka sedícího u ohně a vpálil mu sto patnáct grainů olova do hrudníku, načež se ozvalo dalších pár výstřelů z protilehlých konců domorodé vsi.

Z chatrčí vybíhali zmatení křováci a najatí afričané je masakrovali mačetami a železnými bodci. “Zadržte!” snažil se je uklidnit Zlatonoš, ale afričané byli v bojovém amoku a nešlo je nijak zastavit. Trio dobrodruhů stálo na plácku mezi chatrčemi a s hrůzou sledovalo ono hrůzostrašné divadlo, tragédii antických rozměrů.

Zlatonoš se rozeběhl k nejbližší chatrči a sháněl se po Růžce. “Přišli jsme vám na pomoc, Růženko! Vyjděte klidně ven, nemáte se čeho bát!” Ještě v průběhu masakru prohledal všech deset či kolik chýší, Růžku však nenašel.

Jaká to byla krvavá lázeň! Zaznívalo už hlavně švihání mačet a černošské hlasy, mručení a skučení, pleskání nahých těl, extatické výkřiky a také hluk z rolniček a bubnů, jakýsi zasažený křovák totiž padnul přímo mezi hudební nástroje a ve smrtelné křeči s sebou škubal a mlel. Jeden z najatých černochů si vzal chrastítko a rituální bubínek, chodil mezi ostatními, a hrál a zpíval, proplétal se mezi bojujícími, otíral se o ně, divoce bubnoval a hrál, tančil, podupával, chodil od výjevu k výjevu a stále zrychloval a hrál.

Konečně bylo po boji a černoši jakoby procitali z tropického šílenství, nechápavě se rozhlíželi kolem a pokládali zbraně na zem. Z chatrče vyšlo několik domorodých děvčat, kterým se podařilo přežít. Děvčata se vzdávala, přátelsky se usmívala a srdečně se s členy záchranné výpravy objímala na znamení smíru. Několik černochů zavedlo děvčata nazpět do jejich chýše a během chvilky bylo slyšet divoké milování.

“V jedné chýši byl tento kousek látky,” řekl Mário třímající pásek jakési barevné tkaniny.

”Útržek Růžčiny sukně! Tak přece tu jen byla!”

Uběhla hodina. Trojice dobrodruhů živě diskutovala. Zachranná výprava se zvhrla a Růžka bůhvíkde. Štítonožka se pokoušel domluvit s přeživšími křováckými dívkami. Marně. Marně se vyptával a marně jim ukazoval cár Růženčiny sukně, dívky jen ztěží potlačovaly smích. Ani najatí černoši neznali místní řeč.

“Nezbývá než pokračovat v cestě,” řekl Mário. “Zdá se, že Růžku odtáhli kamsi hlouběji do džungle.”

A tak tedy vzhůru do pralesa, kamarádi, kavalíři, džentlmani! Hloubš, jen hloubš!

Družina se další dva dny trmácela po čím dál tím hůř schůdné stezce. Naděje na záchranu ubohé Růžky se vytrácely, mužům docházely zásoby a také sil už jim ubývalo. Černoši remcali a jejich popěvky už zněly spíš mrzutě nežli vesele.

“Snad bychom to měli otočit,” řekl Claubeire. “Ztratili jsme stopu, to už nelze popřít. Ztratili jsme směr. Bůh-ví kde je Růž-ce ko-nec.”

Z hlubin džungle zaznělo strašlivé zatroubení afrického rohu.

“Negři jsou na válečný stezce! Utíkejme opačným směrem, pospěšmě si!” Hlas rohu sílil. Přidal se další roh. Vzdálené bití bubnů! Slabé cinkání chřestidel a zvonků! Nepopsatelná kakofonie plašila ptáky a brouci zalézali do děr.

“Rychle pryč, berem kramle, přátelé!” Skupina utíkala džunglí a tu a tam se v dálce mihla silueta černého bojovníka s kopím. “Jsou jich stovky! Jsou všude!” Štítonožka se prodíral mezi stromy a popoháněl ostatní. Vzduchem zasvištěl šíp, Mário se otočil a slepě vystřelil kamsi dozadu do křoví.

Nepřátelé začali zpívat zlověstně znějící bojovou píseň. Hrubé hlasy se slévaly v neotesanou zvukovou koláž bez melodie a zřetelného rytmu. Pralesem zaznělo hrozivé dunění velkého basového bubnu.

Výprava vběhla na rozlehlou mýtinu, v jejímž středu stála jakási mohyla či chrám, ruina, zbytek jakéhosi starobylého stavení. Skupina hodlala tiše přejít mýtinu a pokračovat hlouběji do džungle, cestu jim však zastoupil zástup pomalovaných válečníků. Mýtina byla obklíčena, odevšud vycházeli bojovníci, všude byli nepřátelé.

“To je náš konec,” skučel Claubeire.

“Do ruiny! Opevníme se v té mohyle!”

Tři bílí muži vběhli do starého chrámu, zatímco jejich afričtí pomocníci zůstali stát venku. “Pojďte dovnitř, hlupáci!” poroučel jim Mário. “Venku je s váma konec! Přestaňte s těma pověrama a pojďte přece za náma!” Marně. Pomocníci se dovnitř neodvážili a během chvilky byli surově pobiti.

A dí-ky-bo-hu za černošské pověry! Ani křováci si netroufli vejít. Rozmístili se okolo a s neblahým tušením mohylu pozorovali.

“Tady jsme v bezpečí,” řekl Štítonožka. “Sem žádnej negr nevkročí.” Mário zapálil pochodeň. Oheň osvětlil malou čtvercovou halu, v které se trojice hrdinů nacházela. Podél stěn stály ozdobné sloupy, zem byla vydlážděna kamennými bloky a do stěn byly vytesány nápadité mozaiky a všelijaké ornamenty.

“Co je to za místo?” ptal se Mário. A odpovědí mu bylo hluboké ticho.

Uprostřed místnosti bylo strmé schodiště vedoucí kamsi dolů do podzemí. Trojice sešla do dlouhé úzké chodby. Chodba dále klesala a navazovala na další a další sestupná schodiště.

“Asi pohřebiště, ve stěnách určitě leží mrtví.”

Chodba se rošiřovala a vedla do podzemní haly, bylo to jakési podivné náměstí lemované čtvercovými budovami z pískovcových kamenných bloků.

“Snad tu kdysi stálo primitivní město?”

“Podívejte na to písmo!” ukazoval Štítonožka na zbytky jakéhosi nápisu na zdi. “Egyptské písmo!”

“Ach ano!” vyjekl Claubeire. “Znám některé ty znaky. Kdysi na univerzitě jsem studoval la pierre de Rosette, Rosettskou desku! Píše se tu: severní plac. Severní náměstí.”

“Pojďme to tu prohledat, snad odsud vede i jiná cesta.”

Z náměstí vedlo hned několik úzkých ulic lemovaných stavbami z hrubého pískovce, tu a tam stála kamenná lavička anebo jakási pamětní deska s vyrytými symboly, vše bylo pokryto tlustým nánosem jemného prachu a nahlodáno zubem času, několik domů se již zřítilo, někde chyběla stěna, jinde se kámen rozdrolil na hromádku suchého prachu, v některých místech nevydržel strop a chodník zavalila hlína, v jedné části byla ulice blokována spletencem visících kořenů, jiná ulice ústila v jakémsi podzemním jezírku. Úhrnem řečeno: zdálo se, že z města nevede žádná další cesta.

Trojice přišla k domu, jenž i v chatrném svitu tří planoucích loučí působil jaksi majestátně, skvostně. Dům byl složen z pískovcových bloků s jemným zrnem a nazdoben byl tmavšími mramorovými pásy. Průčelí stavby bylo bohaté na všelijaké římsy, balkony a arkýře.

“Podívejte se na tu nádheru, přátelé,” vydechl Claubeire. “Podívejte jak ten dům skvěle odolal času! Ani stopa po erozi. Ani škrábaneček. Ani smítko! Což si v tom domě odpočinout? Beztak už je noc.”

“Koukněte se! Nad dveřmi je štít s egyptskými znaky! Co se tam píše, Klobére? Dokázal bys to přečíst?”

Mário se Štítonožkou vyzvedli drobného básníka do výšky, básník si svítil loučí, přejížděl po kamenné tabulce tam a zpátky, cosi si tiše brblal. “Dům slasti, píše se tu,” řekl konečně. “Jděte jinam, prostí lidé, noc by vám ubrala dekádu! Střezte se božských komnat.”

Hrdinové vešli hlavními dveřmi a mihotavá záře plamenů osvětlila vstupní halu. Proti dveřím stál podstavec a na podstavci stálo několik soch rozjařených lidských postav. Stěny byly odlážděné mramorovými tabulemi pestrých barev, strop byl pokryt barevnými skly a křiklavými sklíčky, vstupní hala jásala, smála se a vzývala k radosti a nespoutanému veselí.

Ze vstupní haly se dalo vejít do pěti či šesti zdobených komnat, v každé komnatě bylo prosté kamenné lože, nízký stůl, okénko, nic dalšího. Již na první pohled to byly prosté ložnice.

“Nevěstinec,” řekl Mário. “Starověkej bordel.”

“Odpočiňme si tu!”

Každý z trojice si zvolil některou z komnat a ustlal si na tvrdém loži.

Následujícího rána se všichni tři probudili nezvykle odpočatí a svěží, naplněni elánem a silou, přešla je všechna bolest a cítili se najedeni.

“Zažil jsem něco nádherného, přátelé,” řekl Claubeire a druzí dva vášnivě přikyvovali, neboť i oni prožili krásnou noc. “Měl jsem neobyčejně živý a radostný sen, jenž se odehrál v mé milované Paříži, a to v době mých chlapeckých let, v mých milovaných kavárnách a v šantánech! Byl jsem doma, kamarádi!”

“I já!” přikyvoval Mário. “Znovu jsem si prožil svatbu mé milované sestry! S rodinou a s přáteli! V rodné vesnici u bohatě prostřeného stolu! Oj! Poháry vína a smích a tanec! Hudba! Kéž bych tam byl znovu! Kéž bych se tak mohl vrátit domů!” Mário zesmutněl. “Doma by mě teď čekala ledatak šibenice,” dodal zklesle. “Nu což! A co ty, Zlatonoši, Co se ti zdálo?”

Zlatonoš se poťouchle usmíval. “Vrátil jsem se do dětských let,” řekl. “Byl jsem znova na škole. Byl jsem znova rošťákem!”

Muži si ještě nějakou dobu rozjařeně vyprávěli. “Ale jak to vypadáte!” překvapilo Štítonožku. “Na tvářích vám vystouply vrásky a pod očima máte kruhy! Vaše vzezření neodpovídá vaší náladě!”

“I na tobě se výprava podepsala, Zlatonoši. Prošedivěly ti skráně a tvůj pohled ztratil cosi ze svého lesku.”

“Pojďme! Neztrácejme dál čas. Musíme najít bezpečný východ z tohoto podivného města!” Celý den pak trojice prolézala ruiny a hledala cestu ven. Bezvýsledně.

Večer znovu ulehli v komnatách domu slasti. Následujícího rána byli všichni tři opět rozjaření a plní dojmů. Vyprávěli si své sny. A tu si uvědomili, že znovu zestárli!

“Čert aby vzal tydlety starověký čáry!” ulevil si Štítonožka. “Rozbolela mě záda a hůř se mi teď chodí! Dneska musíme najít cestu ven!“

Ani třetí den se trojice nehnula z místa. Do ruin vedla jediná cesta a ta byla stále ještě obležena krvelačnými domorodci.

Štítonožka se vyspal ve zhrouceném průchodu mezi dvěma domy. Mário i Claubeire mávli rukou a znovu se odebrali do pokojů v domě slasti. A oba tito muži zestárli o další desítku let.

Předposlední den v ruinách.

“Měli byste zůstat venku, jako já,” mínil Štítonožka následujícího večera.

“Přespím s tebou, příteli,” uznal Mário.

“Co na tom záleží! Tak jako tak tu chcípnem!” odseknul Claubeire a odšoural se zpět do své komnaty do domu slasti. A dalšího rána se, coby pán důstojného věku, nedokázal postavit na nohy. “Přineste mi pohár vody! Probůh, nemučte mě tu žízní!”

Poslední den v ruinách. A poslední noc.

“Klobére, vstávej! Dej si kousek sušenýho masa! Napij se.”

“Je mrtvej,” řekl Štítonožka. “Nedožil rána. Zemřel s úsměvem na rtech.”

“Ubohej stařík... musíme pryč, Zlatonoši! Lepší by bylo nechat se propíchnout šípem než tu dál hnít!”

Dvojice hrdinů vyběhla na palouk; přímo mezi překvapené křováky. Štítonožka vystřelil z pušky a nejmohutnější z negrů padnul nazad s kulí mezi prsy. Mário se rozpřáhnul mačetou a rozpáral břich nejbližšího primitiva. Oba se pak vrhli do džungle a za zuřivého svištění letících šípů kličkovali mezi mohutnými kmeny.

Běželi s černými válečníky v zádech. Zlatonoš tu a tam nazdařbůh vypálil z pušky.

“Slyšel jsi to, Mário?” vyhrknul Zlatonoš, skočil za vykotlaný kmen stromu, kryl se a napínal sluch. “Důstojnická píšťala! Výstřely! Jsme zachráněni! Armée française!”

Za pár minut bylo po boji. Francouzští vojáci vtipkovali a obírali mrtvé domorodce o náramky a zdobené nože.

“Pátrali jsme zde po vzbouřencích,” řekl důstojník v parádní modré uniformě. “Rány z vašich pušek nás sem zavedly!”

“Díkybohu! Jsme naživu! A teď pryč! Pryč z tohoto pekla.”

“A teď mě napadá, Zlatonoši! Podívej se na mě! Teď už můžu domů! Zestárnul jsem na! Můžu domů! Nikdo mě nebude podezírat! Úřady ve mě nepoznají dvacetiletýho mladíka!”

---