Mladí a přece už dospělí

1. Sedím s Barborou na verandě a dělám jí návrhy na portrét

„Dovolte mi, abych se přetavil v noční můru. Jsem pravda ušatá potvora a stroj na orgasmy. Zahřívám si pivo zapuštěnou sondičkou na příjemných 18. Šoustám je zaživa, mažu si krajíc chleba máslem a polykám po hrstech kešu ořechy. Nerozmělňuju, to je moje krédo. Venušiny koule mám naběhlé semenem.“ Jestli se chceš se mnou fakt vyspat, nemusíš se tak snažit, taky mě zajímá, jak to děláš,“ řekla mi Barbora a usrkla si piva, zakousla krajíce. Za sklem je stále stejná hlava, inteligentní a bobtnající láskou, v láhvi pak gin a v tabatěrce cigára. „Autoerotika je taky věda,“ říkám jí a pokládám ruku tam, kde mě to nejvíc zajímá. Držím ji a hladíme společně. Myslím, že na hrobě nic netančí krásněji než vrabčák, obecněji pták – a ještě obecněji dravec.

A dovětek? Sedíme s Barborou u ní na verandě a pročítáme mé texty. „Tak myslíš, že se tam taky objevím?“ „Po dnešku určitě,“ ujišťuju ji, „a vzpomínám, jak divoce přirážela na jakousi násadu, kterou tak rád používám místo sebe. Nemohu se totiž za nic na světě rozhodnout, že chci taky žít, že jsem tu přece se vším stvořeným a k tomu uzpůsobeným a tak dál a vůbec. „Možná bych radši ne,“ říká mi a já cítím její strach, že ji zpotvořím. A to taky udělám, vůbec nevyjde jako holka, která si bere do pusy jen to nejlahodnější ovoce, naopak, bude z ní skoro opilec v sukni. Nebo taky bez sukně. „Strávil jsem nějaký čas tím, jak přechýlit slůvko opilec do ženské podoby, selhal jsem a udělal se jí na tvář ještě dřív, než byla. Nakonec jsem odešel.“ Čtu Barboře a přemýšlím, co to s ní dělá. Snažím se vysvětlovat, strašně moc. Chci, aby věděla, aby si byla jistá, že vyjde úplně v pohodě a nejlíp, za to, co mi dnes poskytla, ale chápu, že ji možná zneklidňuje jistá dýchavičnost mého stylu, taky všude ty zámlky a všechno k nepochopení, všechno tak nějak odchlíplé s chlípností skoro dětinskou.

2. Také sedím s Barborou na verandě, ona se sveze z křesla

„Tohle vzrušující mluvení mi nepřijde moc vzrušující“, prohlásila Barbora a napila se mého čaje pure-Erh. Tak se to má, když máte kamarádky třicítky s historií desítek milenců. Od teď budu cílit na mladší děvčata, rozhoduju se v duchu, přesto by mi právě selhání s Barborou přišlo velmi nevhod. Proto vytahuju svůj pravý skvost, táhlý a dechberoucí traktát o milencích ve vodě. O chlapci a dívce, kteří upadli do tenat sychravé mlhy, o ňadrech, která se orosila pěnou z příboje, o vlnách, které mi buší do spánků, když se rozcházím po pláži a pomalu už i rozebíhám s chodidly masírovanými ledovými bradavkami písku. Ano, právě že bradavkami, vždycky dovedu nějaké slovo použít tak, že to přede mnou ještě nikdo neudělal. V tom spočívá moje originalita. „Nehádáme se už?“ zeptala se mě Barbora a opět se napila čistého čaje. Neví chuděra, že jsem jí do něj vsypal afrodisiakum. Po takovém afrodisiaku se i já jevím jako přitažlivá figura, domníval jsem se bláhově, než se Barbora zahleděla na své stehno, pohladila se, usmála se na mě a řekla, že se musí na moment omluvit. Zmizela v útrobách chaty, o níž už ani nevím, jestli je její nebo má, jestli má tohle místo nějakou slabinu, tak asi tu, že jsem ještě nedočetl. Když se vrátila, vypadala nervózně a neupraveně, já také. Svezla se z křesla a exekvovala orální sex na mém ubohém těle, něco, co jsem si snad dříve přál, ale teď mi to přišlo dost nevhod. Cudně jsem se odvrátil a prohlížel si sýkorky na lípě. Cudně jsem se odvrátil, abych ztratil zábrany. Chtěl jsem si přirazit křeslo blíže ke stolu, ale mezi stolem a křeslem teď prováděla Barbora to, co mě nemohlo nikdy uspokojit. Nenáviděl jsem se za všechno, co jsem, a vrátil se ke čtení. Bylo nesmírně příjemné rozhrnout řádky a najít mezi nimi to, čím jsme já a Barbora v této odpolední chvilce. „Tobě se to nelíbí?“ zeptala se mě moje donedávna asi nejlepší kámoška a já jí dotčeně odpověděl: „To bych se měl zeptat spíš já tebe.“ Vztekle vyskočila a já padl na kolena, abych ji upokojil, skončilo to souloží na divoko, při které se mé prsty dostaly tam, kde to doposavad vůbec neznaly, Barbora se přitočila k mé tváři a uštědřila mi to nejkrásnější políčkování, jakého byla schopna. Byl jsem v ní zavrtaný, a vše probíhalo, jak má, než jsem si uvědomil, že jsem vlastně samouk. Začal jsem se v duchu dost litovat, a poněkud polevil v intenzitě. „Hele, teď moc nevím, co se tam děje…“ řekla mi Barbora a já se jí pokusil vysvětlit, že se snažím zpodobňovat pochybnosti. „Miluju tě,“ řekl chlapec dívce, ňadra ledového písku se mu zabodávala svými bradavkami do prostůrků mezi prsty na noze, masírovala ho a on cítil, jak mu nabíhá přirození a jak se mu zapalují uši. Švihl sebou do písku a hlasitě se rozesmál, když dívka dopadla vedle něho. Přetočil se na ni a nahmatal její už poněkud vlhké lůno. Milovali se na prázdné pláži a pokud je někdo nevyrušil, dělají si to dodnes.“

3. Naposled sedím s Barborou na verandě

„Hele, já už to asi chápu,“ řekla mi Barbora, „ale myslím, že mi dva se spolu prostě nechceme vyspat, kdyby jo, dávno bychom to udělali, tak nevím, co řešíš.“ Polkl jsem. Bylo to velmi přímé a já měl rád radši náznaky. Nadhodil jsem sice něco, ale nečekal, že přijde smeč dávno předtím, než se mi povede všechno nějak rozumně podat. Měl jsem toho jako obvykle mnoho na srdci. Barbora se zasmála a opět se výhružně pohladila po stehně. Možná kdybych se na ni už dávno vrhnul, kdybych shodil stůl mezi námi a převrhl afrodisiakální čaj, kdybych ji přivázal za ruce ke sloupku, možná tak mohlo něco být. Takhle však už nebude nic, krásné a beztvaré, milující a obratné jak dvacítka v posteli. Ustoupil jsem a dál četl o ňadrech na písku, bylo mi do pláče, ale nedal jsem to znát. „Chlapec se rozdováděl, dívka také, byl už pozdní večer, když je někdo vyzval, aby se vyznali ze svých hříchů. Byl to potulný polský kněz, poslední obyvatel bleděmodré planety. Byl to kazatel umouněných střípků krásných polopravd. Byl to zlosyn, který se k nim přidal do švédské trojky. Písek byl stále tak chladný a opravdový, že by nebylo nic divného na tom, kdyby to byla pravda. Opět jsem se zasmál a pohlédl na Báru, ona na mě, bylo nám dobře a nebylo třeba to nějak rozpatlávat. Venku končil podzim a začínalo jaro, byl rok bez přívlastku pozdní sběr, byla to náhoda, že jsem to neskončil a podržel ji za ruku o trochu déle, než to čekala. Chtěla se vysmeknout, ale já přitlačil. Nemohla mě obejít, zastoupil jsem celý východ z verandy a čekal, co bude. Sahala do kabelky asi pro sprej, ale to už jsem jí držel zápěstí tak, aby nemohla ruce zvednout. Druhou ruku jsem jí tak zkroutil za záda a přimáčkl tělem k zábradlí, že byla úplně paralyzovaná. Možná by mě chtěla kousnout, ale nechtěl jsem zkoušet jí dovolit dělat to, co by chtěla. Roztrhnul jsem jí knoflíky na blůzce a konečně začalo to, na co jsem se celý den těšil. Opravdové, nefalšované znásilnění. Bylo mi divné, že jsem vzrušený, normálně při sexu nebývám. A bylo mi divné, že s mou rukou na krku nakonec přestala vzdychat bojovně a začala odevzdaně. Dělal jsem jí to zezadu a utápěl se v ní jak hrabě Cook. Drtil jsem jí v prstech bradavky a oddaně přirážel, dokud jsem měl pocit, že je vláčná, pak jsem ji otočil na záda a dokončil to, co už jsem prve začal. S jednou rukou na ní a druhou v rozkroku, hrál jsem si se sebou a cítil, že jsem to já. Žít pro trochu dobrodružství se mi vždycky vyplácelo. Odcházela uplakaná a bez pozdravu. Nechtěl jsem věřit tomu, že to bylo naposled. „Ani tak by to nebylo,“ řekl jsem si nakonec, když už Bára odešla. Ani tak by to nebylo to, co jsem chtěl. Vzal jsem krásný bičík a švihal se přes intimní partie, dokud nenabyly na významu. Ba co víc, na smyslu. Pak jsem odešel dveřmi do chaty všechno ukončit.