Udičky

 

 

procházím alejí

stromy se sklánějí k zemi

proti mě prochází paní řvoucí do telefonu

- bije svého syna a ničeho nelituje

 

kopu do barevného listí

červená se míchá s oranžovou a žlutou

je podzim, krajina utichá

 

___

 

na stromě se červenají malá jablka

autobus mě vyplivl před barrandovskými ateliéry

slušně pozdravím vrátného v betonové budce

pokyne mi nazpátek

 

bloudím úzkými uličkami

pozoruju filmaře,

produkční,

holku kouřící opodál na zašlém patníku

dojdu před velkou bránu

volám paní matouškové

 

___

 

paní matoušková je usměvavá maminka kolem třicítky

vede mě do patra,

kde zrovna její syn matouš pojídá celozrné kroužky

miminko mi mává, má blonďaté vlasy a směje se od ucha k uchu

na terase pokuřujeme s paní P

má dospívající dceru

a vypoulené oči

 

___

 

zavřeli jsme se v temné místnosti

sedím na šedivé pohovce

vy mě pozorujete z té protější

kolem nás hudební nástroje

začínám vyprávět svůj životní příběh na mikrofon

je složité vzpomínat, kdy to vše začalo

je složité vzpomínat

 

___

 

bylo mi sedum

narodil se brácha mikuláš

začlo to tím, že mi máma řekla,

že nosí v bříšku miminko

nechápala jsem, jak se tam dostalo

přišlo vysvětlení, že čáp

pak to šlo z kopce

- máma s bratrem v porodnici

- máma s bratrem na ortopedii

- já sama doma s tátou, který mi nepříliš rozuměl,

trestal mě tím, že se mnou pár dní nemluvil

prý nejlepší výchovná metoda

 

při cestě z ortopedie jsme si pískali

- jedna z těch hezčích vzpomínek

 

___

 

prý příliš lelkuju

(asi to mám po mámě)

nahazování udiček tam,

kde by žádné udičky být neměly

 

každodenně se zamilovávám do:

psychiatrů z třiadvacítky,

fousatých mladíčků, co léčí duši,

do svých kolegů,

do starších zkušených mužů,

do otců malých dětí,

do krásné uvaděčky ve Světozoru,

do zkušených žen

 

a to by měl být klid,

když začíná ten podzim…

 

 

 

---