VYLÍZANÝ MAKOVICE / POPPY TOPPED (6)

„Víš, kdo byl Bruce Lee?“
Nic.
„Mistr bojovýho umění i herec. Jedinej bojovník, kterej přemohl nesmrtelnýho Chucka Norrise, ve filmu Cesta draka. A tenhle chlapík kdysi řekl :

„Život je stále plynoucí proces, v jehož průběhu se vždy objeví nějaké nepříjemné věci - mohou zanechat jizvu, ale život přece plyne, a pokud se zastaví, zvětrá stejně jako voda.
Jdi statečně kupředu, můj příteli, protože každá zkušenost je lekcí.“
Nic.
„Cejtim, že mě slyšíš Džín.“
Potřetí ticho.
Ještě dvě až tři a budu mít plnej pekáč nerozkrájenýho ticha.
Zkusím ještě strejdu Einsteina.
Přece se musí chytit.
„Večírek, na němž jsou všichni zajedno, je ztracený večer.“
Klid. (blbý synonymum v situaci, kdy marním čas)
„Albert Einstein. Jsi zde?“
„Nejsem.“
Má mě za blbečka.
„Člověk má největšího nepřítele sám v sobě. Včil se ukaž, hrdino.“
„Renesance nebo antika.“
„Zcela postačuje vyjádřit se slůvkem – nevím. Nemusíš odpověď okecávat.“
„Gut, ich weiß nicht.“
„Marcus Tullius Cicero.“
„Antika!“
„To je vážně slaboučký.“
 

„Dáš mi ten nůž?“
„Proč? Chceš se pomstít? Vylepšit si karmu další sviňárnou? Nebo si ho vystavíš jako relikvii, která nás asi nejvíc spojila?“
„Ne. Jsem zvědavej.“
Sklopila oči a sáhla do záňadří.
„Tady je.“
„Vobyčejnej kuchyňskej dranžírák?“
„Měla jsem snad čas hledat loveckej pajzák nebo pořádnou mačetu? Byla jsem v pominutí smyslů.“
„Vrátila bys čas a nezařízla mě?“
Ticho.
„Nic neřekneš?“
„Jo, kdyby čas plynul ještě jednou přes tu krvavou chlastačku, tak bych tě nezapíchla.“
„Zní to jako dodatečný pokání. Účinný pokání.“
„Uřízla bych ti koule!“
Se svou barevnou imaginaci jsem kastraci živě pocítil.
Polknul jsem naprázdno.
Drsně se do mě zahleděla a vybuchla smíchy.
Zvonila ve všech koutech dosažitelnýho světa. Rolnička.
„Už bych to neudělala. Nesu s sebou ten hroznej čin. Je to mý šílený stigma.“
Pohladil jsem ji tvář.
„Odpustíš mi?“ zeptala se.
„Odpustil jsem ti hned po činu a pak ještě stokrát. Už jsem ti to říkal.“
„Vzal by sis mě? I když jsem o čtyři roky a pět a čtvrt měsíce starší?“
„Z pohledu naší prokletý existence jde o pár minut.“
„To není odpověď.“
„Ano, vezmu si tě za ženu.“
„I teď mezi časovými futry?“
„Právě teď.“

 

„A kdo nás oddá? Mezi světy, mezi časy, mezi realitou a myšlenkou?“
„Musíme najít někoho šikovnýho, kdo se taky pohybuje v bezčasí.“
„Dobrej termín. Bezčasí. Jediný místo, kde se můžeme setkat.“

„Jak by se asi Einstein tvářil, když bychom před ním porušovali přírodní nebo fyzikální zákony?“
„Třeba by byl nadšenej ze změny stavu. Určitě nesnášel dogmata. Jinak by teorie relativity nespatřila skrze něho světlo světa.“
„Že by si Kajícnice vzala Enolu?“
„Náhražka by ti stačila? Postava jako ty, nejsi TY.“
„Máme ve dlaních jen živý sny. Postava jako ty, taky není Jana.“
„Ale jsem přesně taková, jakou sis mě přál. A to je rozdíl. Enola je mitrilovej trouba, kterýmu se občas trošku rozsvítí.“
„A je správný zamilovat se do vysněný představy? I když je ve mně živá? Bojím se, že šlapu po květech, chčiju do studny a přitom piju vodu zkaluží a jen hloupě olizuju rozechvělý sny. Ale nechci o tebe přijít.“
„Tak to neřeš a nemusíš se ničeho vzdát.“
„Co když se tak vzdávám sám sebe?“
„Máš pocit, že nerozhoduješ o svém osudu?
Nebo, že s tebou někdo manipuluje?
Nebo ztrácíš čas se mnou, místo aby ses konečně probudil?
Sám se musíš rozhodnout, která cesta je správná.“
„A je vůbec některá ta správná? A je jen jedna?“
Ticho.
 

I ty máš ústa zamčený?
V každym svým životě se mě snažíš kočírovat a já se ten dobře padnoucí chomout snažím strhnout, Někdy se to povede.
Pravda o stavu lidský duše je nesdělitelná.
Člověk se musí prokousat pomocí  hluboký bolesti a těžkých slz až k trpký zkušenosti, která ti smyje stíny z očí a popatříš na odraz univerzální existence.
Bez berliček.
Nějaká rada?
Dej do toho boje všechno.
Úplně všechno.
I svý sny.
Proč mi to nyní říkáš?
Už jsi došel na kraj propasti.
Není čas na hrdinství.
Ani svaly nabušený ego si nemůže dovolit šeredit s příležitostí.
To, co prožívám, není jen můj osud?
V různých barevných odstínech čeká každěho, kdo byl stvořen k oslavě potrestaného Boha.
Cože?
Potrestanýho Boha?
Tak jest.
Chápeme-li věčnost jako trest.
Pro jiného je věčnost obětí a další by se z nerozumu radoval.

Práh absolutní kvality můžeš dosáhnout i z této zranitelné nádoby.
To je směr větru.
Všechny parametry probuzení jsou nastaveny.
Rozlišovacím prvkem ve vesmíru je také velikost a tedy kvantita.
Ovšem to není důležité.

 

Tvá duše je odsouzena k životu věčnému.
Nenalezne klidu, dokud se neosvobodí.
Ale kruh znovuzrození a pokoušení je víc než pevnou obručí.

Stvořitel tohoto světa se provinil zákonům času a zvolil si oběť nejvyšší.
Věčný plamen ho nezahřeje, pramenitá životadárná voda žízeň neuhasí a ambrózie nejsou k mání.
Tvůj Bůh je dlouhodobě uvězněn neschopností vašich primitivních civilizací prorazit pupeční šňůru.
To není možný.
Co zázraky?
K čemu jsou asi dobré tvé smysly šálící zázraky.
Jediné dílo v tomto vesmíru má váhu.
Jaké?
Láska?
Tu potřebuješ, ale dílo o němž hovořím se týká stavu tvé mysli.
Proměň sebe tím, že přijmeš sebe bez podmínek a otevřeš brány.
Láska ti pomůže směnit poznání za pokoru a pokoru za naději.
A s nadějí se už dá leccos podniknout.
Bůh se nemůže bránit?
Čemu nebo proti komu?
Vybral si cestu dobrovolně.
Je těžké vyjádřit slovy skutky, které nejsou v pochopitelných parametrech.
Dimenze lidského vnímání je, až na výjimky, zašlapána do prachu země.
Člověk mnohdy ani netuší, čeho by mohl být schopen.
Neví, co znamená skutečně létat a přemisťovat se bez překážek nebo chápat a komunikovat s jinými světy bez klasického jazyka.
Krmí se domněnkami, lží, přetvářkou a obdivuje se vlastnímu odrazu v zrcadle.
Ale ty mu zdatně pomáháš!
To je přece moje práce.
 

Jsem takovej pionýrskej vedoucí na táboře plnym blbů, jak bys řekl svým lehce familiérním výrazivem.
Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.
Nikdo nám neřekl, že to cvičiště přesahuje jeden lidskej život.
Ego se usmálo.
Na stříbrném podnosu by sis ničeho nevážil.
Bojovník musí svoji slávu prožít na vlastní tělo i svědomí. Se všemi omyly i průšvihy.
Jen tak získáš pevnost a víru.
Musíš jít proti všem i proti sobě.
Proti mně.
Ty seš živým kapesním průvodcem.
Kdo tě poslal?
A kdo tebe stvořil?
Čas je jako oheň, dobrý pomocník a zlý pán.
Najdi sílu pokory a trpělivě vzdoruj bezvýchodným zákrutám času.
Jistě se probudíš a pochopíš úradky Boha, který se v tobě skrývá.

(obrázek)

„Nikdy nevysvětlujte. Přátelé to nepotřebují a nepřátelé vám stejně neuvěří.“
(Leonardo Da Vinci)

„Proč vůbec na světě ještě strašíme?“
„Trestanecká kolonie.“
„Kdybych měla aspoň malinkatou možnost … ne.“
„Na copak myslíš, Jani?“
„Na naše dítě. Vždycky jsem si ho přála.“
„Jediná nejistá eventualita – u Makovýho pole.“
„Dyť ten kluk je biomechanickej stroj. To byl nápad. Nechceš tu pasáž přepsat?“
„Nemohu. Příběh už žije svým vlastním životem ve 4D.“

Budeme někdy opravdu spolu, medvídku?
Jsem přece spolu. Nic nás nerozdělí.
Já zůstal uvězněný v tobě a ty ve mně.
Dobrovolně a navždy.
To je dobře.
Přitulím se k tobě.

 

„Seš teplej?“

„Teplotu mám normální. Necelejch sto stupňů. Takže klídek růžkatej.“
„Sto stupňů je docela dost na kovboje slepenýho ze zbytků. No, stejnak jsem mířil jinam. Seš přihřátej? Na kluky?“
„Je mi jedno jestli seš pochvička bez meče nebo mečík bez pochvy.“
„Víš jak vypadá tupej majzlík? Jako ty.“
„Drsný škádlení ti zbloudilý dušičky nepřinese.“
„Na mamon kašlu. Zajímá mě už jen jedno.“
„Jestli se teda ptáš, jsem-li gay, tak se domnívám, že nikoli.“
„Proč teda – krucipísek – máš na mitrilovým žebírku vyryto Enola Gay?“
„Hezký jméno. Závidíš, loupežníku?“
„Enola Gay byla i přezdívka americkýho bombardéru B29, kterej poslal japonský Hirošimě dáreček v podobě atomový smrti. Ty to musíš znát, korzuješ po lívanci toho nabílenýho Gandalfa pěknou řádku supernámazů. Ty musíš pamatovat i pohádky o pekle?“
„Slyšel jsem o porážce Japonska za druhý světový války.“
„Porážce? Děláš si prdel? Japonsko bylo na kolenou. Vzkaz Američanů Stalinovi zněl jasně. Proti, v tý době, nejvýkonnější armádě stavíme atomovou bombu, schopnou zmařit v jednom okamžiku několik set tisíc životů. Japončíci už klečeli na kolenou. Šlo o Rusáky. Nikdo by je při postupu Evropou nezastavil. Možná Pyreneje.“
„Bys mohl vyučovat dějepis. Když seš tak chytrej, proč jsi skončil jako já ve vyhnanství, tady u Makovýho nesmyslu?“
„Protože jsem se nakazil člověkem. Čas andělů je pro mě nenávratně pryč. I těch padlejch.“
„Takže ty jsi vlastně podobnej trouba jako já. Akorát si spadl z větší vejšky. Zdá se, že jednu z těch pekelnejch pohádek o vítězství dobra nad zlem právě prožíváš.“
„Nemáš ani ponětí, co je dobro a co je zlo. Živíš v sobě flanďáckou mátožnou představu, která je na hony vzdálená tomu, čemu jsi v mentálním rozpuku infantilně říkal skutečnost. Ty sám jsi mírou dobra a zla a tvý rozhodnutí je zabarvením latentní energie.“
„To zní dost peckovitě. Proč si vůbec odpadnul? Nudil ses na oltáři?“
 

„Touché, bratře. K smrti, jíž nepoznáme.“
„A ta fetka ArciPetr?“
„Člověk dostal obrovskej dar. Bohužel svojí nabubřelostí a zelenou závistí sesunul ukazatele  cest do smyslnejch propastí a nakonec se v tý bublině sám utopil.“
„To tě netěší?“
„Radost může mít jen tvý zbytnělý ego. To je ten špatnej kočí. Zlo nebo temno je jen obrácená strana tý samý prošoupané mince. Vždy se můžeš ptát : Cui bono? Komu to prospívá? Peklu, když existuje. Pakliže není … jen fráterníkům a držitelům moci nad neprobuzenými.“
„Jo, to jsem z děje mých životů taky přečetl. A co ten ArciPetr?“
„Nečiň druhým, co nechceš, aby činili oni tobě. Činíme jen to, co žádalo rozmazlený zpustlý lidstvo ve svý většině. Prasárny a bejkárny na denním pořádku. Plíživá Sodomská kvadratura kruhu.“
„Jak prokletí.“
„Toto je prokletí. Jsem fakt unavenej. Pojď Enolo, vezmem svejch pět švestek a vyrazíme za hranice našeho světa.“
„Můžem se podívat do Německa na brigádu. Haha.“
„Ty s tou svojí účou nedáš pokoj. Máš přece Kajícnici.“
Šeptám.
„Je malinko opožděná.“
„Vraždí jen tupci. Vyfasovala trest za zabití.“
„A není už její vina smazána? Nebo promlčená? Já jí dávno odpustil. Prosím.“
„Nóóó. Tak jo.“
LuciPéro se rozkřikl do mátožnýho chumlu.
„Hej, ty ArciBlbe!“
„Dost si troufáš, pekelníku.“
„Nevěř pohádkám a raději pomoz kámošovi. Spolu můžem trest Kajícnice uvolnit.“
„Aj ty špatný našeptávači. Došel bych zatracení u svého Pána, s takovou písničkou.“
„Pošahanec. Dávno jsi propadl do Země Nikoho.“

„Třeba si vsugeroval, že je rajskej špión.“
ArciPetr se ušklíbl a planou debatu ukončil slovy :
„Tak jo. Pro jednou se neposere.“
Oba vejlupci se zamysleli a … to bylo všechno.

„Už nemusíš utíkat k jahodám ani do času, kdy píšeš šílenou knížku. Jsem zpátky. Celá.“
Rozsvítila ďolíčky ve tváři a … MLASK!
„Za co?“
„Tomu říkáš láska? Necháš mě tak dlouho žít na půl plynu?“
„Nejsem ti dost dobrej?“
„No. Když vidím tyhle dva vykulený čtvrtpámbíčky a epidemii vyčpělýho masa kolem sebe, neměnila bych.“
Dmul jsem se pýchou i když se moji andílci potutelně usmívali.
Možná trošinku škodolibě.