Další text o mém otci

Přála bych si, aby mé texty pokaždé nezačínaly povídáním o mém otci. A tak píšu další text o mém otci.

Včera jsme se setkali ve Stromovce. S bratrem si povídali o novém počítačovém programu, datových tocích, rádiích, Škodě Rapidu, a dalších věcech, kterým nerozumím a které mě nezajímají. Přes hodinu jsem seděla, neříkala nic, poslouchala a v duchu se rozčilovala. Po hodině jsem to nevydržela a řekla, že už půjdu domů. Nastal pro změnu tok výčitek, „tak ty si s námi vůbec nepovídáš“, „proč nic neříkáš“, „to si nám toho moc neřekla“, atd. S nandaným batůžkem na zádech v deseti minutách shrnu, co dělám, na čem pracuju, co mě baví a co mě nebaví.

„Měla bys začít studovat psychologii“, říká táta.

„A příště si nezapomeň namalovat červené tváře a vzít si lízátko, s těmi květy ve vlasech vypadáš jako Marfuša.“

„Dobře tati, příště si vezmu lízátko“, odpovídám rozmrzele a naštvaně odcházím do světa, kde mě nikdo nic nevyčítá.