Prázdný pokoj 2.část

  \"Co to tam ten zatracenej zmetek vyvádí?!\" zařval Robert, zíraje na Petrovo bezvládné tělo. Z levého předloktí mu vytékal pramínek krve, která začínala spojovat ránu s podlahou. \"Sakra, rychle volat Nahoru!\" Vzal sluchátko a začal do něj vřískat:

  \" Chce se zabít, ne, kecám, už se zabil. Ten debilní fix použil jako... on...krev...teče...tak sem kurva někdo běžte!\" Z přístroje se ozval ocelově chladný mírný hlas:

  \" Roberte Faudraisi, pozorujte subjekt a posílejte Zprávy, nic víc se po vás nechce.\" \"Ale...\" chtěl doplnit Robert, ale spojení bylo přerušeno.

  \"No jo, tak si tam chcípni. Mně je to fuk.\" Sedl za stůl, hmátl po klávesnici a začal psát další Zprávu.

Krouží. Všechno tady krouží. Všichni se tady otáčíme. Všude je sametová tma. Tlak na hlavu, něco tady je.

  \"Petře,\" ozval se známý hlas. Je to tak příjemné slyšet někoho jiného než Pavla.

  \"Petře, vstaň a udělej to, co musíš.\"

  \"Ale co mám udělat, babičko?\"

  \"Žij,\" byl slyšet vzdalující se hlas.

  Cítím, jak jsem slabý. Moje levá ruka je taková nějaká chladná a těžká. Otvírám oči. Levačka je pokryta stružkami zaschlé krve. Od rány, kterou jsem si vyrobil, se táhne černá čára. Od fixu...

  Zatmívá se mi před očima, už si dokážu sednout. Všude kolem je zase ta moje místnost. Její prázdnota je opravdu ubíjející, no, spíš vražedná, řekl bych. Všude kolem bílé zdi. Zase. Bledé světlo. Prázdno. Prázdno! Cítím, jak zoufale potřebuju to monotónní prázdno vidět něčím zaplněné. Jsem hrozně rád, že jsem objevil ten fix. Prohlížím si ho. Na lesklém břiše potřísněném krví je napsáno: CENTROPEN 0,3 Roller. S kovovým hrotem. Mnu ho mezi prsty, abych z něho smazal zaschlé červenohnědé skvrny od krve. Vlhčím si prsty, krev je cítit sladce a železitě. Zvedá se mi žaludek.

  A teď - co s fixem? Píše vůbec? Zkouším na ruce. Píše, naštěstí píše! Strašně se mi ulevilo. Změna, zábava, pryč se stereotypem! Konečně mám to, co jsem potřeboval. A začnu psát rovnou teď.

  18.5.2002 Zpráva č. 258

  Subjekt P.Z. přišel přibližně o 0,5 l krve. Jeho stav je již stabilizován. Bezvědomí trvalo 1,25 hodiny. Začíná projevovat aktivitu. Byly zjištěny změny ve svalovém tonusu obličeje.

  Když Robert nabušil do klávesnice další Zprávu a poslal ji Nahoru, blaženě se zavrtěl ve svém křesle a oddal se příjemným myšlenkám:

  \"Aaa, to se to píšou Zprávy. Konečně ňáká akce. To se ti, Robe, povedlo, to s tím fixem. Jseš pašák. PéZetko nevěděl, kde se ten fix u něj vzal, prostě tam najednou byl. Zprávy se mi daří. Začínám se zlepšovat i slohově. Jo, jo, jseš pašák, Robi, pašák. Zvířátko v kleci dělá přesně to, co chceš. Co chceš? Jak co chci? No, jo - co vlastně chci? Vždyť je to jasný - chci Nahoru! Kdo ví, třeba...\"

  No, co budu psát? Jednoduchá odpověď. Copak si nepamatuješ, jak jsi se tady jednou válel a snažil ses prokousnout si rameno? Proč? Přece kvůli těm prázdným stěnám.Cítil ses jako blázen sevřený ve svěrací kazajce. Ty už jsi ten blázen. Petře, víš to? Pamatuješ, jak sis z koutků úst utíral pěnu, která se ti dělala, když jsi se klepal v rohu a všechny tvé svaly byly napjaté a tys... Drž hubu! Teď je čas ty bílé zdi popsat. Černě popsat. Možná i počmárat. Ne, to je škoda, když už fix a bílá stěna, tak něco pořádného. Už vím, napíšu něco, kam nakonec zdrhnu. Bude to děj, ve kterém se ztratím. Vlastně to může být cokoliv. Třeba středověk? Třeba. Rytíři, krásné panny, já budu o jednu usilovat a ona... ale fuj, to je škvár! Zmizet můžu jen jednou, tak aspoň pořádně, ne? Můžu napsat o té jabloni. Moc krátké a vůbec, ani nevím, jetli bych tam chtěl zmizet. Tak něco z budoucnosti? Na to nemám fantazii. To chce něco opravdu... Ale vždyť jsem si řekl, že cokoliv. Tak jo, schválně, co mě napadne.

  Přibližuji hrot fixu na stále ještě bílou zeď. Ještě kousek a na stěně bude černá tečka. Z ní slovo, ze slov věty a...a co? Ne, tahle ne! To by byla škoda. Než bych se rozepsal, bylo by po volných zdech. No, spíš po fixu. Co s tím? No, co, času je dost.

  Jdu spát s tím, že mě něco určitě napadne, doufám...

  \"Co to tam ten psychouš dělá? Aha, zkouší na tu zeď psát, no super. Tak, chlapče, piš, piš, ať to můžu poslat Nahoru. Juchů, já mám radost. Co to děláš? Hej! Vrať se! No to ne, on šel spát! Ach jo.\" Robert se znechuceně odvrátil od průhledné podlahy, otočil se k počítači a začal datlovat:

  18.5.2002  Zpráva č. 259

  Subjekt P.Z. vstal a pokusil se použít fix na zeď. Z nepochopitelných důvodů kapituloval a odešel na svou postel.

  \"Na jakou jinou, než \"svoji\" postel,\" běželo Robertovi hlavou, když po drátech stoupala jeho 259. Zpráva Nahoru.

Sen, halucinace, vůbec nic nepřišlo. Asi v tom zůstanu sám. Jak jinak. Ta zeď mě pozoruje. Vím to. Někdy se mi zdá, že to nejsou zdi kolem mě, ale velká vlhká bělma, která se dívají a já... Asi mi už fakt hrabe. Zatím jsem došel k tomu, že zeď chci popsat. Nic víc. Moc rád bych tam napsal něco, čeho bych potom nemusel litovat, že jsem tím popsal zdei nebo zničil fix.  Asi něco smysluplného by to chtělo. Dlouho jsem nad tím slovem \"smysluplný\" přemýšlel, ale nedochází mi jeho význam. Jeho smysl. Ne, jen smysl toho slova.  Mám jedinou šanci něco napsat, ale co? Chtěl bych... jo, jo, vždyť vím. Pořád se točím v kruhu. Řekněme, že více mi můj život nedá (cože je dost pravděpodobné) než možnost něco na ty stěny napsat. Chci, aby to mělo smysl. Jenže smysl, to je dost subjektivní. Někdo ho vidí v tom, jiný v něčem jiném. Asi neexistuje univerzální pravda. Mám pocit, že jediná věc, co nás drží při tom, abychom chtěli žít tenhle život, je mánie. Já už ji mám taky. Tenhle fix a zeď. Vlastně už tolik netoužím dostat se ven. Nechci už vidět jiné lidi, slyšet zvuky, cítit vůně i nevůně, dotýkat se stromů. K čemu by to bylo? Všude kolem by byly jen samé zdi a fixy. Nic víc. Já...už vím, co tam napíšu. Konečně to vím. Vím to, vím to...