Příběh jedné mladé ženy

Laura se podívala na mobil a vzápětí jím mrštila za sedadlo. Pak položila ruce nahoru na volant a zadívala se do dálky. Silnice je hnusná. Auta jsou hnusný. To nebe, pole a tráva je taky hnusná. Nechápe, proč vlastně vůbec jede ze školy domů, místo aby zastavila u pole a zůstala tam stát, dokud by se všechno nezměnilo. Ale ono by se to stejně nezměnilo. Už se to nikdy nezmění.

Malý Seat vydával příšerné zvuky, jak se plynový pedál zahořoval hlouběji a hlouběji do podlahy. Proč jí zradil? Po roce a půl... Proč musíme všichni šukat jak kobyly a nechávat po sobě vyhořelá pole citů? Protože jsme bezohlední. a protože se necháváme ovládnout našimi emocemi. Vždyť ani nebyla hezká, tak proč jí kvůli ní opustil? Protože si chtěl zašukat a jim to v poslední době úplně neklapalo. Ale copak se takhle řeší problémy?

Karoserie se začala při rychlosti přes sto čtyřicet kilometrů v hodině třást, jak kolem auta šlehal vítr. Vysmála se ručičce tachometru a sešlápla pedál ještě víc. Co to dělá? Proč to dělá? Najde si jinýho. Ale... Propukla v pláč. Ty jeho třpytivý oči a mladý vousky... fakt byla tak pitomá? Ale co mohla dělat? po scéně u něj v bytu s ním přestala mluvit, a tak si ji odebral z přátel.

Stromy rychle míjely a řidiči z druhého pruhu uhýbali. Po zarudlé tváři jí kanuly slzy. Jo - přesně tak třpytivý slzy, jako jeho nádherný oči. Zašmátrala za zedadlo, aby si zpátky podala telefon, a vůz udělal kličku jak špatně řízená střela. Vyděsilo jí to. Zpomalila a otočila se na zadní sedadlo. Vzápetí zařvala a promnula si uplakané oči.

Seděl tam. Seděl na zadním sedadle s prázdným rezignovaným výrazem. Chňapla po mobilu a snažila se na popraskaném displeji přečíst zprávu. Sračky. Nic ho nemrzí. Má jen výčitky. Jak mohla být tak naivní? Odepisuje jí zpátky. "A víš co, Lauro, já tě ani nikdy nemiloval. Přisrala ses ke mně na tom maturitním večírku a mě bylo prostě blbý ti říct ne." Bylo slyšet, jak Lauře prasklo srdce a zlomilo se vejpůl. Akorát neteka krev.

"Jo? Uvidíme, jak moc budeš bulet na mym pohřbu!" Tělem jí prošlehl adrenalin a z očí vytryskly nové slzy. Opět se věnovala řízení. Ale ono zabít se není jen tak. Musí udělat ten vědomý krok a stočit volant přímo na strom. Co je nejhorší, čím déle na to myslí, tím víc brzdných myšlenek jí napadá.

Už počítá šestý strom, do kterého to chce napálit. Copak nem odvahu? Má. Musí se prostě rozhodnout. Možná je pro ní fakt nejlepší se zabít, protože by bez něj nedokázala žít. Vzlyká, zavírá oči a boří plynový pedál do podlahy. Motor řve. Řidiči, které předjíždí levým pruhem, vyděšeně troubí.

Vzápětí vylétává z vozovky a sviští chvíli vzduchem. Neměla na to. Pravá polovina auta škrtá o strom a Seat se dostává do kotrmelců na čerstvě vyorané zemi. Náhoda? Když se konečně zastaví, z motoru jde kouř a po plechu stékají různé kapaliny. Mobil, který náraz vymrštil a teď leží vedle zhrouceného těla, tiše zavrní. Zpráva. "Copak se takhle řeší problémy?"