Královna z Bisley

Jmenoval se Henry, po otci. Tím byl král Jindřich VIII. Věděl to, protože mu to řekla matka. To díky jeho štědrosti mohli s matkou bezstarostně žít na svém venkovském panství v Bisley. Jednou zjara, prý kvůli nezdravému ovzduší v Londýně, přijela na panství Jindřichova legitimní dcera princezna Alžběta. Každý den si spolu hráli v zahradách. Henry se musel divit. Alžběta byla slabé postonávající dítě. Každou chvíli se zadýchala a musela odpočívat. Ale Henry ji měl rád.

Alžběta byla v Bisley už asi druhý měsíc, když se jednoho dne záhadně rozstonala. Henryho k ní, ani přes jeho naléhání, nepustili. Říkali, že je princezna velmi slabá, a jeho přítomnost by ji mohla rozrušit. Henry si tedy toho dne hrál sám. Nebyla to ale taková zábava. Pozdě večer pak kdosi zaklepal na dveře jejich pokojů. Henry už dávno spal. Probudila ho chůva a sdělila mu, že si ho jeho matka žádá ve svém pokoji. Zívající Henry se pomalu šoural chladnou chodbou. V pokoji byla s matkou lady Ashleyová, Alžbětina chůva. Viděl ji jen několikrát a její přítomnost ho znepokojila.

„Jak se daří Alžbětě?“ zeptal se po úvodních ceremoniích. Lady odvrátila hlavu a neodpověděla. Místo toho se obrátila k Henryho matce.

„Jsme vám velice vděčni za vaši pomoc, má lady. Bůh se vám za vaši obětavost odmění.“ Matka pokývala hlavou a usmála se. A pak se podívala na Henryho.

„Henry, teď půjdeš s lady Ashleyovou,“ řekla mu zvláštním tónem. Henry se zamračil.

„Ale já nechci jít s lady Ashleyovou.“

Matka ho vzala za ruku a přitáhla ho do svého objetí.

„Musíš mě poslechnout, Henry. A musíš poslouchat lady Ashleyovou. Slib mi, že ji budeš poslouchat.“

Henry zkoprněle přikývl. Matka se usmála a pohladila ho po tváři.

„Jsem na tebe tak pyšná, můj chlapečku,“ a políbila ho. Pak ho lady Ashleyová vzala za ruku a vedla ho pryč z matčina pokoje.

 

 

V komnatě princezny Alžběty už netrpělivě přešlapovala jedna ze služebných. Alžbětin postel byla prázdná a zbavená veškerého ložního prádla.

„Kde je Alžběta?“ zeptal se Henry ještě jednou. Ani tentokrát mu nikdo nevěnoval pozornost.

„Lady Ashleyová, myslíte si, že je to dobrý nápad?“ zeptala se služebná třesoucím se hlasem.

„Jiné dítě tak narychlo neseženeme. Vždyť v Bisley dívky skoro nejsou. A pak, podívejte se na něj, celá Alžběta, ty vlasy, ty oči.“

„Až na to, že tam dole nevypadá právě jako dívka.“

Lady Ashleyová na ni vrhla podrážděný pohled. „Tím se budeme trápit později, až Veličenstvo odjede.“

„Co se stalo s Alžbětou?!“ zakřičel Henry, popuzený jejich vytrvalým nezájmem. Lady Ashleyová se k němu vrhla a zakryla mu ústa. 

„Ticho, můj lorde,“ sykla podrážděně, „neuvědomujete si závažnost naší situace.“ Henry se jí vykroutil ze sevření a zůstal překvapeně stát.

„Co se stalo s Alžbětou?“ zašeptal. Lady Ashleyové vytryskly z očí slzy, klesla na podlahu a rozplakala se. Pak se podívala k Henrymu.

           „Odpusťte, můj lorde,“ zavzlykala, „ale stala se strašná věc. Lady Alžběta náhle onemocněla. Nemoc neměla dlouhé trvání, ale hrozné následky. Lady Alžběta zemřela už minulé noci. Proto jsme vás k ní nemohly pustit. Celá záležitost je ještě strašnější tím, že král ohlásil za tři dny svou návštěvu u dcery. Kdyby zjistil, co se stalo, dal by nás popravit. Celý den bezúspěšně hledáme dívku, která by se mohla za Alžbětu vydávat. Žádná taková tady ovšem není. V poslední chvíli nám vaše dobrá matka nabídla vás. Jste nevlastní syn našeho Veličenstva, tedy jí jste nejvíce podobný.“

Henry nevěřícně třeštil oči na zoufalou chůvu.

            „Alžběta je mrtvá,“ zašeptal potom. Bylo to něco tak nepředstavitelného. Vždyť ještě předevčírem si spolu hráli v zahradě.

           „Je to pro nás všechny těžká ztráta, můj lorde,“ řekla lady Ashleyová, „žádáme vás jen o to, abyste několik dní předstíral, že jste lady Alžběta. Jen dokud Jeho Veličenstvo neodjede.“

             „A co až odjede? Alžbětu už nic nevzkřísí. Co potom?“ zeptal se Henry.

            „To ví pouze Bůh, můj lorde,“ přisvědčila lady Ashleyová, „teď, pokud dovolíte, proměnily bychom vás na princeznu Alžbětu.“

Převlékly ho do Alžbětiných rudých šatů. Krátké chlapecky střižené vlasy zakryly bílým čepcem.

„Projděte se,“ přikázala mu lady Ashleyová, když byly s garderobou hotovy. Henry poslechl. V sukni plné záhybů a skladů se necítil dobře.

„Je to celkem dobré,“ pravila s jistým uspokojením, „usmějte se, lady.“

„Jmenuji se Henry,“ namítl, ale lady Ashleyová téměř rozzuřeně máchla rukou.

„Teď už nejste Henry. Od teď se jmenujete Alžběta, druhorozená dcera našeho krále Jindřicha VIII. Je to nesmírně důležité, jak pro vás, tak pro nás. Jeho Veličenstvo by nám smrt princezny neodpustilo. Náš život teď leží ve vašich rukou.“

 

 

Následující dva dny uběhly ve znamení příprav na královu návštěvu. S Henrym bylo nakládáno jako se skutečnou lady Alžbětou. Jeho matka mu prokazovala nejvyšší úctu a snažila se nevšímat si jeho prosebných pohledů. Lady Ashleyová ho učila dvornému ženskému chování. A Henry podle ní dělal velké pokroky.

Jednoho odpoledne strážný ohlásil, že se blíží královský průvod. Všechno obyvatelstvo domu se seřadilo do slavnostního špalíru. Král byl v dobré náladě, usmíval se a jevil vřelý zájem o dění na panství Bisley.

„Nu, a kde je má dcera?“ zeptal se nakonec. Lady Ashleyová sevřela svou třesoucí se rukou Henryho dlaň a pomalu s ním přistoupila ke králi. Henry, tak jak to měl nacvičené, udělal pukrle. Král se na něj chvíli beze slovo díval. Bylo mu to nepříjemné. Slyšel, jak se vedle něj lady Ashleyová snaží trhavě nadechnout. Pak se král šťastně rozesmál a sklonil se k Henrymu.

„Lady, vypadáte ještě krásněji, než když jsem vás viděl naposledy,“ řekl dvorně a políbil ho na tvář. Henry se chtě nechtě usmál. Pak se král odebral do svých pokojů.

Hned druhý den vyjádřil přání vrátit se do Londýna. Tato zpráva velmi potěšila lady Ashleyovou, která byla stále jako na trní v obavách, že král tu malou lest prohlédne. Ale král si ničeho nevšiml. Shledal svou dceru silnou a zdravou a tedy se rozhodl odvést jí do Londýna s sebou. To lady Ashleyovou šokovalo. Snažila se mu všemožně vysvětlit, že lady Alžběta ještě není dostatečně silná na cestu do Londýna. Král se ale jen zasmál.

"Nesmysl. Podívejte se na ni, tvářičky jí jen září."

Když se Henryho matky ptal, kde je jeho levoboček, rozplakala se a řekla, že nenadále zemřel. To králem otřáslo. Nechal si ukázat jeho hrob a chvíli se u něj modlil. Henry ho litoval. Ten nebohý muž netušil, že se ve skutečnosti modlí u hrobu své legitimní dcery, která musela být rychle pohřbena beze všech poct a ceremonií, které by jí jako princezně příslušely.

 

 

Příštího dne opustil velkolepý královský průvod poklidné venkovské panství Bisley a ubíral se do Londýna. Henry jel v přepychovém kočáře s dvorními dámami. Byl zděšený. Lady Ashleyová ho ujišťovala, že celá tahle maškaráda nebude trvat více, než pár dní, a najednou to vypadalo, že lady Alžbětou zůstane navždy. Už nikdy se nesetká s matkou. Už nikdo mu nikdy neřekne jeho pravým jménem. Bylo mu do pláče. Měl chuť se začít vztekat, kopat kolem sebe, vyrazit dveře kočáru a běžet zpátky k matce do Bisley. Ale věděl, že by daleko nedoběhl. A v šatech se běhalo těžko, každou chvíli se do nich zamotával

Královský dvůr i Alžbětini poručníci byli upřímně překvapeni. Podivovali se tomu, že se dívka se zuby zčernalými a zkaženými od sladkostí vrátila do Londýna se zuby zdravými a silnými. I tomu, že od přírody spíše lenivá a postonávající Alžběta se náhle začala zajímat o jízdu na koni a lov. Změnila se k dobrému, říkali si. Co jim ale nešlo na rozum, byla náhlá proměna lady Ashleyové. Ta, předtím veselá a láskyplná vůči Alžbětě, se náhle začala chovat podivínsky, byla posmutnělá a sledovala lady Alžbětu poplašeným nervózním pohledem na každém kroku.

Henry rostl jako z vody. Rychle se vytáhl do výšky, stejně tak se protáhly jeho ruce i nohy. Už byl vysoký stejně jako jeho poručník Thomas Seymour. Rysy jeho tváře, které podědil po svém kdysi hezkém otci, byly stále zřetelnější. A Thomas Seymour, jeho poručník, si toho začal povážlivě všímat. Henry se stále větší nelibostí a vztekem sledoval Seymourovy pokusy se ho dotýkat a chválit jeho rozkvétající krásu.

Jasné oči, plné rty a hezkou pleť nebylo zapotřebí skrývat. Co ovšem bylo nutno pečlivě tajit, bylo typické mužské znamení, Adamovo jablko, vystupující na štíhlém krku všem na očích. To vyřešila lady Ashleyová šaty s vysokými límci. Ovšem ne na vše byla připravena. Vyděsila se, když jednoho dne při polibku na uvítanou ucítila na tváři jemné chmýří, předvídající brzký nástup tvrdých vousů dospělého muže. Od toho dne se Henry musel denně a ve vší tajnosti holit.

 

Miloval lov a jízdu na koni. V sedle se cítil jistý, svobodný, skutečně tím, kým byl. Naopak nesnášel ryze ženské věci, vyšívání, zpěv, brnkání na loutnu.

 

V době, kdy mu bylo už skoro patnáct let byl na oslavě narozenin Thomase Seymoura požádán, aby zazpíval oblíbenou píseň Dívka a káně. Byla to rozkošná serenáda s frivolní melodií, posazená ovšem dost vysoko. Dokud byl Henry malý, uměl ji bez problémů zpívat a udržet nastavený tón. Ale v posledních měsících se mu hlas začal rychle měnit. Nemohl vysoký tón udržet, nemohl zpívat, nemohl skoro ani pořádně promluvit. Přesto se neodvážil protestovat a začal zpívat. Ještě nedozpíval ani první sloku a hudební doprovod, loutnista a flétnista, zmateně ztichli. V celém sále se rozhostilo trapné ticho, během kterého Thomas Seymour vstal ze svého křesla, přišel k Henrymu blíž a starostlivě se zeptal, zda se lady cítí ve své kůži.

Henry, zrudlý ponížením a náhlým výbuchem hněvu, ho od sebe vztekle odstrčil a utekl ze sálu do svého pokoje. Svoji loutnu rozmlátil o stůl a s pláčem se zhroutil na postel. Nikoho k sobě nechtěl pustit, teprve navečer poslal pro lady Ashleyovou. Posadila se k němu a konejšivě ho hladila po zádech.

„Už to nesnesu,“ řekl, když se uklidnil.

„Chápu vás, lady… lorde,“ řekla krotce lady Ashleyová, „okolnosti se pro nás všechny vyvinuly katastrofálně.“

Henry se přetočil na bok a posadil se. Zadíval se na lady Ashleyovou se zuřivostí v očích.

„Co tedy bude dál?“ zeptal se skoro posměšně, „nemyslím teď, ale za pár let, až mě bude zapotřebí provdat. Až přijdou báby zkontrolovat, že jsem dosud pannou. Až mi manžel o svatební noci vyhrne košili. Jak to vysvětlíte?“

„Přiznávám, že netuším. Děsím se té chvíle, stejně jako každého nového dne.“

Henry si opřel lokty o kolena a položil na ně hlavu. Rok od roku se mu zdála těžší.

„Nikdo nesmí zjistit, co jsem zač. Pokud to bude možné, neprovdám se.“

Lady Ashleyová ho vzala za ruku a pokusila se povzbudivě usmát.

„Vy jste statečný a silný, můj lorde. Pravý syn svého otce. Společně to překonáme.“

 

 

 

Pozn:

Tuto povídku jsem napsala na základě příběhu, který se traduje v anglické vesničce Bisley. Podle ní Alžběta ve skutečnosti náhle zemřela coby dítě a chlapec, který byl narychlo vybrán, aby ji zastupoval, později vstoupil do dějin jako královna Alžběta I. Obyvatelé Bisley jsou dodnes na „svého chlapce“ nesmírně pyšní a každoročně pořádají oslavy, ve kterých figuruje chlapec převlečený do dívčích šatů.

 

---