Když jsem byl malým pasáčkem - Skřítci a broučci

... Nikdy na Berouše nevystrkuj zadek…

SKŘÍTCI

   Když mě poprvé vedl lesem cestou mezi jehličnany, držel mě pevně za ruku, abych mu neupadl přes nějaký kámen na cestě a neumazal se mu. Možná byl veden i obavou, že bych si při tom také mohl odřít koleno a u toho bych zcela jistě dost hlasitě vřískal. Představa, že by mi ho pak musel dlouze foukat a obkládat rozžvýkaným jitrocelem ho dost děsila. Zároveň bych přitom vyplašil zvěř na kilometry daleko a ta by se po mnoho let do okolních lesů nevrátila. S hajným byl zadobře a zadělávat si u něj na malér, to neměl zrovna v úmyslu. Proto si mě pozorně jistil a já vedle něj poskakoval jako malý kozlík. On byl dědeček na mě vůbec opatrnej, tedy až na jednu zimní epizodu.

   Tehdy jsme se s hurónským řevem spustili ze svahu k potoku na „rohatých“ sáních a dole nás pak přešel smích, když jsme se po mírném skoku přes hroudu vyklopili nevídaným způsobem a já mu pokračoval v krasojízdě po tvrdém sněhu rovnou do potoka. Tam mě naštěstí uchmátl na poslední chvíli a tak nemusel mamince vysvětlovat, proč ze mě chtěl v únoru udělat plaváčka. Od té doby si  se mnou dával pozor a sledoval kdejaké uprdnutí.

   Teď mi vyprávěl o ptácích v korunách stromů, o zvířátkách co žijí okolo, o houbách, jimž se v ranní rose lesknou kloboučky v mechu. Ukazoval mi rostliny, přiřazoval k nim i latinská jména a dával mi ochutnat šťavel, abych věděl, co prý nejvíc chutná takovým malým zajíčkům jako jsem já. Byl taková malá chodící encyklopedie a já ho poslouchal s obdivem a bezmezně mu všechno věřil. Nakukovali jsme do dutin stromů a poslouchali kukačku, kolik nám ještě nakuká let. Dědeček se mnou počítal:„1,2,3,4,5... moc!“ a pak se tomu smál. Když jsem to po něm opakoval, zdvihl mě do náruče a říkal, že jsem pěknej rampelník. Nevěděl jsem co to je, ale bylo to roztomilý a tak jsem se taky smál a přišlo mi to boží. Taky mi vyprávěl o skřítcích, kteří zde v okolí žijí a starají se o les. Musím prý být ale velmi potichu, našlapovat jemně a nehulákat jak splašenej tur. Pak je jisto jistě někde zahlédnu. Vyvalil jsem na něj oči a od té doby mluvil jen tiše a chvílemi i šeptal. Přiznám se, že v lese to tak dělám dodnes. Co kdyby šel náhodou nějakej okolo a já bych ho propás. I když… dneska už moc dobře vím, že jsou hodně vzácný.

   Když jsem se dědečka tichým hláskem zeptal, zda už nějakého skřítka viděl, suverénně řekl, že ano, ale že je to prý veliká vzácnost. Často prý takový skřítek chodí kousek za ním a hlídá, aby se mu něco nestalo. Není však vidět, protože se člověku ukáží, jen když oni sami chtějí a to oni zrovna moc nechtějí. Když si ale nedají pozor, jsou kolikrát slyšet, když šlápnou na nějakou malou větvičku nebo na suché jehličí. A v tom měl naprostou pravdu. Větviček po lese praskalo hodně, ale ať jsem koukal, jak jsem koukal a že jsem tenkrát viděl moc dobře, žádného skřítka jsem nikdy nespatřil. Dědeček mi také prozradil, že jim za tu jejich ochranu vždycky něco dobrého donese. Ukázal mi, že nosí po kapsách malé kulaté sušenky a ty občas položí na nějaký pařez jako poděkování. Oni si ji prý vždycky najdou a moc si na ní pochutnají. Dal mi jednu ochutnat. Byla opravdu moc dobrá. Postupně mi je dal cestou skoro všechny, až na jednu. Tu schoval do kapsy a pak mě překvapil otázkou, která změnila celý můj dosavadní život.

   „Chceš je vidět?“

   Málem jsem zařval nadšením, ale on to vytušil a dal si prst před pusu. Pssst. Tiše jsem kýval hlavou jak figurka psa za oknem zbrusu nového Trabanta.

   „Pojď, já ti ukážu, kde bydlí“

   Vzrušením jsem téměř omdlel a tak mě tisknul ruku o něco silněji, neboť se mu opět před očima mihla představa rozžvýkaného jitrocele. Šli jsme lesní cestou dál do lesa a z daleka se vyhýbali kamenům. Kousek od nás se cesta stáčela mírně doprava a pak to přišlo!

   Vedle cesty byl takový zvláštní zatravněný plácek a tam uprostřed ležel plochý kámen, který připomínal svým tvarem malou chaloupku se šikmou střechou. I malý komínek byl na té stříšce. Dokonce měl jakýsi „přístavek“, kde prý mají tajný vchod. Když se malý človíček, jako já, pořádně podíval, spatřil v kameni z boku dvě malé prohlubně, které vypadaly jako malá okénka. Měl jsem oči tak vytřeštěný a fantazie tolik pracovala, že bych přísahal, že se něco mihlo za rohem. Dědeček pak opatrně zaťukal na „střechu“ a pozdravil.

   „Dobrý den skřítkové. Rád bych vám představil svého vnoučka. Přál bych si, abyste ho také ochraňovali, až bude kolem vás pobíhat lesem. Tady jsem vám za to přinesl něco dobrého“.

   Položil vedle domku kolečko vanilkové sušenky a tiše naklonil hlavu a poslouchal. Nic.

   „Asi nejsou doma. Oni pořád někde lítají po lese. Až přijdou, tak si ji vezmou. Taky jim totiž moc chutnaj.“

   Pohladili jsme chaloupku a sešli jsme z cesty do lesa a děda mi vyprávěl, že takových chaloupek je po lese několik, ale jsou moc šikovně schované. Les je totiž velký a naši skřítci by na všechno sami nestačili. Seznamoval mě s místy, která jsem pak hojně navštěvoval při svých častých toulkách jehličím. Ukazoval mi, kam chodí na houby. Kde  rostou křemenáče a kudy prolézá, když chce hříbky. Prozradil mi místa, kde se modrají ty největší borůvky, kde teče potůček, ke kterému chodí srnky pít.

   Upozornil mne i na pramínek křišťálové vody, kdybych se někdy potřeboval napít. Vyvěral tence z malé skalky, takovým malým obloučkem dopadal do maličké tůňky a rozstřikoval kapičky vody po okolí. Na zaraženém klacku tam byl zavěšen otřískaný plecháček, z kterého se člověk mohl pohodlně napít. Nic proti němu, ale já používal raději své malé dlaně.

   „Slyšel jsem,“ šťouchl do mě spiklenecky, „že za horkých letních dnů se sem prý skřítci chodí koupat.“

   No to bylo něco na mě. Už jsem si představoval, jak na mechu leží malinká košilka, malé kalhoty a malé botičky. Možná i čepička by se mohla povalovat u sasanky. V duchu jsem viděl skřítky jak v tůňce plavou kraul i znak, skotačí, potápí se a tenounce u toho švitoří. Mnohokrát jsem se pak plížil opatrně mechem, abych nějakého uviděl. Kuk! Nic. Jen pramínek crčel spokojeně na hladinu. Prostě, ačkoliv jsem nikdy žádného nespatřil, často jsem je za sebou slyšel, právě když si nedali pozor a přelomili onu pověstnou větvičku.

   Při zpáteční cestě u kamenné chaloupky už sušenka neležela. Vzali si ji jistě domů a teď nás nenápadně pozorovali za svými okýnky. To mohu odpřísáhnout. Na mou duši, na psí uši….

   Touhle cestou jsem pak nesčetněkrát kráčel sám nebo s ovcemi a vždycky jsem pro skřítky měl nějaký pamlsek, abych jim poděkoval za ochranu, stejně jak to dělával děda. Většinou si pamlsek vzali. Jen jednou, když jsem jim utrhnul z letní jabloně kulaté jablíčko a položil jim ho na střechu, sežrala ho při zpáteční cestě Miluška. To jsem jí pak ošklivě vynadal a použil všechna škaredá slova, co jsem tenkrát znal. No nebylo jich tenkrát mnoho. Myslím, že „jsi blbá“, bylo asi to nejostřejší, co ze mě vypadlo.

   A ona se po mně překvapeně otočila a koukala, jako by říkala "To nebylo pro mě?"

BROUČCI

   Vždycky tahle z jara, když vidím na trávnících to velké množství sedmikrásek, říkám si, to nám to ale zase umřelo broučků.

   Támhle u čmoudícího kanálu Broučínek, u dávno již nefungujícího hydrantu Beruška, kousek od kolejí vedle obalu od Snickers Svatojánek s Tesaříčkem. U kopřiv poblíž starého pařezu Kradač a hned vedle krtince vydechl naposledy Zlatohlávek. Probouzející se divizna má za sousedku zase Janínkovu chudobku a to nemluvím o těch desítkách, ba stovkách bezejmenných broučků po celém „bělostném“ trávníku.… Když přehlížím ty bílé širé „lány“, je mi vždycky zpočátku trochu smutno. Nelze si totiž nepřipomenout osudy svatojánských Broučků z roztomilé knížky faráře Jana Karafiáta, který se tady kousek od nás kdysi narodil.

   Jednou, když jsem na dědově zahradě viděl trávu posetou chudobkami, vzpomněl jsem si právě na tohle milé povídání, které mi tatínek čítával před spaním. Měl jsem také na stěně lampičku se dvěma broučky, kteří drželi celofánové lucerničky a svítili mi na dobrou noc malými žárovičkami, abych se nemusel bát sám usínat. Broučci mě dost dlouho provázeli životem a tak nebylo divu, když jsem tak pojednou stál zaraženě na zahradě a zíral na to velké množství bílých kvítků. Chtěl jsem je spočítat, ale po nějaké chvíli jsem to vzdal, neboť neopatrný pohyb oka veškeré počty zhatil. Chudobky se prolnuly jedna s druhou a věděl jsem zas prd. Ale ano, začínal jsem několikrát, ale končilo to dříve či později úplně stejně. O to víc jsem se propadal do deprese a šťoural se klacíkem v blízkém krtinci. Trochu mě sice srdce pookřálo při pohledu na občasný pohyb v trávě, neboť jsem se ujistil, že  nějaký ten jedinec mrazy přeci jen přežil, ovšem ten bílý „koberec“ sedmikrásek mne přesto děsil.

   Můj dědeček si povšimnul, že jsem nějaký zakřiknutý a tak se začal nenápadně zajímat, co se to jako stalo. Pořád se vyptával, co mi je a jestli mě něco nebolí anebo zda jsem něco neprovedl. Pořád jsem vrtěl hlavou, že ne a když už jsem toho zpovídání začal mít dost, šel jsem s pravdou ven. Vyklopil jsem své obavy rovnou a bez obalu. Vysvětlil jsem mu, že je mi prostě líto těch broučků, co v zimě umřeli na místech se sedmikráskami. Byl jsem tehdá takové citlivé dítě, ještě nezkažené cynickým světem. Jó, to by se dneska dědeček divil.

   Tenkrát se ale posadil na lavičku v zahradě a zapálil si cigaretu. Vysadil si mě na klín a svou pravou tlapu položil na mé útlé ramínko. Vysvětlil mi, že žádní broučci tam neumřeli, ale naopak, že z malinkatých semínek se narodily malé rostlinky, z nich pak vyrostly tyhle krásné a křehké kvítky a to je naopak důvod k radosti, protože to jsou poslíčci jara. Pak mi levou rukou, s kouřící Marskou, ukazoval rozsáhlou zahradu a pojmenovával i ostatní květenu, která se vydrala na boží svět. Znal květiny jejich jmény a dokonce i v latině, kterou se kdysi učil ve škole. Měl několik vymalovaných knih o flóře, neboť byla jeho velkým koníčkem. Kochal se žlutými narcisy a říkal jim Josefova hůl. Vychvaloval žluté podběly, urputné to bojovníky se záněty průdušek. Plamenně ze sebe chrlil veškeré informace o probouzející se zahradě, zřejmě proto, abych ho ještě bezmezněji obdivoval. Rozmáchlými gesty mě plošně upozorňoval na roztodivné bylinky, které po mnoho let anektovaly celou jeho zahradu společně s rozmanitými invazivními travinami. Přednášel mi o tom, která je k čemu dobrá a poukazoval zvlášť na ty, které dávají lidem či zvěři užitek. Neopomněl však ani ty, co se Pánu Bohu nepovedly. O těch ale raději mluvil jen šeptem.

   Jeho slova mi však stejně splývala jen v jakési blábláblá a já obdivně pozoroval namodralé proužky dýmu z cigarety obsahující různé nitrosamidy a polycyklické uhlovodíky a sledoval, jak se mu vznášejí nad jeho velkou rukou a postupně se rozplývají do ztracena. Nakonec se rozplynuly stejně jako dušičky těch malých umřelých broučků a to mi prostě nikdo nevymluví…

... Podvečer tvá čeládka, co k slepici kuřátka, k ochraně tvé hledíme, laskavý Hospodine…