Krok sem, krok tam. Co bude dál???

Nad vlastní nespokojeností a zbytečností vzniklo toto dílo.

  Svět je jedna velká propast! Stojíš na okraji a nevíš co dál. Stačí
se jen naklonit a už máš všechno za sebou. Je to jedna velká
prázdnota. Kolem Tebe nic není. Jen Ty a ta samota. Kolikrát sis na
ní stěžoval, ale nikdo Tě nevyslechl. Proto ani teď nečekáš, že tě někdo zastaví.
  Zafoukal vítr a ty jsi se na okraji zakymácel, ustupuješ o krok dál,
že by Tě snad přemohl strach?? Ale ne!! Nakloníš se a uvidíš tu
hlubokou propast - pro Tebe je to svoboda. Stojíš na pokraji
rozhodnutí - skočit nebo se vrátit a být opět sám. Nikomu bys
nechyběl, ani rodičům, ti vidí jen svůj podnik a s ním i peníze. A
člověk, který by Tě měl rád, takový tu není. Jsi na světě sám. Nemáš
s kým prožívat radosti, ale i starosti. A jak moc by sis to přál. Uzavřel jsi se sám do sebe a to Tě ničí!!!
  Opět je tu ten silný vítr. Měl jsi toto místo rád. Navštěvoval jsi ho
často, ale sám. Je tu krásně. Konec října ukazuje co dokázal.
Odehrává se tu dokonalá hra barev...pousměješ se. Kolik lidí o tenhle prožitek přijde...Všechno poukazuje na Tvou samotu... 
  A vítr stále neustává, máš pocit, že Ti chce od všeho pomoci, abys to
měl jednoduší a... Máš před sebou veliké rozhodnutí a na jednou máš jasno!!
  Uděláš dva kroky vpřed a očima se naposledy podíváš po krajině,
kterou jsi miloval, snad ji někdo najde a bude se mu tady líbit jako
Tobě.
  Silný vítr Ti naráží do zad, zakymácíš se ... a  .... chtěl jsi si to
rozmyslet a vrátit se a začít znova, ale už padáš. Nic Ti nepomůže
se zastavit...naposledy vidíš strom, který jsi mnohokrát maloval... už Ti
zmizel z dohledu...
  Letíš jako pták, cítíš tu lehkost a volnost. Není to snad to, po čem
jsi vždy toužil - po volnosti?? Máš nádherný pocit, vznášíš se. Jen
studený vzduch Tě chladí. Naráží do Tvého těla, projede Tebou zima,
ale ten příjemný pocit, nejde to zastavit. Cítíš se tak skvěle jako nikdy předtím.Uvědomuješ si tu krásu a ubývá Ti čas. Na nic nemyslíš a vzpomínáš na to krásné, co jsi prožil, i když toho nebylo mnoho Na tváři se Ti objeví úsměv... a... najednou... prásk... Velkou ránou bylo slyšet, jak Tvé tělo dopadlo na zem. Cítíš tu ostrou bolest, která projede Tvým tělem jako blesk. Ta bolest nelze ustát, po tváři Ti stéká krev. Tvá vlastní krev. Je tu konec. Konec něčeho,co ani nezačalo. Bolest už přestala, jen vidíš tu krásnou zář. Jasnou zář, která Ti má asi pomoci. Nastal konec Tvého života. Smrt, kterou sis způsobil, jsi zapříčinil narození nového človíčka. Snad bude
šťastný, bude se mu určitě dařit lépe něž Tobě...a ...nic...nastal čas jít...

---