Horko

"Děkujeme, že nejezdíte načerno. Normální je zaplatit." Čtu na dveřích jednoho pražského autobusu, do kterého se právě chystám nastoupit. Tuto strašlivou výhružku nevidím poprvé, ale pokaždé mě rozesměje představa, jak se všichni černí pasažéři pod tíhou špatného svědomí okamžitě otáčejí na podpatku a letí nakoupit lístky. Dnes ale při veškeré snaze nemůžu. Úsměv se mi roztekl na tváři. Je horko. Ve skutečnosti i horko by uteklo před výhní, která mě praštila do obličeje, jen co jsem zaplula do toho příšerného dopravního prostředku. Mně, která teplo zbožňuje, se udělaly okamžitě mžitky před očima, které zpívaly: "Dneska asi omdlíš z hicu, my budeme tančit v rytmu..." Byla jsem ráda, když jsem našla volné místo k sezení. Bohužel to bylo proti směru jízdy a to se mi dělá maličko nevolno. Ale nemůže mi být hůř, než teď, takže jsem si sedla a ve snaze se zneviditelnit, jsem sáhla pro mobil. Tedy ráda bych sáhla, ale ani po několikerém prošacování kabelky, ve které obyčejně nosím všechno - přes šminky, peněženku, doklady, kapesníčky, čistící pleťová mléka, rohlíky, náhradní šaty, půlku kuřete - jsem mobil nenašla. Jaktože jsem ho zase zapomněla doma? Zamručela jsem si pro sebe. No nic, budu holt koukat kolem sebe jako normální člověk.

Kolem sebe vidím ale přibližně třicet podobně neviditelných lidí s mobily v rukách. Ti mě nezajímají, a tak se zaměřím na tu hrstku ostatních. První mě zaujme paní, která si pilně dělá manikúru. Přestože její soused nevýská nadšením, když mu zbytky jejích nehtů padají na černé kalhoty, v duchu ji chválím, jak skvěle umí využít čas. Příště si z ní vezmu příklad.

"Uáááá." Zrovna, když se chci podívat, jestli nemám někde pilníček, ozve se srdceryvný řev. Polovina autobusu, (včetně části spolku neviditelných - té, která nemá na uších sluchátka) se ujišťuje, zda na předchozí zastávce nenastoupil orangutan. Jakmile zjistí, že je to jen dítě, lhostejně se vrátí ke svým předchozím činnostem. Šťastlivci! Já se tak moc nudím.

"Slyšíte to?" Ozve se starší dáma za mnou. Otočím se, ale vidím, že naštěstí nemluví ke mně, nýbrž ke své sousedce podobného věku.

"Ale to víte, že jo. Strašné, viďte?"

"Je tohle vůbec možný? Co ti rodiče dneska dělají"?

"No právě, samý mobily to dneska má, ale na děti nemaj čas".

"Uááá," zapiští znovu to ďábelské dítě.

"Proč s tím, sakra, ta matka, něco neudělá?" Otáčí se nervózně jedna z těch starších dam.

"No to  jsou dneska děti, to vám povím, co z nich jednou vyroste," přitakává druhá.

Zastávka. Dámy i řvoucí tvor ve tvaru dítěte vystupují. Já bohužel jedu až na konečnou, takže si vybírám další objekt svého zkoumání. Naproti přes uličku sedí rapper. V podstatě si to jen myslím, protože ve skutečnosti až tak moc netuším, jak takový rapper vypadá. Tento působí velmi klidně, na krku se mu houpe zlatý řetěz s obřím křížem, půlku obličeje mu zakrývají černé brýle a tu druhou červená kšiltovka. Ta je pěkně sladěna s červeným tričkem s nápisem "I hate you". Rapper je kromě vytříbeného vkusu zajímavý tím, že mu u nohou pod sedačkou stojí holčičí domeček pro panenky a v klíně svírá prášek na praní. Hm, vzbuzuje to mnoho podivných otázek. Nestačím je patřičně rozvinout, když si vedle něj přisedá slečna. Ta se k němu nijak nehlásí, ale pokládá na sedačku naproti jar a další prášek na praní, jen jinou značku. Co mají s těmi prášky? Není to snad Sekta Prášků Na Praní? Nebo to je poznávací znamení nějakých špiónů? Nemám si příště přibrat do kabelky také Persil? Hlavou se mi honí ještě více otázek a konspiračních teorií, když tu mě něco vyruší.

Vzduch v autobuse změnil hustotu. Můj šestý smysl je v pozoru. Aha, revizor. Dokonce i paní s pilníčkem si konečně přestala pilovat nehty a hledá v kabelce lístek. Rapper sedí stále netečně, nejsem si jistá, zda není úplně hluchý, zato slečna vedle něj okamžitě znejistěla. Popadla svůj prášek na praní, jar a dala se nenápadně na ústup ke dveřím. Ano, tento manévr důvěrně znám. Revizor se zastavil u mladíka v černém triku, který ležérně postával v prostoru pro kočárky. Vypadá to na dalšího hříšníka, kterého nezastrašil ani nápis na dveřích. Dobře mu tak!

Usměju se na slečnu s práškem, která netrpělivě podupává u dveří, vyhlížeje nejbližší zastávku a ta na mě mrkne. Autobus zastaví, dveře se otevírají a slečna se na mě otočí a chvíli zaváhá, jako by mi chtěla vrazit svoje číslo telefonu. Myslela jsem to dobře, ale ne až tak dobře! Naštěstí si to zjevně rozmyslí a vystupuje. Revizor projde kolem mě a já se těším, jak mu vrazím kartu, protože mám zcela mimořádně nabito. Ale kdepak, vypadá to, že i revizoři mají šestý smysl. Tento si na mě počká, až nebudu mít ani trochu nabito a ani nejbližší zastávku v dohledu. Hajzl jeden! Odfrknu si a uklidím kartu do kabelky.

Přisedá si ke mně korpulentní paní, takže se musím s místem trochu uskromnit. Autobus se rozjede a paní se usmívá na rappera, jenž má asi stejnou smůlu a jede v tom hicu na konečnou jako já. Pozoruji jednoho muže, který je celý rudý a vypadá, že ho stihne v nejbližší minutě infarkt, jak se snaží otevřít již dávno otevřené okénko. Chudák. Vedro v autobusu překonává nejvyšší stupnici v dějinách veder. Paní vedle mě si nervózně poposedla. Přilepená, co? V duchu se škodolibě směju. Karma mě stihne okamžitě a já zjišťuji, že jsem už dávno potem spojená se sedačkou a pravděpodobně tady zůstanu až do doby, kdy udeří mrazy.

"To je krásný domeček pro panenky, to máte pro dceru?" ptá se moje zvědavá sousedka rappera. Nezdá se, že by se na jeho netečnosti cokoliv změnilo, dívá se stále z okna. "Moje vnučka má taky takovej, to jsou dneska krásný hračky, žejo?" pokračuje nebohá paní. "Sedla bych si k vám, ale tady je více místa."

Jasně, rapper není taky žádná houžvička, pokyvuji naštvaně hlavou. "Je ale vedro, co?", pokračuje se samomluvou. Vidím, jak si student, stojící opodál, znechuceně nasazuje sluchátka. Zeptej se ho na ten prášek. Snažím se telepaticky působit na tu upovídanou dámu. "A koukám, že máte taky ten prášek na praní!" No vida. Zbystřím.

"Konečná, vystupovat," ozve se. Otráveně, s pocitem člověka, který přišel o pointu, se snažím odlepit ze sedačky. Zvoní mobil. Můj mobil. Odkdy si dávám mobil do kapsy?

"Haló?"

"Jste paní Lenka Matiová? Voláme ohledně malého průzkumu." 

"Óuooo...."

"Jak často jezdíte městskou dopravou?"

Vyděšeně se rozhlédnu kolem. Tak přece jen agenti!