"Néééééééé!"

\"Tvůj život bude samé trápení. Nikde nenalezneš pokoje. Kamkoli příjdeš potkáš jen bahno a špínu, smrt a nemoci, chudobu, zradu a ubohost...Budeš zkáza.\"\"Nééééé nebuď tak krutá, vždyť je to jen nevinné dítě. Čím si zasloužilo tak hroznou věštbu?\"\"Nevím, to nevím, ale jeho osud má být takový. Bude svědomím tohoto ostrovního království a jeho osud bude osudem celé země. Ale až pohár přeteče a svědomí této země už nebude moci tu tíhu unést, vylije obsah svého jedu, a tak i on na konci své pouti najde úlevu. Nakonec nalezne místo, kde se pod krásným kobercem neskrývá had - nějaký ostrov radosti.\"

Vlnky pomalu omývaly příď loďky, jak rozkrajovala jejich hřbety. Sluníčko svítilo až oči bolely a ústa pálila jak čerstvě rozedřená rána. Jen za ním se pomalu kupilo pár tmavých mračen dávajících tušit nastávající bouřce.Na obzoru bylo vidět zvedající se obrys ostrova. Jak se přibližoval, mohl postupně rozeznat stavby tyčící se na pobřeží.Když vjížděl do přístavu, jakoby ho náhle obklopil závoj a on se objevil v úplně jiném světě tak ostře kontrastujícím s tichým pobrukováním moře. Ze všech stran se ozývalo pokřikování a vyvolávání obchodníků snažících se přesvědčit nakupující o kvalitě jejich zboží.Měl hlad, a tak se vydal směrem ke stánkům s pečivem. Jak procházel tím obrovským barevným vírem lidí, vrazil do něj utíkající muž, za kterým běžel stařec křičící:\"Ukradl mi peníze, mé peníze. Zastavte ho!\" Když se podíval za prchajícím zlodějem, všiml si jak několik mužů ozbrojených noži vtáhlo do tmavého průjezdu vzpouzejícího se muže a po chvíli vyšlo bez něj. Zaregistrovali jeho pohled a začali se prodírat davem směrem k němu. Rychle se otočil a hnal se odsud pryč, ve spěchu vrazil do stolku prodavače obilí a ten se překotil a váha i se závažími se rozletěla po zemi. Jeden muž pár závaží zvedl a tu se rozkřičel: \"Jsou falešná! Jsou falešná!\" Ale to už vnímal jen vzdáleně.

Rychle utíkal pryč z tohohle místa, z tohohle ostrova. Nasedl na loďku a ujížděl, co mohl k dalšímu ostrovu.Hned jak přivázal loď na molu, uslyšel krásnou hudbu a po chvíli také uviděl odkud přicházela. Po nábřeží přecházel překrásný průvod honosně oblečených lidí. Za nimi vyjeli bohatě zdobené kočáry tažené ušlechtilými koňmi. Když tu jim najednou přehradil cestu zástup žebráků, hubených a otrhaných lidí, kteří se sotva drželi na nohou.\"Dejte nám jíst, máme hlad!\"Jakýsi muž na jednom z vozů jen pokynul rukou a zástup mužů ve předu tasil meče a surově se pustil do skupinky ubožáků. Ti se s bolestným křikem ihned rozprchly. Na zemi zůstalo několik zkrvavených těl, kterých se vojáci chopili a hodili je do moře.Znechucen tou krutostí loďku zase odvázal a pomalu se nechal odnášet

dál.Během plavby si pochroumal pravou ruku, a tak se rozhodl přistát na nejbližším ostrově. Hned po té, co loď zajistil, se vydal hledat nějaký klášter, kde by jej ošetřili. Po chvíli jeden našel a zamířil k němu. Uvnitř se ho hned ujali, jakmile si všimli, že se mu upasu houpe plný měšec a odvedli ho do pohodlného pokoje, kde leželo ještě několik raněných. Sotva se pohodlně uvelebil na lůžku, vešli dovnitř tři lidé.Jeden bohatě oblečený pán doprovázený sluhou a dva skrovně oblečení manželé. \"Prosím, pomzte nám. Manželka je těžce raněna, prosím pomozte. Bojím se, že dlouho nevydrží.\"Ale mnich jakoby si jich ani nevšiml. Otočil se směrem k pánovi a jeho sluhovi a s uctivou poklonou se zeptal\" Čím mohu sloužit?\"\"Tady můj pán si pochroumal prst.\"\"To je nepříjemné, pojďte se mnou a já vám to ošetřím.\" A mnich odvedl pána do vedlejšího pokoje aniž se na raněnou ženu třeba jen podíval.Se slzami vzteku se zvedl z postele a rozzuřen vyběhl ze dveří kláštera na ulici. Jako slepý se rozběhl k molu nevšímaje si bolesti raněné ruky, odvázal loďku, vsedl do ní a rozjel se sám nevěděl kam.Po hodině plavby se před ním objevil skalnatý ostrůvek.Se slzami v očích a srdcem plným znechucení otočil loďku přídí rovnou k němu. Nabral do plachet vítr a už se řítil přímo na něj.Před do široka otevřenýma očima se mu míhaly obrazy vojáků házejících mrtvá těla do moře, pološílený výraz okradeného muže na tržišti a pokryteckou zbožnost lakotného mnicha. Křečovitě svíral okraj loďky a se šíleným smíchem vítal rychle se přibližující útesy. Do přídě vrazil své ostré zuby nejbližší výčnělek skály...

Po břehu se k němu blížil hlouček rozesmátých lidí. Vzduchem se šířila omamná vůně a okolí bylo plné barev.\"Kde to jsem?\"\"No přece na ostrově radosti.\"