L E O

Leo

Není tím míněn kdysi částí Čechů oblíbený sexyčasopis, ale štíhlý až hubený, čokoládově hnědý Kubánec, vlastním jménem Leonardo María Casavas. Seznámil jsem se s ním, když  pro nepřízeň tehdejších mocných jsem pracoval v našem největším chemickém supergigantu v Litvínově. Protože bylo nemyslitelné při té práci v nepřetržitém režimu denně dojíždět k rodině, přespával jsem na ubytovně v Šumné, okrajové čtvrti Litvínova. Dělala čest svému jménu (může-li si část obce dělat čest), či snad lépe řečeno její jméno odpovídalo tomu, co poskytovala: v zalesněném údolí Flájského potoka byl klid, který podtrhovalo šumění lesa a bublot potoka (řekněte: není to hezké slovo - bublot?). Uklidňující zvuky byly jen občas narušeny motorem autobusu, nebo zásobovacího auta. Po odpolední směně jsem chodíval spát v jedenáct: uspávalo mne šumění stromů a probouzel se mezi sedmou a osmou bubláním potoka a zpěvem ptáků. Ticho na straně odvrácené k lesu bylo tak silné, že jsem občas potřeboval trochu hluku, abych si připadal normálně.

Vyrazil jsem tedy do prostředí, kde o trochu rámusu není nouze: do restaurace, nedělám reklamu, ale bylo to Krušnohor. Ostatně bůhví, jak se jmenuje dnes… Když jsem se tam seznámil s Leonardem, bylo překrásné počasí s červnovým sluncem v koruně. Seděli jsme na terase, já trochu omrkával jeho čokoládovou barvu v obličeji, on asi taky něco omrkával - třeba mých stodvacet kilo - maje sotva polovic. Trochu jsem nechtěně drcnul do stolu a rozkmíhal hladiny našich piv. Omluvil jsem se mu, načež on se širokým úsměvem ještě mladých, oslnivě bílých zubů a slušnou češtinou, trochu španělským přízvukem modulovanou, pronesl: to nyc, to za chvíle slunce osuchá. Povídali jsme si o Kubě, o naší zemi, on nadával na Fidéla, já nadával na Gustáva a oba svorně na komunisty. Velmi jsme si v tom rozuměli… 

Byl zvědavý na zimu - ještě prý neviděl sníh a já mu líčil nejen malé radosti, které sníh přináší, ale i velké starosti, které s ním jsou ve městě, v továrně a tak. Neviděli jsme se denně -  přece jen, jak jen jsem mohl, jsem jezdil domů… čokoládový kamarád mi samozřejmě rodinu nahradit nemohl.

Tak se stalo, že jsme se neviděli týden, čtyři dni, různě. V červenci, kdy už dlažba sálala a asfalt byl zřetelně cítit ve vzduchu, jsme se viděli asi pošesté. Popíjeli, povídali, když okolo procházela skupina dívek - Kubánek - různého barevného odstínu od slonové kosti až po tu, o níž chci mluvit: šla mezi nimi dívka výšky mé ženy, tedy asi stosedmdesát, černá tak, že byla až do modra, štíhlá, ale ne hubená, vznosných ňader zcela evidentně neujařmených podprsenkou, krásných linií boků a dlouhých, štíhlých nohou, jemného obličeje s úzkým nosem, očí jak povidlové koláče,prostě černá Madona!  Povídám Leovi: podívej se na tu krásnou holku! To je kus!

Leo se líně pootočil, jen koutkem oka mrknul na to děvče a s lehkým úšklebkem (něco jako: co ty víš o ženských) povídá: To moc cérny !  - Je moc černá? No to byla síla: on, hnědý jak holandská čokoláda a  - moc cérny! Zůstal jsem s pusou jak kapr na suchu a on mne, vida můj údiv, ba úžas, zasvětil mne do hierarchie barvy pleti, jak platí na Kubě. Žádná dlouhá přednáška, na to zas jeho čeština nestačila, asi taky proto jsem to hned zcela nepochopil: To, povídám, vlastně žijete pořád v takovém trochu snášenlivějším rasistickém světě, ne? Kdybych řekl, že se zasmál, tak to bych lhal: on řval smíchy a v tom chechtacím záchvatu mi stačil říci:  u nás být bílý, nebo černý, se nebere ani tak jako rasový znak, spíše jako kosmetická přednost, nebo nedostatek.....

Takže ta černá holka byla vlastně kosmeticky nedostatečná ... ale krásná!