Jak si drsňáček jemnou píseň zamiloval

Psal se rok 2000, milénium. 16-ti letý supík coby amatérský bubeník nade vše miloval uřvané bigbítové kapely a jeho tehdejší póza byla hodně  drsný rocker. Po mámě jsem zdědil mimořádnou oblibu ke grungeové kapele Pearl Jam. A v onom roce tito muzikanti přijeli do Prahy. Lístky se tehdy ještě daly koupit v kamenném obchodě, internetové překupnictví neexistovalo, tak k veliké radosti jsme tehdy s mámou a jedním kamarádem vyrazili na koncert.

    Byl červen, velká horka, Holešovická sportovní hala natřískaná do posledního místa. Na dnes již lysé hlavě tehdy vlály vlasy končící až značně pod rameny. Od úvodní písničky jsem byl v maximálním transu, užíval si každý akord, každý úder do bubnu, takt, sólo... Křepčil jsem svým tělem pohyby, které jsem nikdy před tím ani nikdy po tom už nedokázal zopakovat. A pokoušeje se svojí czenglish doprovázet kapelu řevem, zajistil jsem si pro tyto pohyby dostatek prostoru okolo.

   A pak přišel vrchol. Velice jemná, tichá písnička Present tense, zpěvák doprovázený vybrnkáváním na kytaru. Několik let jsem žil v bludu, že při produkci této skladby hrál onen kytarista do půl těla obnažený, ležící na zemi, ale přítel youtube mě až nedávno usvědčil, že patrně pubertální extáze spojená se zážitkem vidění a slyšení svých idolů způsobila lokální vizuální přelud.

    Bez dechu jsem naslouchal tklivým tónům skladby, která mnou takřka dýchala, a ač to není žádná uřvaná, zběsilá vypalovačka, stala se, i dík tomu blouznění, mojí nejoblíbenější skladbou. A tak si drsňáček a rockerek oblíbil píseň, v níž z šesti minut celých 5 a půl nezazní úder na buben, booster na kytaře je polechtán jen v lehce rychlejších refrénech a tempo je takřka uspávací.

   Co se hudby týče, jedno z mých dalších přání je vidět a slyšet naživo Smetanovu Mou vlast. A tam už patrně v takovém rauši, abych měl vidiny kontrabasisty do půl těla svlečeného a týrajícího na zemi smyčcem svůj nástroj, nebudu.