Po cestě tramvají

Zamykám kancelář v Holešovicích, je něco po půl dvanácté v noci. Auto mám zaparkované na Palmovce, musím tedy dojet čtyři stanice tramvají z Ortenova náměstí. Je ticho, téměř nikoho venku nevidím, jen po přechodu vláčí jakási babka mrňavého pejska. Jen co zabočím za roh, rozlehne se ulicí hlahol rozveselených turistů.  V okolí jsou dva- tři hostely a hotel Alta, není divu. Dnes ale neřádí pivní turisté z Londýna či Kodaně, hulákají nějací dorostenci. Kráčejí po druhé straně ulice, jejich němčina zaplnila noc. 

Jen co přijdu na zastávku, jede dvanáctka. Můžu si popojet jednu stanici a pak přestoupit. Ve voze je docela dost lidí, několik skupinek. Aha, zítra je  Prague pride, došlo mi. Je jasné, že jsou tu někteří cizinci právě kvůli tomu. Vystupuji a dvanáctka se začala rozjíždět, když přiběhlo  několik dívek v černých minišatech a snažily se ještě stisknutím tlačítka u dveří oblomit tramvajáka. Neuspěly. Dvanáctka odfrčela směr Malostranské náměstí. Za nimi se přiloudal ještě jeden hoch, taky celý v černém, a nedbajíce neúspěchu se stopnutím vozidla městské hromadné dopravy začali všichni vesele švitořit v cizím jazyce, snad holandsky nebo švédsky.

Přistoupil ke mně blonďatý štíhlý chlapec v džínové košili a zeptal se, co jede do centra. Povídám, že dvanáctka, ale teď odjela a další pojede za dvacet minut. Ale že šestka, co jede za minutu, ho dostane za chvilku na metro na Palmovku a v centru bude jedna dvě. Šestka právě přijížděla. Všichni na zastávce jsme nastoupili.

Sedl jsem si hned dopředu. Přes uličku seděly dvě blondýnky, naproti děvče v cylindru s pomalovanou tváří, v ruce držela aluminiový balónek se smajlíkem. Sama působila dost unaveně. Křížem pak seděl zjevně opilý mladík, u nohou černý sešlý batoh, v ruce láhev piva, upřel na mne prázdný pohled. Sjel jsem zrakem na děvče v cylindru, klátila nohama, musela být docela malinká, tak metr padesátpět. Když jsem se podíval na opilce, žádná změna, jeho oči ustrnuly v mém směru, nevím ale, jestli mne vůbec vnímal.

Tramvaj vjela na Libeňský most. Jede se tam pomalu, most je v dezolátním stavu. Jak se tak všichni kolíbáme na sedadlech, opilec začal nadávat, proč prý jedeme jak želva. Zleva se ozval tlumený smích. Hodil jsem oko po blondýnách. Zářily štěstím a líbaly se. Vzadu za mnou bylo také veselo. Skupinka v černém a nějaký další houf mladých se skvěle bavili.

Dokodrcali jsme na Palmovku a všichni vystoupili. Starší žena se zdála pohoršená chováním skupinky mladých, kteří hlasitě hulákali a nebrala si servítky, jak na ně nadávala. Také jakási samotná dívka se zavázaným kotníkem ošklivě nadávala, kdeže jsou ti cikáni, že říkali, že je tam každou noc najde, a jsou přitom někde v prdeli. Jeden cikán se nicméně od vchodu do metra vyřítil, ale zjevně to nebyl ten pravý, kterého zafačovaná dívka čekala. Cikán pádil za tramvají, která právě zavřela dveře navzdory pokusu blonďáka v džínsce je bloknout. Tramvaj se rozjela a funící tlustý cikán marně za běhu bušil do jejích zadních dveří.

Chvíli se rozléhalo na zastávce mnoho nadávek od báby, dívky i cikána. A bylo slyšet hlasy cizinců, zvonivě létaly anglosaské hlásky. Blondýny v sandálech pak zamířily ke vstupu do metra rozpustile krok-sun-krok, jako by tančily valčík. Odbočil jsem k parkovišti. Postupně jak cestující mizeli do metra, Palmovka utichala. Proti mně už jen kráčeli dva kluci. Jeden chtěl chytit druhého za ruku, ale ten se vytrhl. Podívali se na mne, když jsem je míjel. Zvědavě jsem se pak otočil, jestli se styděli jen kvůli mně. Ne. Nedrželi se za ruce a nelíbali se.