Spolčení žárovek

Minulý týden se nám rozbil tablet. Tedy, abych byla přesná, rozbil se synkovi. Zíral na pohřebně černou obrazovku a hystericky křičel. Pojala jsem podezření, že s tabletem nezacházel s dostatečnou úctou a protože sdílíme stejný názor na všechny člověkem stvořené věci, které by měly (dle našeho neochvějného přesvědčení) fungovat správně a navždy, spustila jsem hezky od plic: "Jak se ti to mohlo stát? Vždyť mně ten tablet fungoval dlouho a byl v perfektním stavu!" Nemohla jsem to prostě pochopit. Rozfňukal se. Poté, co jsme se nějakou dobu předháněli v hysterii, mi došlo, že bych měla mít k tabletu záruční lístek. Ano, měla.... Jenže v našem malém bytě se za podivných okolností ztratí vše, co nedosahuje větších rozměrů. Takže z bezpečnostních důvodů nepřijímáme návštěvy s výškou pod 50 cm. Většina ztrát se sice odehraje v dětském pokoji, ale i já mám na nich svůj nemalý podíl.

Nemám totiž v lásce papíry. Náš byt je jich plný, můj syn je vášnivým sběratelem papírů, místo toho, aby sbíral něco užitečnějšího, například stodolarové bankovky, mohli bychom si z fleku otevřít papírnictví. Každý nesmyslný ústřižek mu přijde natolik cenný, že se ho dlouho odmítá vzdát. Takže já to pak všechno, co se nestačí rychle schovat pod postel, nebo do zavřít do skříní, za zády svého potomka okamžitě vyhazuji. Časopisy, samolepky, letáky, krabice, noviny, neotevřená úřední psaní, účty, daňová přiznání .... Děsím se dne, kdy u nás zazvoní nějaký povýšeníchtivý úředník z Úřadu Pro Kontrolu Všech Domácích Papírů a zaječí: "Ukažte nám papíry!" Nebo jak mě bude pošťačka nenávidět, až zjistí, jak potupná smrt roztrháním a udušením v koši čeká (mnohdy) neotevřené dopisy, které k nám zadýchaně, do kopců, donese... A záruční listy obvykle zahazuji s nadšením hned, jak nový výrobek vyzkouším.

"Mamí, půjčíš mi svůj tablet?" Zpanikařila jsem. Můj tablet? Můj krásný tablet, který je novější, větší, bez úchylných Pokémonů a má hezkou růžovou barvu? Tato představa mě vyburcovala k akci. Horečně jsem hledala záručák a důkladně, centimetr po centimetru, prošmejdila celý byt. Nejspíš celý vesmír se nade mnou na chvíli ustrnul a já zajásala: "Mám ho!" Vzápětí mi stejný vesmír, nepochybně hodně škodolibý, uštědřil výchovnou facku a zjištění, že záruka propadla přesně před týdnem, mi znovu nastartovalo záchvat.

Když jsem se trochu uklidnila, docvaklo mi, že v poslední době se nám rozbíjí všechno až příliš často. Svět už není jako dřív, kde jsou ty doby, kdy nám vysavač vydržel v plné síle deset let a ještě v dědečkovském věku byl schopný za mírného tuberáckého chropění vyluxovat obývák. Počítače také nefungují tak dlouho, jak bych si já zrovna představovala. Skoro vždy se rozbijí těsně po záruce. Nezdá se vám to trochu podezřelé? A co teprve žárovky! Věděli jste, že existuje žárovka, která svítí už více jak 115 let? Ano, přečetla jsem si kdysi v nějakém chytrém časopise, a teď jsem si to chytře vygooglila, že je to v městečku Livermore v Kalifornii v místním hasičském sboru. Edison by zaplesal. Kdežto z dnešních nedomrlých žárovek by radost neměl! Už jste snad viděli v obchodě žárovku, ke které by dávali stoletou záruku? Co? Né?

Proč některé žárovky dokáží svítit více než sto let a ostatní si postaví hlavu a rozbijí se klidně za týden? Není to snad nějaké spiknutí? Když nad tím tak přemýšlím, domnívám se, že se všechny tyto rozbité žárovky sejdou na jednom světelném smetišti a vymýšlejí nové a nové fígle, jak donutit ostatní žárovky, aby se k nim brzo přidaly. Na chvíli jsem zapomněla na rozbitý tablet a veškerý vztek a smysl pro konspirační teorie jsem zaměřila na žárovky. Žárovky jsou přece základem všeho lidského pachtění po technickém pokroku. Kdyby nebylo žárovek, tak by můj syn nehrál na tabletu Pokémony, ale díval by se za mihotavého svitu svíček maximálně tak z okna. Hrozná představa! Hlavně pro něj! Takže logicky mi vychází, když srovnáme do latě žárovky, tak budou fungovat i ostatní věci tak, jak mají a já si ušetřím nervy a svíčky.

Vrhla jsem na žárovky v lustrech nenávistný pohled. "Tak vy takhle!" Zdálo se, že trochu znervózněly. Odšroubovala jsem jednu žárovku a s téměř detektivní pečlivostí zkoumala, jestli v sobě nemá nějaký čip nebo součástku, která by jí nařídila, že se má rozbíjet častěji, než je záhodno, aby nenasytní výrobci měli stále více a více peněz a mohli produkovat více a více žárovek, které pak odejdou do těch věčných, světelných smetišť. A pod vedením stoletých, vysloužilých žárovek tam potom pořádají konference, na kterých vymýšlí nové lsti na nás, důvěřivé a po nových technologiích prahnoucí, lidstvo.

Představuji si to asi takto:

Žárovka 1: "Je třeba vymyslet nový, rafinovanější plán."
Žárovka 2: "Co takhle úsporné žárovky?"
Stoletý člen rady žárovek: "To by mohlo vyjít!"

A přesně takhle přišly na svět žárovky, které mě dohánějí k zuřivosti ještě rychleji, vysávají peněženku snadněji a rozbíjí se úplně stejně neúsporně, jako ty předtím. Přísahala bych, že se nad těmi úvahami žárovka v mých rukách právě uchichtla. Upustila jsem ji vyděšeně na zem.

A tak vyhlašuji válku všem drzým žárovkám! A vy byste měli také. Když budeme táhnout za stejný provaz, všechny technické hračičky nám vydrží déle a já nebudu muset dalších sto let hledat po bytě záručáky!