KDO JSI

                                                                    Kdo jsi

     Stále se mi vracely stejně děsivé sny. Je tma a odněkud se vracím autem. Je pozdě večer nebo spíš brzké ráno. Hustě prší, stěrače nestíhají kmitat po předním skle, příval deště s větrem se hrne všude kolem mě. Téměř nevidím silnici. Pouliční lampy kamsi zmizely a já, společně s nějakým mužem za volantem, mířím do lesa. Dálková světla jsou jedinou signalizací, že se naše auto pohybuje po cestě. Mám strach a začínám tiše panikařit. Křičím na něho, aby zpomalil, ale už je pozdě. Auto se dostává do smyku a řítí se ze silnice kamsi do tmy. Pak cítím prudký náraz do čehosi tvrdého, po kterém nastává mrtvolné ticho. Před několika měsíci jsem měla ošklivou autonehodu. Po dvou měsících v kómatu jsem se pomalu začala vracet do života a začínala jsem rozpoznávat detaily nehody.

     Prvních pár dní po probuzení jsem jen nehybně ležela na lůžku, mamka seděla vedle mě, držela mě za ruku a jemně ji hladila palcem. První myšlenka směřovala k tomu, že mi je dvacet, celý život mám před sebou, ale už nikdy nebude takový jako dřív. ,,Mozek máš prý v pořádku, ale pochroumaná páteř se bude léčit jen z těžka a velmi pomalu. Doktoři ti dávají velkou šanci na úplné zotavení," utěšovala mě mamka, ale já měla strach z toho, jaká bude moje budoucnost. 

      Pak nastala chvíle, kdy se moje tělo mělo konečně začít hýbat. ,,Zlato, ahoj," usmála se mamka a pohladila mě po tváři. Její rty se protáhly do úsměvu a nalíčené oči se jí náhle rozjasnily. Radostně mi dala pusu na čelo. ,,Mám dobrou zprávu. Další vyšetření dopadlo dobře, tvůj stav se zlepšuje. Doktor říkal, že jestli to takhle půjde dál, mohla bys příští měsíc jít domů. Není to nádhera?" Celá se rozzářila, úsměv protáhla od ucha k uchu a v očích se jí leskla slza radosti.

     Jen jsem přikývla a pokusila se o úsměv. Ještě pořád jsem nemohla normálně hýbat ani rukama, ani nohama. Sucho v krku mi nedovolovalo promluvit. Jen jsem zaskřehotala něco ve stylu "to je fajn" a radostně jsem zamrkala. Byla jsem ráda, ale trápily mě ty děsivé sny. Stále se mi vracel pohled na řidiče, kterého jsem ve tmě nemohla rozeznat. Byl to jen mihotající černý stín muže v černém triku. Na pravém zápěstí se mu třpytil stříbrný náramek. Stále stejná scéna. Mlčí, jen se dívá před sebe a křečovitě svírá volant. Já se marně snažím rozeznat o koho jde, kam jedeme a proč sedím v cizím autě.  Měla jsem strach usnout, zavřít oči nebo jen pomyslet na tu událost.

       ,,Musíš se soustředit na cvičení, na terapii a hlavně musíš věřit. Terezko, prosím." Přes obličej jí přelétl stín obav.

      Já to přece nechci vzdát. Nechci se utápět ve svém vlastním žalu. Jsem mladá, já to dokážu, uzdravím se a zjistím, kdo řídil to auto. Pomalu jsem otevřela ústa a kostrbatě vyslovila jedno jediné slovo: ,,Ne-boj."

      ,,Zítra máš první pohybové cvičení mimo lůžko. Budu u tebe, neměj strach," usmála se, pohladila mě po tváři a vstala ze židle. Naklonila se nade mě, aby mi dala pusu na rozloučenou. ,,Zítra zase přijdu," usmála se a zmizela za dveřmi pokoje. Chvíli jsem ještě hleděla s nakloněnou hlavou ke dveřím a čekala jsem jestli nevejde zdravotní sestra nebo doktor. Nastalo ticho, jen na chodbě zacinkaly příbory, které někomu spadly na dlažbu. Hlasitě jsem si povzdechla. Na chvíli jsem zavřela oči, abych si odpočinula a přestala myslet na nohy a ruce v nehybné poloze, natažené, jakoby v křeči. Nechala jsem oči zavřené, zklidnila jsem dech, uvolnila tělo. Pomaloučku jsem usínala s hlavou nakloněnou k pravé straně. 

      Snad jsem klimbla nebo jen ucítila závan větru, ale cosi se mihlo pokojem, možná jenom v mém podvědomí, ale kolem mé postele kdosi prošel. Slyšela jsem tiché šepotání, jako by se něco lehounce pohybovalo vzduchem. Nepatrný závan chladu, vánku nebo čehosi mrazivého, ale přitom příjemně chladivého. Vlahý letní vánek mě hladil po tváři. Šepotání nabývalo na intenzitě a čirý, jemně sametový vánek náhle zmizel. Pohnula jsem víčky, ale přitom jsem je nechala pevně semknuté k sobě. Náhle jsem sebou škubla, až mi ruka samovolně vyletěla vzhůru. Přes zavřená víčka mi nepříjemně proletěl oslňující záblesk. Vykřikla jsem, vytřeštila oči a teprve potom jsem si uvědomila, že si tvář zakrývám rukama. Odtáhla jsem si je od obličeje a vyděšeně si je prohlížela. Otáčela jsem je dlaněmi nahoru a dolů, ze strany na stranu a nevěřícně na ně valila oči.  Já s nimi hýbu. Já mohu hýbat rukama. Můžu hýbat prsty, jásala jsem v podvědomí. Možná budu moct brzy hýbat i nohama a pak půjdu konečně domů.

      ,,Stalo se něco? Slyšela jsem tě křičet." Vběhla do pokoje sestra. Vyděšeně si mě prohlédla, pak vzala do dlaní mé ruce a zkoumavě si je prohlížela. Přesně tak nevěřícně jako já. 

      Po terapii, která trvala hodinu ukrutného mučení, jsem měla konečně trochu klidu. V televizi mě zaujal pořad o duchách. Do té doby jsem ještě nikdy žádného ducha neviděla a ani v ně nevěřila. Byla jsem realistka a duchovno mě nikdy moc nebralo. Snad proto mě nepřekvapilo, když mi po tváři přelétl nepříjemně chladivý dotek, až mě zamrazilo v zátylku. Snad průvan, pomyslela jsem si, ale ten divný pocit na tváři přetrvával. Přitiskla jsem si dlaň na tvář. Bylo to divné, tak trochu děsivé, ale přitom příjemné, jako by mě někdo hladil. Nevěděla jsem, co to mělo znamenat. Chvíli jsem nervózně kmitala očima po pokoji a pak jsem usnula. 

      Déšť a tma bylo první, co jsem viděla, když se mi podařilo zaostřít obraz. Opět jsem seděla v autě a vystrašeně zírála před sebe. Muž, co řídil, byl zahalený ve tmě, jen stříbrný náramek se mu leskl na zápěstí. Nemluvil, nedýchal, jako by byl mrtvý. Tmavá šmouha připomínající jeho tvář se nepohla, jen strnule hleděl před sebe. Křečovitě svíral volant. ,,Kdo jsi?" Žádná odpověď, ani pohyb, nic. Přívaly deště se hrnuly na přední sklo takovou rychlostí, že jsem měla strach, aby to sklo vydrželo.

      Náhle se objevil ten prudký záblesk světla, až jsem sebou trhla, ale oči mi zůstaly zavřené. Ocitla jsem se na studené zemi. Ležela jsem v nepřirozené poloze na mokré trávě kdesi v přírodě. Ruce jsem měla vykloubené do stran, nohy pokrčené a stočené k pravé straně.  Hlavu jsem měla natočenou do leva s otevřenýma očima jen nepřítomně mrkala proti dešti. Nic jsem nevnímala, nic mě nebolelo. Déšť mi pomalu smýval z rukou i obličeje krvavé šmouhy. Celá jsem byla tak nějak bolavá, pomlácená, krvavá. 

      ,,Terezo," zaslechla jsem něčí hlas. Tichý chvějící mužský hlas mihotající se kolem mě. Zamžikala jsem víčky a rozespale je otevřela. Místnost byla prázdná. Nikde nikdo, jen na stolku ležel stříbrný řetízek. Pokoušela jsem se k němu natáhnout ruku. Sice křečovitě, ale nakonec se mi to podařilo a vzala jsem ho do prstů, opatrně jsem ho sevřela do dlaně a zkoumavě jsem si ho prohlížela. Vypadal stejně jako ten ve snu. Ten, co se třpytil na ruce toho neznámého muže. Není na něm nic záhadného, nic vyrytého, ani není ničím zvláštní. Obyčejný řetízek ze širších oček propletených mezi sebou. Komu patří, kdo mě doprovází mými děsivými sny, kým je onen muž, co řídí auto. Pevně jsem ho sevřela do dlaně a přitiskla k srdci. Cítila jsem, jak studí, ale ten pocit se náhle vytrácel, dokonce i to, že ho držím. Pomalu jsem rozevřela dlaň, ale ta byla prázdná. ,,To není možné, kam zmizel? Nemohlo se mi to přece jenom zdát, vždyť jsem ho držela," vzlykala jsem s očima upřenýma na prázdnou dlaň.

       Postupem času jsem si zvykla na hrůzu, kdykoliv jsem usnula.  Ten muž byl stále stejný, se stejným řetízkem  a stejně záhadným temným obličejem. Jednou se mi dokonce zdálo, že ho vidím projít chodbou. Terapie zabírala až příliš rychle a moje pevná a neoblomná vůle jít co nejdřív domů mi napomáhala k tomu, že opravdu uplynuly dva měsíce a já mohla konečně odejít z tohoto šedivého pokoje, ale hlavně opustit neznámého.

      Seděla jsem na posteli s knihou v ruce a zaujatě přejížděla očima po větách strhujícího detektivního příběhu. Začínalo se stmívat. Bylo už po večeři a jediné, co mi vadilo, byly kroky po chodbě. Náhle se cosi šustlo v pravém rohu místnosti. Leknutím jsem sebou trhla, až mi luplo v rameni. Něco jsem viděla. Stín, nebo šmouhu, která se mihla podél rohu a zmizela ve zdi. Možná to byl odraz z venku nebo od škvíry pode dveřmi. Dlouze jsem se zadívala na ono místo, ale pak jsem se celá zachvěla, strnula a vytřeštila oči. Stál u mě. Mihotal se v průhledném závoji mlhy. Nemohla jsem ani dýchat, srdce mi zběsile tlouklo a náhle jsem upadla do bezvědomí. 

     Když jsem se ráno probudila, seděla u mě máma. ,,Ahoj, zlato," usmívala se a hladila mě po zápěstí. ,,Tak ses dočkala, dneska jdeš konečně domů." 

      ,,Můžu se tě na něco zeptat?" pozvedla jsem k ní oči. 

      ,,Na cokoliv," přikývla.

      ,,Jak se stala ta nehoda? Řídila jsem já nebo někdo jiný. Mám dojem, že jsem v autě nebyla sama. Nic si z posledních dní před nehodou nepamatuji. Chtěla bych vědět víc."

      Matka se na mě zadumaně zadívala. ,,Ani nevím. Starala jsem se jen o tebe, ale hlavně, když jsem tě poprvé uviděla, byla jsi už po operaci. Něco jsem zaslechla, ale nezajímalo mě to. Jestli to vážně chceš vědět, tak se půjdu zeptat."

     Matka odešla a já netrpělivě prozkoumávala každý roh pokoje. Přece to nebyl sen. Ten náramek jsem držela v ruce, cítila jeho chlad, viděla stříbrný lesk. Bylo to tak pravdivé.

      Po chvíli se mamka opět vrátila. Usedla ke mně na postek a tiše promluvila. ,,Měla jsi pravdu." Začala mluvit o dvaadvacetiletém mladíkovi, který v tu osudnou chvíli řídil. Mluvila o tom, že zůstal zaklíněný v autě a pak se odmlčela.

      ,,Co je s ním?" 

      Matka jen zavrtěla hlavou. Snad mi to nechce říct nebo se bojí mé reakce. Možná to přežil a neví, kde je. Možná je mrtvý a zjevuje se mi ve snech. Matka se tvářila záhadně. Najednou byla roztržitá, zkracovala věty do jednoduchých souvětí a mžikala při tom očima po místnosti. Netrvalo dlouho a rozloučila se semnou. Měla jsem dojem, že přede mnou něco tajila.

      Za dvě hodiny jsem se konečně vrátila tam, kde jsem prožila své dětství. Opatrně s otcovou pomocí jsem se vysoukala z auta a vešla do domu. Vše ostatní jsem si pamatovala. Mám svůj vlastní byt, který jsem si pořídila před dvěma roky i to, že jsem pracovala jako servírka v jednom luxusním baru v centru Prahy. Vlastně jsem si žila docela spokojený život, ale určitá etapa mého života, jako by se vypařila z mozku. Podle kalendáře postaveného na skříňce v kuchyni se blížily Vánoce, ale já jsem si naposledy pamatovala, asi tak začátek května. Je to divné, ale poslední půl rok, jako by ani nebyl.

     Rozhlédla jsem se po obývacím pokoji. Všechno bylo stejné, na stejném místě jako před dvěma roky, když jsem dokončila školu a rozhodla se postavit na vlastní nohy. Na skříňce stál rámeček s mojí fotkou. Bylo mi tam asi deset a vedle mě seděl můj nejlepší kamarád Pavel. Jednou mi řekl, že si mě stejně jednou najde a ožení se semnou. Smála jsem se tomu dalších pět minut. Nevěděla jsem kam zmizel. Po škole šel studovat do Brna. Párkrát jsme si ještě psali, ale postupem času naše kamarádství zaniklo úplně. Třeba ho ještě potkám a naplní se jeho slova, pomyslela jsem si. Palcem jsem přejela po fotce. V tom se mi cosi mihlo ve skle rámečku. Vypadalo to jako stín něčí tváře. Prudce jsem se ohlédla za sebe, ale nic zvláštního tam nebylo.  Zase se to dělo. Zase mi tělem projížděl ten zvláštní pocit, že mě někdo sleduje. Od nehody uplynuly čtyři měsíce a já jsem stále nevěděla, kdo je tím mužem, co řídil. Nevěděla jsem vlastně vůbec nic. 

       Lehla jsem si na gauč a snažila si vybavit cokoliv z té nehody. Pátrala jsem v paměti a vzpomínala na sny. Zavřela jsem oči, abych si vybavila tvář nebo gesto, které by mi pomohlo objasnit záhadu. Před očima mi opět prolétl záblesk světla, pohyb čehosi děsivého. Pak se mi vybavila nepatrná vteřina sekce rozhovoru s někým známým. Mluvila jsem na něho v trhavých větách, přerušovaných praskavým zvukem, jako když střihač upravuje film na určité sekvence. Snažila jsem se zaostřit, zjistit na koho mluvím, komu vyčítám, že kvůli fetu zapomíná na svou rodinu. Začala jsem zvyšovat hlas a rozhazovat rukama. Soustředila jsem se na tu vzpomínku, na událost, která zřejmě předcházela té nehodě. Náhle jsem ho viděla. Stál opodál opřený dlaněmi o parapet, zády ke mně. Měl černé krátké vlasy, černé triko, černé džíny, hnědé plátěné boty. Na ruce se mu třpytil stříbrný náramek. To je on! To je ten kluk, co řídil. Zoufale jsem si přála, aby se otočil a já mohla vidět jeho tvář.

      Náhle jsem ucítila na zápěstí stisk ruky. Leknutím jsem vykřikla a otevřela oči. ,,Mami?" vykoktala jsem leknutím. Hrdlo se mi sevřelo, sucho v ústech a třas v těle mě děsil. ,,Chodíš jako duch," okomentovala jsem její tichý příchod.

       ,,Jako duch vypadáš ty. Jsi celá bledá a máš zarudlé oči. Cos tady dělala?" Přisedla si ke mě na gauč. V jejím hlase bylo cosi neklidného.

       ,,Vrátila se mi jedna ze vzpomínek. Je to další z mých pokroků," jásala jsem. ,,Viděla jsem ho. Sice zezadu, ale viděla. Vypadal stejně jako z mého snu." O tom, že se mi zjevoval, jsem pomlčela. Určitě by si v té chvíli myslela, že blouzním a vrátila by mě do nemocnice na vyšetření mozku. Opatrně jsem se usmála a pomocí berel jsem zamířila kolem ní do svého bývalého pokoje. Toužila jsem být u sebe doma, natáhnout se na gauč a pustit si televizi. Udělat si svojí oblíbenou kávu a mít klid. Místo toho jsem tvrdla tady s duchem za zády. Ironie mi nikdy nechyběla.

      Můj pokoj zůstal nedotčený. Přesně, jak jsem ho zanechala před dvěma roky. Uvědomila jsem si, že máma vlastně nevěděla nic o mém životě. Za dva roky se naše telefonáty zúžily jen na pár vět o zdraví, nových věcech do bytu a pokusech přesvědčit tátu, aby přestal kouřit. Moje soukromí jsem si vždycky nechávala pro sebe a máma to respektovala. Tenkrát mi to bylo jedno, ale později jsem toho litovala, protože mi mohla zodpovědět otázku nejdúležitější, kdo byl ten kluk v černém. 

       Stála jsem u okna s nosem přitisknutým na skle a vzpomínala, jaké to bylo v dětství. Zamyšleně mi oči kmitaly po zahradě, když vtom jsem spatřila ve skle odraz tváře stojící za mnou. Prudce jsem se odrazila od okna a vyděšeně mi oči kmitaly po pokoji. Byla to stejná tvář jako ta u postele. Díval se na mě skrze sklo. Vyděla jsem ty tmavé oči, černé obočí a černé krátké vlasy. Byl to ten ze vzpomínky. ,,Proč mě pronásleduješ?!" vykřikla jsem, tak trochu zoufale. ,,Já nevím, kdo jsi, tak proč mě nenecháš na pokoji!" V šoku jsem se zhroutila na postel. Nevěděla jsem nic z toho, co jsem měla vědět.

       Další dny jsem jen tak ležela v posteli a stále ve střehu čekala, kdy se zase ukáže. Párkrát jsem se dokonce přistihla, že přímo vyčkávám s otevřenýma očima dokořán a v tichosti prosím, aby se zjevil. Chtěla jsem zase vidět ty jeho hezké tmavé oči. ,,Co mi tím chceš naznačit? šeptala jsem. Přemýšlela jsem, že když se ho na něco zeptám, tak se zjeví. ,,Halo, kdo jsi?" Nic. ,,Jsi můj přítel? Milenec?" zdůraznila jsem slova. ,,To nemá smysl," povzdechla jsem si, když se nic nedělo. Byla jsem vyčerpaná, unavená, a tak jsem zavřela oči a snažila se usnout. Před očima mi opět prolétl záblesk světla. Zjevil se mi ten stejný sen. Stojím v koupelně, rozhazuji rukama, rozčíleně na něho křičím. On stojí zády ke mně, ale pak se náhle obrací a vidím mu přímo do tváře. Byl mi tak povědomí. Určitě ho znám z dřívějška, pomyslela jsem si. Stáhl uraženě obočí, zvedl ke mě ruku a prstem mě píchl do hrudi. ,,Nech toho, Terezo!"

     ,,Proč nejedeš za rodiči! Proč jim to neřekneš! Proč to neřekneš Pavlovi!" zakřičela jsem. Zornice mi kmitaly pod zavřenými víčky sem a tam, jako by chtěly utéct pryč z tohoto děsivého snu.

       ,,Už o něm nemluv! Jasný?!" Naštvaně prošel kolem mě na chodbu.

      ,,Je to přece tvůj bratr. Jste dvojčata, tak proč ho nenávidíš," vzlykala jsem a spěchala jsem za ním.

       ,,Tak jo, Terezo. Chceš, abych jel? Tak pojedeme hned teď." Chytl mě za ruku a táhl ke dveřím. Cítila jsem ten pevný stisk, nehty, které se mi zarývaly do zápěstí, bolest, když jsem cukala rukou, abych se mu vymanila ze sevření. ,,Michale, pusť mě!" Škubla jsem rukou. Bolest mi projela celým tělem. Zděšeně jsem vytřeštila oči. Zalapala jsem po dechu, opřela se o lokty a sjela očima k předloktí.  ještě pořád jsem cítila tlak Michalovy ruky. ,,Kdo je Michal?"

     Přemluvila jsem mámu, aby mě vzala do mého bytu. S námahou jsem vystoupila do třetího patra činžovního domu. Náhradními klíči od majitele domu jsem si otevřela a věšla jsem do chodby. Dveře od koupelny byly otevřené. Nahlédla jsem dovnitř a hned se mi vybavila scéna hádky s Michalem. Bodlo mě v hlavě tak intenzivně, že jsem se musela přidržet futer, abych neupadla. ,,Michal, Michal," stále jsem si opakovala dokola jeho jméno. Cítila jsem jeho přítomnost. Projel mnou záchvěv chladu. Ošila jsem se, ale strach jsem nepociťovala. Spíš naopak bych chtěla, aby se objevil. Ukázal se a mluvil se mnou.

      V ložnici bylo naklizeno, Ustláno s vůní parfému. Usedla jsem na postel, dlaní přejížděla po povlečení, vzpomínala na noci strávené v tomhle pokoji. Hlavu jsem položila na polštář a zavřela oči. Cítila jsem, jak mi po tváři stékaly slzy. Tolik jsem si přála vědět pravdu. Všechno o Michalovi, o nehodě i o tom, co se mu vlastně stalo. Jestli to je vážně jeho duch nebo jenom moje představa. Dlaní jsem opět přejížděla po dece vedle mě v místech, kde možná lehával. ,,Kdo jsi?" šeptala jsem se zatajeným dechem. Pomalu jsem usínala, když náhle v místnosti zazněl mužský hlas. ,,Terezo." Prudce jsem otevřela oči. Cítila jsem jeho přítomnost, chlad kolem mého těla, jeho mihotající se siluetu stojící u mé postele. Měl na sobě stejné oblečení. Jeho tvář byla zachmuřená, bledá, průhledná. Díval se na mě těma tmavýma očima, jako by mi chtěl něco říct. Neměla jsem z něho strach ani pocit paniky. Nepatrně pohnul hlavou ke stolku a při tom zavřel oči. Zřetelně jsem viděla jeho řasy, jak semknutě drží víčka u sebe a s úzkostí na rtech se pomalu rozplýval v mlhu. Přes slzy jsem téměř neviděla, ale přece jenom jsem sáhla po šuplíku a otevřela ho. Uvnitř byl rámeček s fotografií. Stáli jsme oba u zábradlí nějaké rozhledny. Michal měl položenou ruku kolem mých ramen a tiskl mě k sobě. Srdce se mi rozbušilo při pohledu na jeho tvář. Vypadal úchvatně, přímo dokonale. Černé vlasy, tmavé obočí a tmavě hnědé oči mu dodávaly dokonalý kontrast se světlou pletí. Rty měl semknuté k sobě, ale přesto výrazně tvarované. Na ruce, kterou měl položenou na mém rameni, se třpytil stříbrný náramek. ,,Co se stalo? Proč jsme měli tu nehodu? Co mi chceš říct?" Vzlykala jsem nad fotografií. Slzy mi kanuly na sklo a rozlévaly se do průhledných skvrnek. ,,Čeho se mám chytit, abych se dozvěděla pravdu. Prosím řekni mi to. Ukaž mi, nebo jen naznač, kde mám hledat."

   Zůstávat v mém bytě nemělo smysl a proto jsem se ještě tentýž  den vrátila k rodičům. Mamka o mě pečovala, jako bych byla na pokraji zhroucení, i když jsem se tak právě i cítila.  Stále jsem musela myslet, jak na Michala, tak i na někoho jménem Pavel. Jediného Pavla, kterého jsem znala byl kamarád z dětství. Jako smyslů zbavená jsem zírala na fotku v obýváku a snažila jsem se mezi nimi najít nějakou souvislost nebo podobnost. Za tu dobu se mohl změnit. Přece jenom mu bylo tehdy pouhých dvanáct. Za tu dobu se člověk změní. V ruce jsem držela fotografii, kterou jsem našla v šuplíku svého bytu.  Porovnávala jsem tvar obličeje, nos, rty. V mysli jsem si stále dokola přehrávala oba obličeje. Michal, Pavel, Michal, Pavel. Očima jsem přejížděla z jednoho na druhého, ale žádná podoba v nich nebyla. Pavlovi rodiče vlastnili chalupu hned vedle nás a každý víkend tam jezdil až do svých čtrnácti let. Říkali jsme si téměř vše, ale nikdy nemluvil o dvojčeti. Podle všeho ani bratra neměl. 

     Začala jsem trochu pátrat. Ptala jsem se matky na Pavla a na jeho rodinu. Mamka se sice divila, ale pak se zamyslela a odpověděla: ,,Nevím jestli jsou na chalupě jeho rodiče, ale zkus se zeptat. Ti by měli vědět, co je s Pavlem."

      Ihned jsem se vrhla i s berlemi ven a kolébavou chůzí zamířila k vedlejšímu domku. Sousedka na mě chvíli překvapeně zírala, ale potom mě pozvala dál, udělala kávu a rozpovídala se. ,,Máš pravdu," sklonila hlavu nad šálek kávy. ,,Jsou dva, ale každý vyrůstal v jiné rodině. Když jim bylo pět, rozešli jsme se s manželem a každý si založil vlastní rodinu. Michal vždycky víc tíhnul k otci a tak jsem mu nebránila v tom, aby u něho žil. Pavel o něm nikdy moc nemluvil. Možná proto, že byli oba tak rozdílní. Odmala se nenáviděli, nechápu proč," vzdychla si.

     ,,A víte, co s Michalem je?"

     ,,Měl nehodu, je mrtvý," vzlykla. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Všehno do sebe pasovalo. Zhluboka jsem se nadechla a začala jí vyprávět můj a Michalův příběh. Viděla jsem, jak se jí lesknou oči a třese se jí brada úzkostí. Vzala mi ruce do dlaní, jemně hladila a tiše plakala. ,,Musí to vědět Pavel," vyslovila rozhodným hlasem.

      Celou noc jsem nad tím přemýšlela. Čekala jsem, že se ukáže, že zase uvidím jeho tvář, ale marně. Ráno u snídaně jsem zamyšleně koukala do zdi, převracela v dlaních kus housky a dokonce jsem nevnímala ani matčin hlas. Probral mě až cinkot zvonku. Teprve nyní jsem zbystřila a zahleděla se tím směrem. Slyšela jsem něčí hlas a matku, jak na mě volá, abych šla ke dveřím, že mám návštěvu. 

     Vypotácela jsem se do chodby až ke dveřím a pozvedla jsem oči k člověku, který stál na prahu. ,,Proboha!" vyjekla jsem, až se mi podlomily kolena. Ten, co stál venku byl tak podobný Michalovi. Měl stejně černé vlasy, hnědé oči, plné rty. ,,Michale," vydechla jsem s vytřeštěnýma očima.

      ,,To je Pavel, zlato," promluvila mamka a vzala mě za ruku. Musela jsem se z hluboka nadechnout, abych neomdlela. Bylo to vůbec možné? Byli úplně stejní, jako přes kopírák. Dívala jsem se mu do očí, on se díval do mých a mě napadlo těch pár slov, co mi kdysi řekl. "Stejně si tě jednou najdu." Muselo se to všechno stát, abychom mohli být spolu? 

      Dnes už je to jenom dávná vzpomínka. Stojím u Michalova hrobu a strnule hledím na jeho fotku. Ještě pořád si nějteré věci nepamatuji, ale vím, že udělám vše, abych byla opět šťastná. Tak trochu bude pořád se mnou, i když jen v podobě Pavla, který stojí vedle mě, tiskne mě k sobě a dodává mi odvahu překonat následky nehody. Jednou určitě budu zase chodit sama bez pomoci berel, budu se starat o děti a budu šťastná.