Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

V půl jedné

31. 10. 2018
0
2
440
Autor
Zbornik

V půl jedné

 

Seděl jsem v půl jedné
 na tom našem letním zápraží,
 na rozpraskané
 lavici, které nikdo nevěří,
že dokáže unést jeho těžká léta.

 Budeme žít na vsi či ve městě?


Ta nehasnoucí věta
 hýbala se mi v ledvině,
jak zubatý kámen

 který zatím pouze cítíme.


 Probolený kousek předmětu,
 který leze ven,
 jak nemluvně otočené
 hlavou ke světu,

- ve vodách sám
 a v doubravách upíjel čas den.


Děti, žena, rodiče, přátelé,
 vše srostlé v jeden kmen,
řídká léta slepená k sobě
jak žíly na rukách
 tváře v bez podobě


Srdce visela na žílách
 všech, které máme rádi.
 Byl horký den
 a za stářím odcházelo zvolna mládí.

 Tři roky štěstí doposud,
 splynulá těla
 a dvě naše hezké děti,
 avšak kdo se optá na osud,
 na nevadnoucí růže
či zda váza sletí
 dotekem rozpraskané kůže?


 Někdy bych rád
 uměl chodit po provaze
 tak, abych rovnováhu neztratil,
 rád bych potkal sebe
 a uměl řeč všech bludných sil,


 které lepí vinětu,
 otáčí slova pryč,
oči odchází spát poslepu
 hlava břinkne o pouliční tyč!


V těchto chvílích bezradnosti
 stáčí člověk řasy k obloze
 své kosti i své štěstí
 Bůh hýbe ručkou na váze
 jdem v pravo, zachvěje se vzduch
 a uvadáme na rozcestí.


 Lásko, na Tebe jsem se obracel,
 rozespalou v kuchyni,
 až slova v kamnech
 měnila se na popel,
 hřála
 a měnila nás ve stíny


 Ty a já
 a my a děti,
 slova k nebi
 jak andělícci letí


- závaží na druhém konci
se mazlí spolu na miskách.
 Spocené ruce
 vlhká dlaň
a v té Ti klíčí hrách

 Na tom našem zá-praží
 našel kohout kousek chleba
 leckdy mu ho děti nastraží
 když nevydrží u oběda


 pojď si sednout
či jiné zbytečnosti
 voláme
 a za domem přitom kvete štěstí


 Na druhém konci světa,


 na té naší ulici,
 krmítko visí dlouhá léta
 a když zima kvílící
 hlásí konec světa
 krájí děti spolu
 housky na kostičky


- a před domem pak září
 jak dvě nehasnoucí svíčky.


 Seděl jsem v půl jedné
 na tom našem letním zápraží,
 na rozpraskané
 lavici, které nikdo nevěří
že dokáže unést jeho těžká léta.


Sami v sobě na konci světa,
 dvě vlaštovky podzimní hladině,
létáme sem,
 a zase tam,
 kamkoli
 spolu letíme.
 
 


2 názory

Dodola
03. 11. 2018
Dát tip

Zařadila bych do smíšených veršů, ne-li volných (podle zdejších přísných kritérií). Některé momenty jsou pěkné, oslovující, možná zkrátit, možná udělat z jedné básně těch básní víc...


agáta5
01. 11. 2018
Dát tip

..stáčí člověk řasy k obloze.. br, to je divný spojení... je to dlouhé, je to neukočírované, jen jakési útržky života.. které potřebují svázat (máš ve vázaných!?) a opatřit něčím, co přiláká čtenáře... takhle ne e

netuším, jak můžou slova, co se změní na popel, hřát..


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru